Ty hory nemají čisté tvary, nic výrazného, podle čeho byste si je zapamatovali. V hlavě vám zůstanou jen jejich ostré štíty a počmárané ledovce. Když letím kolem, připadá mi to, jako by se opakovaly, ale při každém bližším pohledu na ně najdu divokost a drsnost, kvůli které se sem pořád vracím. Ta místa mám skutečně rád. A když se nad nimi v tichu noci zamýšlím, chci vědět, jak moc svobody a volnosti jsem schopen ještě vstřebat, a co všechno jsem pro to ochotný obětovat…
Připadá mi důležité letět kolem takových hor a pak u nich usínat. Chci to zažívat. A jak se svahy zahřejí, chci to vidět i seshora. Jsou to velmi příjemné momenty a stejně tak příjemné je se o ně podělit s někým dalším. Letět sám by třeba mohlo být občas i rychlejší. Ale kam spěchat? Navíc způsob bivakového letu ve vysokých horách není nakloněný nějakým velkým výkonům co do uletěných kilometrů.
Ono totiž jednou zalétnete sem a jindy zas tam a odsud se musíte vracet, protože ten druhý už našel jinou cestu kudy dál a on zas na vás musí čekat a navíc ne vždy jde všechno tak, jak byste si představovali. Prostě právě udržet tempo takového letu je na bivaku to složitější. To se ti dva musejí dobře znát a nebo spolu alespoň situace a možné směry konzultovat. Pravda je, že když jsme kdysi s Ďurem přelétávali deset dní přes jižní Himálaj, neměli jsme ani vysílačky a ani jsme se moc neznali. On Ďuro je totiž taková mašina do hor. Jak vidí nějaké žebro, tak hned skáče za něj, prostě se s tím moc nemazlí a požírá žebra a vzdálenosti. No a tak jsme vlastně ani nepotřebovali vysílačky, protože to, co jsme si potřebovali říct, jsme si klidně mohli říct i večer před usnutím.
To Karel je daleko sdílnější a už jsme toho spolu zažili podstatně více. Před dvěma lety jsme šest dnů letěli ze Suusamyrského údolí k jezeru Issyk Kul. A předtím jsme se v Kyrgyzstánu taky už něco nalétali. Karel si zase dokáže všechno dobře rozmyslet, ale u toho rozmýšlení ještě letí a tak mu ty kilometry pěkně rychle naskakují.
Vím, jak může být složité letět bivak ve dvou. Vím, jak to je obtížné ve třech. A stejně jsme se na letošní expedici vydali spolu s Karlem i Ďurem najednou. A ani s výbavou jsme se nijak nebrzdili. Prostě jsme nabrousili a odlehčili co se dalo a vyrazili na místo, o kterém jsme si mysleli jen to nejlepší – Thian Shan, 400 kilometrů dlouhý hřeben jižní strany Issyk−kulu.
Na jakých křídlech jste letěli, v čem byly priority při výběru – bezpečnost nebo výkon?
Věřím, že jsme schopni letět prakticky na čemkoliv, ale je třeba vsadit na zkušenosti z minulých akcí a podle nich se rozhodovat. Protože letět bivak v neznámých místech a ještě navíc ve vysokých horách, to si člověk nikdy není jistý, co ho tam vlastně čeká. Je to pro piloty, kteří spolehlivě zvládají techniku letu i sami sebe, ale nechat si nějakou rezervu – to nikdy neuškodí.
Asi optimální na takovou akci jsou padáky kategorie DHV 2 nebo Performace. Když jsem akci připravoval, měl jsem k dispozici nabídku od MAC Paratechnology a SKY Paragliders. Kluci mi při výběru dali volnou ruku a jelikož se SKY spolupracuji už delší čas, zvolil jsem jejich Aresy.
Kolik přibližně vážilo vaše celé vybavení? Co je možno doma nechat a co naopak zapomenout nesmíte?
Celé to má 35-40 kilo. Záleží, kolik máš zrovna s sebou jídla a vody. Je to úplně jednoduché – k letu potřebuješ padák, sedačku, záložku, vário, teplé oblečení, pevnější boty a raději i přilbu. Na spaní pak stan a spacák, místo karimatky máš padák. Na vaření vařič, plyn, ešus, nůž, lžičku. Lékárnička a vysílačky se můžou vždycky hodit. No a pak už je tam jenom to jídlo a voda.
Issyk Kul je obrovské jezero s hladinou ve výšce 1600 metrů. Kolem něj jsou hory s výškou mezi čtyřmi a pěti tisíci. Nezvykle silné mikroklima jim však často a velmi rychle nasazuje bouřkové čepice a celé to zásobuje silnými větry. Teď už vím, že toto místo není pro bivak zrovna stvořené, ale krásné − to teda je.
Intenzivní – to je to slovo. Intenzivní byly naše dny nad Issyk−kulem. A hned prvním to začalo. Šli jsme za větrem výš, než bych si přál. Stejně jsme ještě dlouho čekali, než se ta pec pod námi nahřála. Pak se rozduněla tak, že byl problém odstartovat. Karlovi bylo špatně. Odlétal jako poslední a bylo vidět, že se trápí. Takový „bordel“ ve vzduchu jsem už dlouho nezažil – prostě bigbít. A mejdan teprve začal.
Z turbulentního místa jsme se dostali až za necelou hodinu, pak už byl let klidnější. Ale i tak jsem nemohl udržet kameru v klidu, bylo mi líto těch záběrů. Prolétli jsme krásná místa – ledovce, štíty a zvláštní jezírko v horách, když se nám po jednom přeskoku Ďuro ztratil. Na vysílačce se neozýval a vidět nebyl. Půl hodiny jsme s Karlem hoblovali svah a pozorovali okolí. Čert ví, v kterém rotoru se vyzvedal, ale hlavně že se objevil. Ani nevím proč, ale přistáli jsme.
Používali jste standardní sedačky? Jak jste vlastně vezli celý ten náklad, nebyly problémy při startech?
Dříve jsem brával lehké speciální sedačky s velkým prostorem v zadních kapsách. Sezení v nich je celkem pohodlné, ale řízení tělem je už slabší. Nemají tak tuhé jádro, což se samozřejmě časem projeví.
Tak jsem letos pro mě a Karla vzal sériovou sedačku Excite, vytáhl z ní chránič páteře, místo něho vložil pytel podobného tvaru na ultralehký stan od Hannahu a spacák, standardní desku jsem vyměnil za lehkou uhlíkovou, opěrku na nohy a speed systém jsem taky použil z lehkého speciálu a tak jsme nakonec měli pevné a i docela lehké sedačky. Ďuro si chtěl vzít svou starší osvědčenou ležačku od UP. V mojí sedačce jsem měl vložený jednokilový záložák od SKY, který jsem dříve používal v závodech Dolomiten manna. Kluci měli normální záložky.
Batohy jsem předělal tak, aby se daly smotat, zajistit a zavěsit do karabin. Jejich horní kapsy se pak daly použít jako další prostory na věci, a navíc jsme ušetřili místo, které dříve batohy zabíraly v sedačkách. Na startech to trvalo sice o něco déle, než jsme se do všeho pozapínali, ale problémy jsme s tím neměli.
Ďuro se při hluboko stažených uších dostal do suckflugu těsně před přistáním. Seshora bylo jen vidět, jak se zakutálel mezi balvany. Když jsem za ním přiběhl, neměl zrovna nejlepší náladu. Karel se s bolestivou grimasou odporoučel do ústraní, kde si poladil svůj žaludek. Pak oba dva lehli do padáků a asi spali. Neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit. Měl jsem výčitky ze všeho, co jsem právě viděl a zažil. Nebyl to zrovna nejšťastnější začátek. Šel jsem se projít. Večer jsme postavili stany a uvařili jídlo. Znova jsme si začali dělat srandu ze všeho, co se hýbalo a to bylo příjemné. Čekali jsme na zítřek, na další den, další let.
Jak už jsem napsal, krása těchto hor v mém pohledu spočívá v divokosti a drsnosti. Takže byste si třeba mohli udělat i obrázek, jak takové místo může vypadat. Určitě byste tam našli krásně modrou a čistou hladinu Issyk Kulu. Od ní se zem plynule zvedá, až se po jedné či dvou desítkách kilometrů začne lámat do holých, sluncem vypražených žlutých kopců, které dělají předvoj horám, těm podstatně vyšším – širokému pásu hor táhnoucímu se až k sedmitisícovému Chan Tengri.
Bivak se dá letět prakticky kdekoliv, hory jsou na to připravené, vše je na pilotech. Samozřejmě jde o to nalézat vhodná startoviště, ale zrovna tady, v holých horách Kyrgyzstánu, o ně není nouze, a tak můžeme startovat a přistávat, kde se nám zlíbí.
Když letíte v místech, kde před vámi nikdo neletěl, když přistanete, sednete si na zem, napadne vás, jestli už tady někdy někdo seděl nebo alespoň tudy prošel. Vidíte kolem sebe kameny a skály, v dálce další hory, mraky a jejich různé barvy. Kolem je ticho. Možná hlučí jen moje radost z každé chvíle, kterou mohu být, protože vedle kamene nejsem ničím. Jsem malým momentem, který nemá žádnou hodnotu. Takto vzniká pokora, takto hory mění člověka.
Pro místní pastevce je taková proměna přirozená. Na tvářích jim vidíte úsměvy, rádi vás pozvou k sobě do jurty nebo stanu. Pohostí vás a pomohou, je-li s čím. Starají se o ovce, o krávy, vychovávají děti, prohánějí se na koních a tak v klidném chodu života tiše umírají. A vůbec to nemusí být lidé nemajetní. Jejich obrovská stáda jsou dobře ceněna. Ten skromný způsob života má v horách své opodstatnění.
Pobavili nás dva mladí pastevci, kteří, jak nás viděli přistávat, spálili svou zásobu marihuany ve strachu, že jsme od policie. Na modrých padácích jsme měli udělat výsadek do hor, abychom zatkli výrobce a překupníky. Dlouho jsem je musel přesvědčovat, že je to hloupost. Nevím, jestli mi vůbec uvěřili.
Jak vybíráte místa pro přistání – je lepší přistávat dole v údolí, kde je to třeba lepší na přespání, nebo přistáváte nahoře? A jak jste se domlouvali v taktice letu – kudy a jak daleko letět a kdy už raději přistávat?
Přistávat je třeba hlavně tam, odkud se dá zase jednoduše odstartovat. Jihovýchodní nebo jižní svahy jsou samozřejmě lepší. Druhým aspektem je voda. Když člověk v horách nepije, je unavenější, dělá chyby a za chyby se platí. Takže blízkost pramene, u kterého je zpravidla jurta pastevců, nebo alespoň ledovec, ze kterého odpoledne teče voda, to je dost silný magnet. Přistávat dole v údolí znamená šlapat další ráno vysoko do hor a hledat místo na start. Zpravidla to zabere celý den a to je špatně.
Co se taktiky týče – myslím, že na uletěné kilometry je v horách nejefektivnější, když jeden tvoří trasu a ostatní ho v těsném kontaktu následují. Když se totiž piloti rozletí do různých směrů, začíná se tempo zpomalovat a riziko zvyšovat. Ale rozhodně je to potom pro všechny zábavnější, protože si každý letí to svoje. Ale pak se musí zase nějak dostat k sobě a to není vždy zrovna jednoduché.
Ale i ve vzduchu se děly divné věci. Všichni tři jsme si zažili svoje. Jsme tady, abychom zažili něco zvláštního, abychom se překonávali, abychom pochopili. A pak to najednou přijde a už nejde couvnout. Předposlední den jsme letěli krásnou věc. Vysoké ledové hory, kam až člověk dohlédne. Natáčel jsem a fotil… V jednom místě jsem ale nedobral strop, chtěl jsem mít Ďura v záběru, a tak jsem to uspěchal.
Lezec udělá chybu a padá − hned. Já udělám chybu, ale bolí to až za několik minut. Spolklo mě dlouhé zařízlé údolí a půl hodiny mě rolovalo jak perský koberec. Za celou tu dobu jsem nedosáhl ani na kameru, aby ten cirkus natočila. Kousek nad skálami, ve speedu a v rotorech. Zrovna moc nechybělo. A to už jsem se ujišťoval, že na to kašlu, klidně na celou expedici. Prostě tečka, konec. Sednu támhle dole v údolí a stačilo. Takhle hazardovat, to není normální.
No a pak to zase přijde − prostě je to silnější, než ten rozum a porouchané nervíky. Kluci to sledují, a jestli to fofrem nepořeším, tak můžu za chvilku taky koukat do skály a pak by ten cirkus začal i pro ně. A už se vidím, jak dole sedám, a je mi jedno, kde jsou ostatní. Prostě bych to za nimi musel odšlapat pěšky a to se mi fakt nechce. Jsou situace, ve kterých si člověk nevybere. Když jsem se dostal zpátky do hry, tak byl ve vzduchu už jenom Karel. Ďuro přistál a čekal. Doletěli jsme k němu. Cítil jsem provinění, ale také slušnou dávkou štěstí. Byl jsem rád, že jsem tady.
Co když jeden z vás přistane dole a ostatní by přitom mohli letět dál? Jak takovou situaci řešíte?
To se občas stane a rozhodně to není pro nikoho příjemné. Kdo zůstane ve vzduchu, může alespoň prozkoumat nejbližší okolí, aby bylo jasné, kudy zítra pokračovat a taky které místo bude to nejlepší na nocleh. Kdo je dole musí nahoru. Když to nemá řešení, přistáváme všichni dole a řešíme přesun do místa, ze kterého můžeme pokračovat.
Další den jsme odstartovali a asi to tak mělo být, že jsme v tom samém údolí skončili všichni. Nejdřív Ďuro, pak Karel a za ním i já. Věděl jsem, že tam nechci, odpuzovala mně představa včerejších prostocviků. Ale v tu chvíli už zase nebylo na výběr. Nejdéle se tam teď trápil Ďuro. S Karlem jsme čekali nad hřebenem v turbulentní termice se silným větrem. Pak ve vysílačce zazněla jeho poznámka o tom, že není akrobat a že je nejvyšší čas se na to vykašlat. Neřekl to přesně tak, ale na slušná slova nebyla ta správná atmosféra.
Velmi zajímavý je moment, kdy nám všem je jasné, jak to smrdí problémem, ale říct to nahlas není jednoduché. Mohli jsme uletět dlouhou trať, stejně jako jsme mohli přistávat vybátí a bez sebemenší chuti pokračovat. Před třemi dny jsme to zažili. Bouřky si z nás udělaly vrtulky ve větru. Ale při večerní oslavě jsme to rychle rozchodili. Teď to Karel svou poznámkou znovu připomněl.
Nechtěl jsem to do vysílačky říct já. Jednak jsem měl ještě chuť letět, ale hlavně jsem na to rozhodnutí neměl sílu. Říct to nechtěl asi nikdo. Ve víru událostí, které se děly, to byla totiž věta, která rozhodovala o tom, jestli jedeme domů či letíme dále. Náš letošní bivak tím skončil.
Kolik dní bylo letových, kolik jste urazili kilometrů, kolik ve vzduchu a kolik pěšky?
Letových dní v kyrgyzských horách je určitě více než u nás. Ale silné mikroklima různých míst a bouřky ve vyšších partiích hor postupy při přeletu hodně ztěžují. A letos jsme si těchhle komplikací užili vrchovatě. Částečně létat se dalo asi každý den, ale při bivaku má smysl startovat jen tehdy, když se můžeme v horách někam posunout. Přistávat dole po pěti kilometrech a šlapat zpátky na kopec s celou výbavou se určitě nikomu nechce. Takže z těch 11ti dní, které jsme tam strávili, jsme 7 letěli. Pěšky jsme se posouvali jenom směrem nahoru, abychom si vylepšili pozici pro start. Když nás z hor vyhnaly bouřky, sedli jsme do busu nebo si sehnali auto a dojeli na místo, které vypadalo zajímavě.
Letos se nám nedařilo letět celou akci v jedné celistvé ose jako dříve a nasbírat nějaké zajímavé množství kilometrů. Ale asi to můžu říct za nás za všechny – to, co jsme zažili a viděli, nám to vynahradilo. Samozřejmě okořenit expedici pořádným číslem v kilometrech nás hlavně na začátku hodně lákalo.
Jak jsem již psal, našich jedenáct dnů prožitých v horách kolem Issyk−kulu bylo intenzivních. Krásu a očistu snad naleznete ve fotografiích, připravili jsme i film. Možná jste čekali dlouhý příběh, hodný takové expedice, na jakou jsme se vydali. Příběh však nemá cenu. Skutečný smysl mají myšlenky a pocity, které se jeho prostřednictvím objevily. A hlavně o ty jsem se s vámi rád rozdělil.
Text a foto: Dalibor Carbol,
