Dva dny před Vánocemi měl Juraj Kleja autonehodu. Nepřežil ji.
S Ďurem jsme si řekli tolik věcí a zažili tolik dobrodružství, že by to stačilo na několik naplněných životů.
Byl to skutečný přítel. Výjimečný člověk. A o smrti jsme se bavili úplně přirozeně. Kdyby teď mohl, řekl by: „No, a je to!“, usmáli bychom se, podali si ruku a já bych dodal: „Uvidíme se…“. Ale hry na „coby – kdyby“ jsme nikdy moc nehráli. On to neřekl a já nevěřím tomu, že se uvidíme.
Zní to možná tvrdě, ale píšu to proto, abychom si společně vážili každého dne, každé krásné chvíle. Protože život je docela nejistý podnik.
Ďuro žil naplno a jsem si jistý, že v mnoha lidech nechal nesmazatelnou stopu. Takovou, jakou jen může zanechat vtipný, hrdý a poctivý člověk.
Až se zase bude blížit čas Vánoc, zapalte, prosím, svíčku a vzpomeňte si.
Dalibor
