Nevím, zdá se to jenom mi nebo je to pravda, že ty dny utíkají nějak rychle? Jedno si ale pamatuji – když člověka něco nebaví, tak se při tom čas neskutečně vleče. A když mi ten rok takhle utekl, tak mně to muselo fakt hodně bavit. A taky že jo.
Myslel jsem si, že letošní Štědrý den a Nový rok prožijeme s Blankou v Kanadě. Všechno dopadlo jinak. Přebukovali jsme letenky a vrátili se dříve. Moje sestra to komentovala tím, že ta Kanada asi není zas tak super, když jsem se poprvé vrátil z cesty dříve, než jsem musel. Ne, v tom to není. Prostě jsme chtěli být na Vánoce doma. Zimní Kanady jsme si užili akorát.
A ona ta zima fakt byla, když jsme projížděli přes Rocky Mountains a kanadskou prérii až do Toronta. Bál jsem se zastavit, nevěřil jsem, že by to staré autíčko znova nastartovalo. A tak jsme prostě nezastavovali. Dny a noci se opakovaly a my postupně kousali kilometry. Na pohledy do zmrzlé přírody, do noční mlhy, na hromadnou havárii s kamionem, na zmrzlý a ufoukaný sníh na anténě, na zledovatělá okna našeho auta, které v takové zimě neumělo vyhřát ani vzduch uvnitř, na to všechno budu ještě dlouho vzpomínat. A že cesta byla nekonečná, měl jsem dost času, abych si zavzpomínal i na letošní sezónu, na naši chatu na Javorovém, na všechny ty akce, které tam proběhly a na všechny piloty i nepiloty, kteří tam s námi byli. A těm všem bych chtěl za toto poděkovat, protože jsem zažil jednu z mých nejpěknějších leteckých sezón. A věřím, že nejsem sám, kdo to tak cítí.
Teda, jsem se nějak rozepsal. A to jsem chtěl původně napsat něco o vysmátém Santovi. Co k tomu dodat ? Snad jen všem do nového roku popřát hodně štěstí, krásné dlouhé přelety, fajn lidi kolem dokola a spousty energie na vše dobré, co se dá v životě udělat. A už teď jsem zvědavý, kdo zahlásí první novoroční let.
Dalibor Carbol