Bylo po závodě a u bazénu našeho hotelu jsme si připravili vodní dýmku, když slunce začaly zakrývat tmavé cáry přicházející studené fronty. Celý den se mi smrsknul do několika rychlých minut, které mi teď sedíce u bazénu prostřelovaly hlavou. Vím, co mě zpomalilo, nenašel jsem rychlý chodníček k prvnímu startu a aniž bych si to hned uvědomil, nadběhnul jsem místo startu a pak se plazil přes klouzající suťovisko. A na druhém startu se mi poprvé co tyhle závody absolvuji zamotaly šňůry. Ale přese všechno jsem byl tak nějak spokojený. V kategorii paraglidingu jsem skončil celkově na 8. místě a v amatérech náš tým Opava Net Internet Billboard dorazil na místě druhém.
Děkuji vám všem za excelentní výkony, bylo to perfektní , řekl nám u večeře Marek Hájek z České asociace extrémních sportů. Hned po závodě bylo totiž cítit mírné zklamání, když jsme nezopakovali loňské senzační vítězství v obou kategoriích. A Marek později doplnil, V tomto momentě jsme vytáhli to nejlepší, co se u nás najde a změřili si síly se světovou elitou. Skončili jsme na čtvrtém, šestém a desátém místě, v amatérech jsme druzí – není proč být zklamaný ! . A měl pravdu.
Nahoře v sedle, kde byl připraven start paraglidingové části, byla klidná atmosféra, kterou přerušovaly jen helikoptéry přinášející závodníkům padáky. Kamery si předtáčely rozhovory a lidé posedávali v hloučcích na skalách, jak to bývá vidět v přírodovědných dokumentech o tučňáčích koloniích. Závodníci si povídali a nechávali se unášet předstartovní horečkou. Teprve když se zezdola začínaly objevovat doprovodné helikoptéry stoupající pomalu vzhůru, tak se i napětí začalo zvyšovat. První běžci se blížili do závěrečné části svého běhu.
V ostrém stoupání byl s velkým náskokem jako první vidět novozélanďan Jonathan Wayatt. Běžci mu říkají Elektronek. Mistr světa, vedoucí světového poháru, ještě nebyl na závodech, které by nevyhrál. Nikdo nepochyboval, že by to dnes mohlo být jinak. Za ním pak s velkou ztrátou keňan John Maluni a třetí Roman Skalský ze Škoda auto teamu. Náš Richard Pleticha přiběhl hodně zklamaný až na 16. místě. Ostatní už jsem neviděl. V očích se mi totiž začaly míhat kmeny a sutě, po kterých bylo třeba seběhnout na chodník vedoucí k startovnímu sektoru.
Klíčem k rychlosti bylo jednoduše nebrzdit a jenom volit směr. Ono se to jednoduše řekne, ale s padákem na zádech skákat po kamenech v prudkém svahu, to nechce jenom pevné nervy. Jde tak nějak o hubu . Jenom jsem zaregistroval jak se dostávám před kolegu, který si to zkoušel ulehčit po druhé, travnatější straně. Každá sekunda hraje roli. Výběh, který potom následoval jsem neměl v plánu přepálit. Chtěl jsem být při vědomí, až si budu rozbalovat padák. Během jsem to zvládal tak do poloviny, zbytek jsem šel rychlým krokem a koukal se jak mi to onen kolega vrací a maže přede mně. Nějak jsem si v tom zápalu nevšiml malého, ale ušlapaného chodníčku, který vedl traverzou k startovní pásce. Byl jsem až zbytečně vysoko a teprve další závodník, kterého jsem viděl proběhnout pode mnou k pásce mi ukázal moji chybu.
Kamení pod nohama ujíždělo a postupně jsem do podivné chůze začal zapojovat i ruce. U pásky byly všechny blízké zajímavé místa obsazeny a to znamenalo poodběhnout až dále od ní. Padák byl rozbalený hned, startoval jsem raději na kříž. Viděl jsem zamotané ucho, ale rušit kvůli němu start, na to nebyl čas. A když jsem to ve vzduchu pořešil, měl jsem důvod k úsměvu. Všech pět padáků, které se chystaly, když jsem přibíhal na start, stále ještě ležely v suťovisku.
Mezi horami to chtělo ještě moc nespěchat. Bylo třeba přeletět jednu kosodřevinu, kde byl kontrolní bod. Takže nohy jen na půl speedu a hlavně si držet dobrou stopu a neztrácet zbytečně výšku. Pak se najednou údolí otevřelo. To byl ten signál, který potlačil speed až na podlahu. TRANS 20, mých 75 kilo a plný kotel, to byl mazec. Náběžka se trochu třepala, rychle jsem ztrácel výšku, ale ta rychlost stála za to. Tak jsem doletěl tři padáky, které musely před přistáním ještě vyklesávat na uších, zatímco já jsem naopak musel ubírat rychlosti, abych tam vůbec dolétl.
Půl druhého kilometru s padákem na zádech ve stoupání, to byla poslední zkouška fyzičky. V kopci jsem jednoho z kolegů dokonce předběhl, ale na konci výběhu jsem byl i já předběhnut zase jiným borcem. Na druhém startu jsem jenom zaslechl radu jednoho z kameramanů – Dobrý je to, teď jenom ať tam nemáš uzel… , a byl tam. Naštěstí uzlíkovali i ostatní a tak jsem se poměrně jednoduše dostal před další tři piloty. Dokluz byl už jednoduchý. Na plném speedu a stáhnutých uších jsem to naburácel dolů na hřiště, čapnul padák za řidičku a dosprintoval do cíle.
V kajaku si David Mruzek krásně poradil s náskokem dnou amatérských týmů a cyklistovi předával už na celkové 9. pozici, to znamenalo 1. pozici v Amatérech. Bohužel se Martinovi Horákovi, našemu bikerovi, nepovedlo náš malý náskok udržet a tak jsme nakonec skončili v naši kategorii na onom 2. místě. Kdybychom závodili v kategorii Profi, skončili bychom na místě jedenáctém. A to není zas tak špatné…