Celý název akce zní Budvarman Adrenalin Cup 2002. Takové je jméno sportovně i sponzorsky velice vydařeného extrémního závodu štafet. Už dříve jsem si říkal, jestli právě naše mírné hory jsou vhodné pro závod typu Dolomitenmanna ? Polemizovat se nad tím dá a poměrně dost dlouho, faktem však zůstává, že jestli v ČR, tak jedině ve Špindlu.
Do tohoto turisticko-zlatokopeckého centra jsme se spolu s Radkem Večeřou a Petrem Golasovským dostali až hodinu a půl po večerním brefingu. Brali jsme jenom zkratky a tak to dopadlo. Ale ta česká Země – ta je skutečně krásná. Večeře, pár piv a do rána si počkáme, co nám ta přecházející fronta vymyslí…
V trochu chaotické náladě jsme se za občasného deště a silného větru doplácali na Medvědín – místo plánovaného startu padáčkárů. A že se nás tam sešlo… Bylo vidět Tomáše Ledníka, Škrabku, Hanku Matyáskovou, Jirku Šrámka a spousty dalších. Bohužel na nás všechny kvalitně pršelo a vítr 5-8 m/s funěl přímo z kopce dolů. Vyčerpaní běžci doběhli a závod musel být do dvanácté hodiny pozastaven. Takže co se naší letecké části štafety týče, o největší vzrůšo se postarali pořadatelé, kteří museli mohutně podepřít obrovské reklamní nafukovadlo. Čert ví, jak se to stalo, ale vzduchu se mu nedostávalo. Dali jsem si dvakrát grog a jeli dolů…
Zato vodáci a cyklisti si po vzoru běžců mákli, jak se na takovou událost sluší a patří. A světe div se, i sluníčko jim k tomu zasvítilo. Povzbuzovali jsme, čekali jsme a u toho se občerstvovali, abychom se bez újmy na zdraví dočkali slavnostního vyhlášení hlasem Martina Dejdara a Jiřího Hözela. Když ceny sponzorů začaly zastiňovat závodníky samotné, byl nejvyšší čas to odpískat a spustit dlouho očekávaný večírek.
Na ten už se však forma ladila dlouho předtím. Takže došlo k ideálnímu splynutí hrajících kapel, rozjetých posluchačů (byť jich nebylo tolik, jako na U2) a sponzorského piva.
Celkově lze závod považovat za vydařený, jen je nám líto, že jsme se do všeho toho závodění nemohli taky my, klouzaví hadráci, opřít.
Dalibor Carbol
