Poprvé se mnou letěl Šimonek na singlovém padáku když mu bylo 8 měsíců. Moje žena Míša ten den se mnou na hory nejela a otec dostal jasné pokyny, že má letu zabránit. Šimi ještě nechodil, vlastně byl kojenec. V srpnu jsme realizovali „Let tří generací“. To jsem letěl s panem Struminským (82 let), vesmírně vitálním člověkem a se Šimonkem současně. To mu bylo 11 měsíců. Zářiový let naší rodinky byl už jen příjemným rozplynutím letové sezóny na Javorovém. Dalším levelem bude až říjnové turecké Oludeniz. Tam budeme létat i s mým otcem (70 let) z bezmála dvoutisícimetrového skalitého Babadagu a přistávat budeme na písečnou pláž. Mám připraveny exkluzivní záběry ze tří kamer. To bude vrchol! (ledovce… 🙂
Thááák.
Milerád rozpoutám na toto téma diskuzi. O tomto the-matu jsem několikrát hovořil se svoji ženou, rodinou, přáteli. V prvé řadě šlo a půjde všem o bezpečnost. A ta je nejen závislá od použitého vybavení. Na letošní sezónu mám nový Metis, který prošel mezinárodně uznávanými testy, a vůbec, shrnu to tím, že neznáme případ, kdy vinou padáku došlo ke zranění. Metise tedy považuji za ikonu. Hledě na to, že v sedačkách jsou chrániče a záložní padák. Počasí. Takové lety se létají za ideálního počasí. Pilot. Nikdo nikdy z mých pasažérů neměl žádné zranění. Jakkoliv je čeština pestrá a x-tá negace může vyvolat pochybnosti, tak opravdu: Nikdo nikdy nic. Ani kotníček, ani nehtíček, ani vláseček. NIC!
Složitější to je s psychikou. Vzít jen tak miminko na let by znamenalo traumatický zážitek pro všechny. Nutná podmínka je tedy komunikace, důvěra, empatie. A tady se pohybujeme na absolutních mezích. Ve čtyřech měsících jsme tedy začali s potápěním. Kdo tím prošel ví, jak citlivé je vnímání nemluvněte. Začnete se přibližovat k jeho potřebám, získáváte si důvěru, naučíte se ho uklidnit. Předáváte si navzájem své pocity, zvýrazňujete ty pozitivní a negujete negativní. Pak už je jen krůček k velkým bazénům, skluzavkám, jízdě na lanovce a pak na snowboardu. Horská dráha, různé kolotoče, autíčka a centrifugy, skákání na gumách a jízda na motorce. Je toho hodně. Až potom přijde let a teprve potom první kroky…
Před prvním letem jsem se ujišťoval, zda-li jsme připraveni, jestli je vše OK. Niterné pocity se kloubily s uklidňováním mého otce a technickou přípravou k letu. Šimajz byl odpočatý, přebalený, oblečený, spokojený. Za letu jsme spolu neustále mluvili, takovéto „jupíí, jééje, ppóódívej, táám a brrm brrrrrm“ ,no, a jak na cílenou otázku: „Šimonku, líbí se ti to?!“ slyšíte „tata, tata, tata“, tak byste se namazali. Na chleba…
Nevím jestli si to pamatuje, jestli to prožíval adekvátně, ale pocitově jsme si to prožili maximálně. Po přistání jsem akorát zjistil, že nemá jednu botičku, což byl průser, protože ji měl novou. Až na videu jsem viděl, že mu spadla na startovačce těsně před letem.
Vnímal jsem, jak přebírám zodpovědnost za nás tři, pan Struminský za ně dva a Šimáček, ten tam byl na vlastní triko. Kameraman natočil start, na druhém padáku pak s Daliborem Kalábem v tandemu létal kolem nás, prostě exkluzivní prožitky a záběry. Pohodové přistání gradovalo tím, že jsem odepnul karabiny Šimonkovy sedačky a než jsem odepnul další kraviny, tak se naše miminko svalilo obličejíčkem do trávy, lekl se a začal fakt plakat.
A pak přišel kameraman, a že nestihl natočit přistání. Tak jsme vyjeli nahoru a letěli ještě jednou. Tentokráte bez slzičky.
Naposled jsme letěli s Míšákem, a to už byla taková třešinka. Míša oslavovala svých 25 let, malý už si sám nasadil přilbu a sedal si do sedačky (do mojí) a už jsme letěli. Dalibor letěl vedle nás, kroužili jsme kolem sebe, létali jsme proti sobě a na závěr nám ukázal nějaké kousky aby přistál dříve a stihl vyfotit přistání. To byla maximální pohodička!
A večer to vypadalo tak. Hle:
