O smrti a strachu

Smrt je konečná. S tím je třeba se srovnat. Povídání o reinkarnacích, nebi, paralelních světech a energii z vesmíru může být zajímavé, ale když chce člověk létat ve vysokých horách, tak se smrtí v tom musí mít jasno. Soustředěnost, výškou omámená hlava, náročná tvorba tratě, fascinace okolím – tam strach ze smrti a z vlastní konečnosti dokáže překvapit v nejméně vhodný okamžik. A to nechceš. 

Strach je asi nejsilnější emoce, které jsme my lidé schopni. Takovou emoci chceš poznat, chceš ji pochopit, využít její schopnosti, chceš se s ní naučit pracovat a na takové duševní cestě postupně poznávat své skryté uličky, zákoutí, bolavá místa, radosti, vášně i pocity uvolnění. A chceš je odhalovat, pojmenovávat, když na ně zavoláš jejich pravým jménem, ony se v tu chvíli rozplynou nebo zůstanou. Jak budeš chtít. Tak nacházíš sílu nahlédnout kamkoliv. Jsi to ty, je to tvůj svět v každý moment, kdy na něj pohlédneš. Je čeho se bát?

A za chvílí – za chvíli se to stane. Zjistíš, že nepotřebuješ tolik objevovat vnější svět. Pocítíš, že ten důležitější svět máš v sobě, že je jen tvůj a na tobě záleží, co do něj doneseš, kam se podíváš, co tam zůstane a co necháš rozplynout. Prostoupí tebou vědomí, že ten svět jsi ty. Ten skutečný – vědomý. V tu chvíli už není tak důležité, co bude zítra, protože v tu chvíli je nejdůležitější tady a teď. Přítomnost. Víš, že ať se stane cokoliv, bude to správně. Protože také čin i důsledek, to jsi ty. 

A strach ze smrti? Ten už se přece dávno rozplynul jak pára nad hrncem. Sama smrt je jednoduchá, čitelná a jasná, není proč se tím zabývat. Smrt je tečka na konci věty. Kvůli tečce bych měl měnit slova? To jako vážně?

Tak v takovém rozpoložení jsem se připravoval. Poslouchali jsme The Doors, Metallicu a Leonarda Cohena. Přešla fronta a další den jsme s Manzurem vyrazili do Hunza Valley k odletu na prvolet ke K2. 

Vem si jídlo na cestu

Vybavení a potraviny jsme skutečně očesali jak jen to šlo. Ale na tom jsme se shodli už doma, takže nic nového. Všechno podle plánu. Co vlastně v plánu nebylo, že Ďuro doma nechá kokon k sedačce. Šli jsme v Gilgitu koupit péřovou bundu, jehlu a nit, uříznul jsem rukávy, trochu to pošil a kokon pro Ďuru byl na světě. Rukávy jsem si vzal já jako návleky zavěšené na řídičkách. Přišlo mi to jako dobrý nápad. Později jsem to občas proklínal. Ty návleky s provléknutou řídičkou se totiž hrozně motaly do šňůr a s kamerou a velkým foťákem na krku to byl v termice blázinec. 

Pro každého jsme měli tři litry vody, dohromady pak dětský sunar, sušená jablka, pytlík s ořechy a krabičku sušenek. Stan, lana, cepíny, mačky a podobné vybavení na chůzi, výstupy a sestupy po ledovci, či nocování na sněhu – to jsme nechali už doma. Nějakou dobu jsme zvažovali, jak to chceme ulétnout a vyšlo nám nakonec řešení letět úplně nalehko. Pokus o prvolet ke K2  jsme dopředu odprezentovali i s tím, jak to chceme udělat. Prostě čistá hra. 

Takže šlo vlastně jen o to, kolik jídla vzít – jak dlouho bychom v horách při přechodu fronty bez vybavení vydrželi naživu. Ať se s tím netaháme zbytečně. V takové situaci jsme si  moc šancí nedávali. 

A kdybychom v letu chybovali, přistáli příliš brzo a fronta by ještě nepřecházela, mohli jsme se buďto znovu odněkud vznést a nebo se urychleně přesunout do nějakých nižších pozic a hledat cestu k civilizaci a to jde pár dní i bez jídla. Vodu bychom museli někde dole najít. Taková byla naše úvaha a proto jsme toho jídla moc nebrali. Chystali jsme se provést konkrétní sportovní výkon, ne náhodný let někam. A tomu jsme vše podřídili. 

Ultimátní – to je to slovo, které se k tomu hodí. Ale na první pohled to mohlo vypadat jako hazard. Těžko se to vysvětluje, ale ani já, ani Ďuro jsme to jako hazard necítili. Byl to přirozený krok. Vlastní trať, vlastní pravidla. Takovou věc neděláš pro někoho nebo kvůli někomu. Musíš to být ty. Jakkoliv jinak by to byl hazard. 

Cestu na start vede z Gilgitu přes horské městečko Karimabad, ležící na západním břehu řeky Hunzy. Na konci údolí, nad vesničkou Altit ve výšce 2900 metrů končí zástavba a s ní i cesta. Kousek je třeba si pěšky došlápnout. Najednou je údolí Hunzy jako na dlani a s ním i naše trasa. 

Jídlo, voda, kamera, foťák, objektivy, namazat obličej zinkem, navléct se do vrstev, pozapínat přezky a karabiny, zapnout GPS pro záznam letu, nádech, výdech a jdeme na to. 

První přeskok

Ve vysokých horách se počasí umí změnit fakt rychle. Vítr v údolích je v těch nástupech nekompromisní. Ohne všechno, co se ohnout dá. A co není spojené se zemí, letí pryč. Do hor, mezi žebra. A ta žebra už tak pokroucený vítr roztočí ke svému vlastnímu tanci.

Takže poučka pro Karákóram zní: Jestli chceš letět, tak obloha musí být do dvanácté hodiny čistě modrá. Jak vojenská knížka. Žádný mráček. Ani náznak. 

Hodiny se přehouply přes dvanáctou, mráčky nikde. „Tak jdeme na to.“ „Tak jo, drž se.“ „Ty taky.“ A v tichosti jsme postupně pozvedali padáky nad hlavu, rozběhli se a nechali se vzduchem vznést nad městečko Hunza lemující severní břeh stejnojmenné klikaté řeky. 

Stoupáky jsou silně ufouklé do hor. Bohužel jiným směrem, než potřebujeme. Plazíme se těsně u svahu a pomalu se tlačíme k prvnímu přeskoku přes údolí na 5400 metrů vysoké skalnaté hory, jakési předstupně sedmitisícového Rakaposhi. Trpělivě, hlavně to neuspěchat, ten klíčový přeskok teprve přijde. 

Přeskok přes široký strmý ledovec a průlet mezi sedmitisícovými Rakaposhi a Diranem ve výšce kolem 6000 metrů má svá rizika, ale díky němu jsme udělali první důležitý krok. Musím znova vzdát hold a obdiv Ďurovi. S tímhle řešením, jak se dostat z Hunza Valley vzduchem ven, přišel on. Tohle zdánlivě hloupé a zbytečné uhnutí z trati ke K2 se stalo z hlediska celého letu klíčovým. Ale bez tohoto by se to celé odvíjelo jinak.

Ten přeskok je skoro 10 kilometrů dlouhý, celý ve výšce od 5500 do 6500 metrů. Prostor je obrovský a není k čemu to přiměřit. Těžko se odhadují vzdálenosti. Kolik výšky bude potřeba? Bude to klouzat v šesti kilometrech jako ve dvou? Taková technikálie hned na začátek…

Z třetiny prvního pokusu o přeskok jsme se vraceli, dobrali jsme ještě 100 metrů plus. Až napodruhé se to povedlo. Těsně. Hodně těsně. Byly to dlouhé minuty napětí, adrenalin vypumpovaný na maximum, v sázce bylo hodně a ziskem byl skok do míst, kde člověk ještě nikdy neletěl. Ziskem bylo ustřihnutí pupeční šňůry s civilizací. Zlomový začátek úplně nového pocitu. 

Letíš v prostoru mezi sedmitisícovými vrcholky, hluboko pod tebou ledovce, nevíš co bude, ale ta realita je šílená. Víš, že děláš něco, co se dělat nemá, ale ono to jde! Držíš se zuby nehty té myšlenky, že to jde. Nechceš podlehnout tomu, že bys tady být možná neměl. Červík nejistoty. Někde vzadu tušíš, že to by byl tvůj konec. Tvá intuice ti říká, že jsi tady správně a že nesmíš myslet na přistání, že pro tebe neexistuje nic jiného, než letět. Nesmíš podlehnout tomu, že přistání je bezpečí. Protože tady jsou jiná pravidla. Bezpečí, to je let. Pokud letíš, jsi ve hře. Jsi první člověk, který tady letí, jsi první, kdo to všechno z téhle výšky vidí a jestli chceš vidět ještě další místa, jestli chceš vidět, jak vypadá srdce nejvyšších hor této planety, tak musíš letět. 

Napadá tě, jestli nedýcháš příliš krátce. Raději nuceně zrychlíš rytmus a hloubku nádechu. Teprve teď si uvědomuješ, jak moc se celý třepeš. Třepou se i šňůry, asi trochu vibruje i vrchlík. Přemýšlíš, jestli to nemůže kazit klouzavost, snažíš se to zastavit. Ty rychlé výstupy bez kyslíku do vysokých partií si vybírají svou daň. Myšlenky se vracejí zpátky, žádají znovu o péči, ale jedna přes druhou se předbíhají. Dýcháš, třepeš se, jsi tam sám, žasneš, nemáš co bys na to řekl. Ale ono se to hrne, potřebuješ to dostat ven – začneš řvát. Z plna hrdla, všechno musí ven. Směješ se a křičíš. Do obrovských ledových stěn, do skal a… Do prázdna, ve kterém jsi jen ty a – taky Ďuro. Sakra, kde je? 

Letíme dál?

Už jsme se zase sletěli a jeden vedle druhého letíme k další ledové hoře. Zrovna tam jde sněhová přeháňka, jde z toho respekt, ale tam to bude chodit. Zvedáme se každý v jiném místě, začínáme se přizpůsobovat, ještě to není ono, ale zjištění, že schopné stoupáky jsou i v takhle zamrzlých místech je pozitivní zpráva. 

Pocitově letíme rychle, ale čas si jede úplně na jiné koleji. Vůbec nad ním nemám kontrolu. V jedné části trasy se stáčím trochu doleva směrem k další sedmitisícovce (dnes už vím, že má i jméno – Haramosh 1), ale Ďuro letí na nižší kopce trochu mimo trasu. Otáčím to zpět k němu. Chce už přistát? Vždyť je ještě brzo. Zvedáme se spolu v hodně úzkém, silném a rozbitém stoupáku. Začala chřestit vysílačka. Nic jsem nerozuměl. „Cože?“ Znova spousta rachotu a na konci slyším: „letíme?“ „Zopakuj to!“ Zase rachot a na konci: „letíme?“ Rukáv se mi zase zamotal do šňůr, nemůžu zatáčet do jedné strany, vnější strana kluzáku v tom úzkém stoupání nedrží a vlaje jak ucho od baseta. Foťák se mi promotal s lankem od kamery, někde se to celé seklo, svázalo mně to, nemůžu se pořádně hýbat, ještě ten rukáv… „Jasně, že letíme, na co jsme tady asi tak přijeli?“ Odpovídám podrážděně do vysílačky. Za chvilku jsme dobrali strop a ohnuli to zpátky směrem ke K2. 

Teprve za několik dní jsme se spolu o téhle situaci bavili a to škrčení ve vysílačce byla Ďurova věta: „hele tady na tom kopci jsem létal a tam dál v horách už není kde přistát, je to tam špatné – letíme?“

Takže na tom jsme se tak nějak nevědomky shodli, letěli jsme dál. A byla to krása. Sice nebylo kde přistát, ale měli jsme tempo, měli jsme směr, kopce pod námi ustupovaly, nebe se usmívalo. Ale to nemělo trvat věčně. 

Vysoko nad vesničkou Hemasil, v údolí Shigar, na prudkém svahu v průvanu – jsme mezi žebra přistáli. Jeden špatný pohyb padáku a kutálíme se až ke skále, pak už jenom pád dolů. Do té vesničky to bylo 1500 metrů výškových. Drama. Nechceš. Ale vítr duněl z hor ven, nějaká bouřka si odfrkla, nebylo moc na výběr. 

Je pěkné se dnes podívat do Google maps, kde co je, jak se co jmenuje, v klidu se zorientovat… Ale my tam? Nevěděli jsme, kde přesně jsme. Stěží jsme odhadovali počet uletěných kilometrů. Z čistoty prožitku jsme se smáli a chytali myšlenky, které za letu vyfouknul mrazivý vzduch z hlavy a teprve teď nás postupně doháněly. 

Co bylo dál? Rád vám to přiblížím v dalším díle…

Užívejte
Dalibor

Měli jsme za sebou let do Islamabádu, dvoudenní přesun přes Karakoram Highway, noc v Gilgitu. Před námi byl první a vlastně nakonec jediný aklimatizační let v Hunza Valley.

Potřebovali jsme vyzkoušet, do jaké výšky se reálně bez kyslíku zvládneme dostat, jak to na nás bude působit, podle toho jsme chtěli zvolit způsob, jak z Hunza Valley vyletět na trať ke K2. Do té doby se ještě nikomu nepodařilo skočit ven z tohoto krásného, ale vysokými horami obehnaného údolí. 

Pakistánské mapy vypadaly tak, že byly kresleny, aby se tam nikdo nevyznal. A plánování výstupu z Hunza Valley tak byla hlavně Ďurova parketa. Kousek od téhle oblasti už dříve poletoval, dokázal si lépe představit naše reálné možnosti při přeskoku z údolí. A hlavně – Ďuro byl v horách neskutečně progresivní. Mašina do hor. Nejlepší pilot, se kterým bych se do takového výkonu mohl pustit.

Ve hře byly nakonec jen dvě varianty – průlet mezi Rakaposhi (7788m) a Dirhanem (7266m) s extrémně dlouhým desetikilometrovým přímým dokluzem nad pětapůl-tisícovou ledovou žiletku spojující tyto dvě sedmitisícovky. A nebo let podél ledovce Hispar a přeskok na ledovec Biafo, který by nás mohl dovést až k Baltoru.

Druhá cesta se jevila výrazně rizikovější. Nevěděli jsme, jakou výšku budeme potřebovat pro přeskok z Hisparu na Biafo. A ani jak dlouhý ten přeskok vlastně bude. Pravděpodobnost přistání ve velké výšce na ledu byla vysoká. Tato ledová cesta spojuje dvě starodávná horská království, Nagar na západě s Baltistánem na východě. Pěší cesta přes tento systém využívá 51 km z 67 km ledovce Biafo a celý ledovec Hispar a vytváří 100 km dlouhou ledovou cestu. Vzniká tak nejdelší ledová trasa (kromě Grónska) na této planetě. Směrem ke K2 je to sice kratší cesta, ale jak se tam dostat do vzduchu po případném vynuceném přistání – to bylo jednoznačně nejisté.

O rok později se do téhle Hispar-Biafo pasti dostal právě Tom De Dorlodot s Red Bull týmem. Přistáli na ledu, museli 14 dní šlapat ledovec a až kousek nad Baltorem popoletěli.

Také u první varianty bylo samozřejmě odhadnutí potřebné výšky pro přehoupnutí se přes onu ostrou hranu mezi Rakaposhi a Dirhanem klíčové. Špatný odhad by nás s následným návratovým sklouznutím do zastíněných a zařezaných míst Hunza Valley velmi pravděpodobně zastavil na jeden až dva další dny a letové okno by se kriticky zmenšilo. Museli bychom čekat na další příležitost po přechodu fronty. Ale jinak byla celá dispozice hor poměrně přehledná.

My jsme se tedy v Hunza Valley rozhodli letět, na ledovcích nepřistávat. Zvolili jsme první variantu. Potřebovali jsme letět rychle, útočně a stihnout to před další změnou počasí. Takže maximálně do 4 dní. Tomu jsme přizpůsobili vše. Nebrali jsme ani stan. Ale na vybranou variantu jsme nutně potřebovali vědět, že to výškově zvládneme. Aklimatizační a zároveň prověřovací let byl před námi.

Při našem pobytu v Gilgitu jsme se domluvili s Manzurem, pákistánským průvodcem, který nás převážel ke startovišti. Bylo zábavné, až roztomilé, jak nás přijal za „své“ piloty. Jak nám vyprávěl o legendárním Johnu Silvesterovi, který bydlel v jeho hotýlku, jak na něho vzpomínal. V té době jsem o Johnovi Silvestrovi věděl, ale nějak zvlášť mně jeho působení v Himálájích nepotkalo. Dnes se na to dívám s výrazně větším zájmem. I proto, že do vysokých hor Himáláje se už podívalo několik dalších pilotů, ale o nějaké nové řešení XC přeletu je jaksi nouze. To pak nahrazuje kvalitnější technika natáčení, třih a média. A tak skalní doba Johha Silvestra je pro mně dnes výrazně zajímavější. Navíc mi připomíná naše první bivakové lety v indickém Himalchal Pradéshi a horách Kyrgyzstánu. 

Ale zpátky do Gilgitu – mezitím, kdy jiní piloti létali v nižších horách pákistánské XC rekordy, my jsme poslouchali Manzura, leželi a čekali na počasí, které nám umožní vyletět z Hunza Valley a odstřihnout tu pupeční šňůru s civilizací. Dostat se do hry o světový prvolet ke K2… 

Dalibor

Jsou čtyři hodiny ráno, tma jak v pytli, beru telefon a do jistoty volám Ďurovi, kdy přijede. Odpoledne odlétáme z Vídně do Islámábádu. Čeká nás cesta na letiště do Vídně, po trase ještě v tiskárně bereme reklamní potisky na padáky a pak snad sedneme do letadla, připijeme si na zdar akce, ať to přežijeme a ať to stojí za to. Všechno jinak. Začali jsme to ironicky nazývat – podle plánu. 

Ako? Ty pro mňa něiděš?

Dyť jsme se včera domlouvali, že jedeš ty ke mně a pak valíme do Prostějova pro ty potisky…

Ďuro a jeho včerejší oslava. Reklamní potisky jsme sehnali, ale bylo to na nelepivém materiálu. Takže rychle znova. V autě pak řešíme – a co když bude nějaký průser? Když je někdo prohlášený za nezvěstného, než ho najdou, jsou zastaveny účty, platby, rodinné i firemní problémy následují – v Mikulově ještě rychle hledáme notáře, ať to sepíšeme a nastavíme, kdyby něco nedopadlo. A já mám ještě pas na velvyslanectví ve Vídni – vzpomněl si Ďuro. Volám kamarádovi, nabídnul se, teď sedá do auta a veze nás z Mikulova do Vídně na velvyslanectví a pak na letiště. To by bylo, ale…

V roce 2011 v Islámábádu zastřelili američtí vojáci Usámu bin Ládina. Věděli jsme, do jaké situace přijíždíme, ale určitě bychom ocenili více v klidu. Místo toho byly cítit nepokoje, z hotelu, kde jsme měli spát, se kouřilo, očouzené zdi a zmatek kolem nijak nepomáhal. Modrá zóna s vojáky, kontroly, divočina. 

Taxikář, kterého jsme chytli na letišti, nás zavezl k malému hotýlku, odložili jsme tam padáky, foťák i kameru a vyrazili na tržiště se konečně najíst. V tom zmatku jsme si ale zapomněli vzít jmého a kontakt na to místo a zbytek dne jsme jezdili po Islámábádu a hledali a naštěstí nakonec i našli. Druhý den jsme se dostali k člověku, který organizoval akce pro skupiny pilotů, jedna noc u něho a akce pokračuje…

Do Gilgitu jsme se dostali v dodávce s řidičem, který vezl láhev kyslíku, co si objednali piloti organizovaní Red Bullem k natáčení zajímavých akrobatických záběrů z exotického prostředí Hunza Valley. Používání kyslíku při létání jsme vždy vnímali jako velmi kontroverzní téma, stejně jak je tomu u horolezectví. Použití kyslíku zcela degraduje sportovní výkon ve vyšších výškách. S ním to vypadá, že člověk létá v sedmi tisících, ale on prakticky letí ve čtyřech. Reálné výkony pilota s kyslíkem jsou oproti pilotovi bez něj v těchto výškách nesrovnávatelné. Možná i proto jsme tuto skupinku vnímali jako piloty, kteří mají před sebou ne sportovní, ale spíše mediální výkon. 

Po příjezdu jsme se s nima na chvilku potkali, o svém plánu prvopřeletu ke K2 jsme se nezmínili. Měli tam spoustu stativů, kamer, mikrofonů, štáb lidí kolem sebe, točili rozhovory, vypadali soustředěně – prostě se to tam nehodilo.

Tom De Dorlodot, se kterým jsme se tam poprvé a vlastně i zatím naposled osobně setkali, nám alespoň nabídnul číslo na řidiče helikoptéry, kdybychom v Hunza Valley potřebovali pomoc. Poděkovali jsme a okomentovali, že to dost pravděpodobně potřebovat nebudeme.

Připravili jsme si něco většího, než XC polety v Hunza Valley…

Na kopci jsme si vybalili padáky, které nám na akci Ondra Dupal z firmy Gradient připravil. Z igelitových obalů vypadly s padáky i manuály, výrobní visačky, náhradní cvočky k řídíčkám – situace se vyvinula tak, že jsme měli letět na padácích, na kterých jsme do té doby neseděli. Tenhle fakt nás docela dlouho bavil a motivoval ke srandičkám. 

Ale technicky vzato – skutečně nebyl čas na jejich proletění. Hlavně jsme byli rádi, že jsme nějaké padáky na akci vůbec zajistili. Při schůzkách před akcí s výrobci byl proválet ke K2 sice zajímavý plán, ale pro ně zároveň nepravděpodobný s příliš nejistým výsledkem a s rizikem, že bychom se z těch hor také nemuseli vrátit. Což by novým modelům asi na právě budovaném jménu zrovna nepřidalo. Byly nám nabídnuty sériové čtyř-řadé padáky, střední LOW EN C kategorie. Už v době letu spíše slabší řešení, ale tušili jsme, že výkony padáků naší limitou v tak vysokých horách nebudou. 

Ultralehké kokonové sedačky se tehdy ještě standardně nevyráběly, museli jsme si upravit to, co bylo k dispozici. Dnes to vypadá asi trochu divoce, ale naše bivakové létání Himáláji bylo prostě takové.

Pokračování v dalším díle.

Dalibor