Ke konci února by dynamickou jarní termiku v našich zeměpisných šířkách čekal asi jen málokdo, ale nám to na Prašivé v sobotu doopravdy vyšlo. A to už asi po patnácti minutách svahování. Stoupáky byly jarní, úzké a trochu divoké. Nejsilnější, který se mi podařilo zkrotit měl v průměru 4 m/s.
Vrchem foukal relativně silný západní vítr, takže jsme se s Michalem Krystou rozhodli pro volný přelet směrem na východ k Polsku přes Godulu, Javorový a Ostrý.
Základny mraků se tvořily ve výšce cca 1660 m na mořem, což u nás není zas taková hitparáda, ale s větrem v zádech mi to lítalo rychlostí přes 50 km/h. Taková výška ovšem pro nás v Beskydech znamená výšku přibližně 950 m nad zemí a výhledy na zasněžené slovenské a polské hory byly úžasné.
Celý let jsem si připadal tak nějak slavnostně, protože po cestě trochu sněžilo a on ten sníh z výšky vypadá jako třpytky.
Nakonec jsem si zalétal bezmála hodinu a půl a zaletěl 32 km. To bylo vzhledem k původně nulovým ambicím moc pěkné překvapení. Ten den se na mne usmíval i bůh stopování. Za hodinu jsem se na tři auta dostal zpátky ke Kohutce, odkud mě k dalšímu (tentokrát klidnému večernímu svahování) dělilo jen 15 minut pěšky.
Termika už je tu :o), tak příště poleťte taky!
Renda Podpinka
