Měli jsme za sebou let do Islamabádu, dvoudenní přesun přes Karakoram Highway, noc v Gilgitu. Před námi byl první a vlastně nakonec jediný aklimatizační let v Hunza Valley.

Potřebovali jsme vyzkoušet, do jaké výšky se reálně bez kyslíku zvládneme dostat, jak to na nás bude působit, podle toho jsme chtěli zvolit způsob, jak z Hunza Valley vyletět na trať ke K2. Do té doby se ještě nikomu nepodařilo skočit ven z tohoto krásného, ale vysokými horami obehnaného údolí. 

Pakistánské mapy vypadaly tak, že byly kresleny, aby se tam nikdo nevyznal. A plánování výstupu z Hunza Valley tak byla hlavně Ďurova parketa. Kousek od téhle oblasti už dříve poletoval, dokázal si lépe představit naše reálné možnosti při přeskoku z údolí. A hlavně – Ďuro byl v horách neskutečně progresivní. Mašina do hor. Nejlepší pilot, se kterým bych se do takového výkonu mohl pustit.

Ve hře byly nakonec jen dvě varianty – průlet mezi Rakaposhi (7788m) a Dirhanem (7266m) s extrémně dlouhým desetikilometrovým přímým dokluzem nad pětapůl-tisícovou ledovou žiletku spojující tyto dvě sedmitisícovky. A nebo let podél ledovce Hispar a přeskok na ledovec Biafo, který by nás mohl dovést až k Baltoru.

Druhá cesta se jevila výrazně rizikovější. Nevěděli jsme, jakou výšku budeme potřebovat pro přeskok z Hisparu na Biafo. A ani jak dlouhý ten přeskok vlastně bude. Pravděpodobnost přistání ve velké výšce na ledu byla vysoká. Tato ledová cesta spojuje dvě starodávná horská království, Nagar na západě s Baltistánem na východě. Pěší cesta přes tento systém využívá 51 km z 67 km ledovce Biafo a celý ledovec Hispar a vytváří 100 km dlouhou ledovou cestu. Vzniká tak nejdelší ledová trasa (kromě Grónska) na této planetě. Směrem ke K2 je to sice kratší cesta, ale jak se tam dostat do vzduchu po případném vynuceném přistání – to bylo jednoznačně nejisté.

O rok později se do téhle Hispar-Biafo pasti dostal právě Tom De Dorlodot s Red Bull týmem. Přistáli na ledu, museli 14 dní šlapat ledovec a až kousek nad Baltorem popoletěli.

Také u první varianty bylo samozřejmě odhadnutí potřebné výšky pro přehoupnutí se přes onu ostrou hranu mezi Rakaposhi a Dirhanem klíčové. Špatný odhad by nás s následným návratovým sklouznutím do zastíněných a zařezaných míst Hunza Valley velmi pravděpodobně zastavil na jeden až dva další dny a letové okno by se kriticky zmenšilo. Museli bychom čekat na další příležitost po přechodu fronty. Ale jinak byla celá dispozice hor poměrně přehledná.

My jsme se tedy v Hunza Valley rozhodli letět, na ledovcích nepřistávat. Zvolili jsme první variantu. Potřebovali jsme letět rychle, útočně a stihnout to před další změnou počasí. Takže maximálně do 4 dní. Tomu jsme přizpůsobili vše. Nebrali jsme ani stan. Ale na vybranou variantu jsme nutně potřebovali vědět, že to výškově zvládneme. Aklimatizační a zároveň prověřovací let byl před námi.

Při našem pobytu v Gilgitu jsme se domluvili s Manzurem, pákistánským průvodcem, který nás převážel ke startovišti. Bylo zábavné, až roztomilé, jak nás přijal za „své“ piloty. Jak nám vyprávěl o legendárním Johnu Silvesterovi, který bydlel v jeho hotýlku, jak na něho vzpomínal. V té době jsem o Johnovi Silvestrovi věděl, ale nějak zvlášť mně jeho působení v Himálájích nepotkalo. Dnes se na to dívám s výrazně větším zájmem. I proto, že do vysokých hor Himáláje se už podívalo několik dalších pilotů, ale o nějaké nové řešení XC přeletu je jaksi nouze. To pak nahrazuje kvalitnější technika natáčení, třih a média. A tak skalní doba Johha Silvestra je pro mně dnes výrazně zajímavější. Navíc mi připomíná naše první bivakové lety v indickém Himalchal Pradéshi a horách Kyrgyzstánu. 

Ale zpátky do Gilgitu – mezitím, kdy jiní piloti létali v nižších horách pákistánské XC rekordy, my jsme poslouchali Manzura, leželi a čekali na počasí, které nám umožní vyletět z Hunza Valley a odstřihnout tu pupeční šňůru s civilizací. Dostat se do hry o světový prvolet ke K2… 

Dalibor

Jsou čtyři hodiny ráno, tma jak v pytli, beru telefon a do jistoty volám Ďurovi, kdy přijede. Odpoledne odlétáme z Vídně do Islámábádu. Čeká nás cesta na letiště do Vídně, po trase ještě v tiskárně bereme reklamní potisky na padáky a pak snad sedneme do letadla, připijeme si na zdar akce, ať to přežijeme a ať to stojí za to. Všechno jinak. Začali jsme to ironicky nazývat – podle plánu. 

Ako? Ty pro mňa něiděš?

Dyť jsme se včera domlouvali, že jedeš ty ke mně a pak valíme do Prostějova pro ty potisky…

Ďuro a jeho včerejší oslava. Reklamní potisky jsme sehnali, ale bylo to na nelepivém materiálu. Takže rychle znova. V autě pak řešíme – a co když bude nějaký průser? Když je někdo prohlášený za nezvěstného, než ho najdou, jsou zastaveny účty, platby, rodinné i firemní problémy následují – v Mikulově ještě rychle hledáme notáře, ať to sepíšeme a nastavíme, kdyby něco nedopadlo. A já mám ještě pas na velvyslanectví ve Vídni – vzpomněl si Ďuro. Volám kamarádovi, nabídnul se, teď sedá do auta a veze nás z Mikulova do Vídně na velvyslanectví a pak na letiště. To by bylo, ale…

V roce 2011 v Islámábádu zastřelili američtí vojáci Usámu bin Ládina. Věděli jsme, do jaké situace přijíždíme, ale určitě bychom ocenili více v klidu. Místo toho byly cítit nepokoje, z hotelu, kde jsme měli spát, se kouřilo, očouzené zdi a zmatek kolem nijak nepomáhal. Modrá zóna s vojáky, kontroly, divočina. 

Taxikář, kterého jsme chytli na letišti, nás zavezl k malému hotýlku, odložili jsme tam padáky, foťák i kameru a vyrazili na tržiště se konečně najíst. V tom zmatku jsme si ale zapomněli vzít jmého a kontakt na to místo a zbytek dne jsme jezdili po Islámábádu a hledali a naštěstí nakonec i našli. Druhý den jsme se dostali k člověku, který organizoval akce pro skupiny pilotů, jedna noc u něho a akce pokračuje…

Do Gilgitu jsme se dostali v dodávce s řidičem, který vezl láhev kyslíku, co si objednali piloti organizovaní Red Bullem k natáčení zajímavých akrobatických záběrů z exotického prostředí Hunza Valley. Používání kyslíku při létání jsme vždy vnímali jako velmi kontroverzní téma, stejně jak je tomu u horolezectví. Použití kyslíku zcela degraduje sportovní výkon ve vyšších výškách. S ním to vypadá, že člověk létá s sedmi tisících, ale on prakticky letí ve čtyřech. Reálné výkony pilota s kyslíkem jsou oproti pilota bez něj v těchto výškách nesrovnávatelné. Možná i proto jsme tuto skupinku pilotů vnímali jako piloty, kteří se mají před sebou ne sportovní, ale spíše mediální výkon. 

Po příjezdu jsme se s nimi na chvilku potkali, o svém plánu prvopřeletu ke K2 jsme se nezmínili. Měli tam spoustu stativů, kamer, mikrofonů, štáb lidí kolem sebe, točili rozhovory, vypadali soustředěně – prostě se to tam nehodilo.

Tom De Dorlodot, se kterým jsme se tam poprvé a vlastně i zatím naposled osobně setkali, nám alespoň nabídnul číslo na řidiče helikoptéry, kdybychom v Hunza Valley potřebovali pomoc. Poděkovali jsme a okomentovali, že to dost pravděpodobně potřebovat nebudeme.

Připravili jsme si něco většího, než XC polety v Hunza Valley…

Na kopci jsme si vybalili padáky, které nám na akci Ondra Dupal z firmy Gradient připravil. Z igelitových obalů vypadly s padáky i manuály, výrobní visačky, náhradní cvočky k řídíčkám – situace se vyvinula tak, že jsme měli letět na padácích, na kterých jsme do té doby neseděli. Tenhle fakt nás docela dlouho bavil a motivoval ke srandičkám. 

Ale technicky vzato – skutečně nebyl čas na jejich proletění. Hlavně jsme byli rádi, že jsme nějaké padáky na akci vůbec zajistili. Při schůzkách před akcí s výrobci byl proválet ke K2 sice zajímavý plán, ale pro ně zároveň nepravděpodobný s příliš nejistým výsledkem a s rizikem, že bychom se z těch hor také nemuseli vrátit. Což by novým modelům asi na právě budovaném jménu zrovna nepřidalo. Byly nám nabídnuty sériové čtyř-řadé padáky, střední LOW EN C kategorie. Už v době letu spíše slabší řešení, ale tušili jsme, že výkony padáků naší limitou v tak vysokých horách nebudou. 

Ultralehké kokonové sedačky se tehdy ještě standardně nevyráběly, museli jsme si upravit to, co bylo k dispozici. Dnes to vypadá asi trochu divoce, ale naše bivakové létání Himáláji bylo prostě takové.

Pokračování v dalším díle.

Dalibor

A máme tady dalšího z nových pomocníků ze řady El Speedo obalů a batohů. V čem nový?

• štíhlý horský tvar pro snadnou prostupnost terénem
• pohodlné 3D modelované ramenní popruhy
• větrací síťky na bočních stranách batohu
• dvojité stahovací kanálky pro lepší kompaktnost rychlobalu
• velikost M ideální pro jednopotahové padákové kluzáky nebo menší odlehčené vybavení

Neskutečná parta pohodářů se sešla na téhle akci. Hned na startu jsem pustil dokument o Interhelpu a už se to vezlo se mnou :o))). A sranda byla, létání, cestování, všechno! Koukněte na filmek, co jsem vyhrabal ze starých disků, dole jsem přidal ještě fotogalerie, ať se na to nezapomene, protože to by bylo škoda. Jsem moc rád, že jsme se tam takhle sešli a zažili to! 

Už se tam moc těším na další akci!

Dalibor

Bylo to dost osobní, plné zajímavých situací, lahodného vína a výborných steaků. Létání tam bylo taky, to rozhodně a ne ledajaké. 

Právě mi začal na střešní okno v pracovně tlouct déšť, do sluchátek pouštím Jima Morrisona a jsem tam. Bouřka vysoko v horách, stan a dva dost otrlí v něm. Spousty vody kolem a v puse sucho. Přes noc jsme se střídali a snažili se udržet stan, ať se nepoláme, spacáky jak hnůj a z mobilu The Doors. Pak šílené hledání cesty na sestup, průlet zakrouceným okénkem v mraku a dole – to přežití nešlo neoslavit. Slušný výstup z hor. 

Střídaly se chvíle obrovské otevřenosti, útočného letu, vyblbování se ve vzduchu i na zemi a večerního degustování. Je mi smutno, že už Ďuro není mezi námi. 

Jestli u vás taky prší, přečtěte si, co se dělo, myslím, že vás to dost jednoduše vtáhne do atmosféry téhle expedice. 

Držte se

Dalibor

Expediční výlet na Lanzarote je již plně obsazen a tak jsme pro vás připravili expedici na další kanárský ostrov a to na Tenerife.

Tenerife je největší ze všech Kanárských ostrovů je pro nás zajímavý hlavně svojí rozmanitostí. A to nejen letových terénů po celém svém obvodu i ve vnitrozemí, ale i přírodních krás od hor a pouští po rozkvetlé zahrady a prosluněné pláže. Právě na něm se nachází nejvyšší španělská hora Pico del Teide. Je to obrovská sopka s vrcholem ve výšce 3717 metrů. Věříme, že se mezi vámi najdou dobrodružné povahy, se kterými můžeme podniknout noční výstup po jejím severním úbočí a být první, kdo na Kanárských ostrovech ten den uvidí Slunce a nejdelší stín na světě. Sestup není šetrný ke kloubům a proto dolů sjedeme lanovkou. A nebo i… ?