Některé sny by si člověk, pokud to jen trochu jde, splnit měl. Už dlouho jsem chtěl vzlétnout a podívat se na svět z ptačí perspektivy. A tak jsem se uprostřed května objevil mezi desítkou účastníků týdenního kurzu paraglidingu, který se konal v Beskydech. Paragliding neboli létání na padákovém kluzáku je ten sport, při kterém se borci a borkyně rozběhnou hlava nehlava z kopce připoutáni k jakémusi kusu hadru, připomínajícímu obyčejný šusťák, a najednou se vznášejí stovky metrů nad zemí. Šusťák se změní v ladné křídlo a oni letí. Vypadá to krásně a jednoduše. Krásné to opravdu je, ale jednoduché nikoliv. To mi došlo okamžitě, co jsem hned v pondělí vyfasoval svůj padák, sedačku, záložák a přilbu. S dvacetikilovou výbavou nás vyhnali na jakousi černou sjezdovku, které říkali loučka, což mně člověku z nížiny vůbec nesedělo. Tři dny jsme po loučce lítali, myslím tím běhali, nahoru a dolů ve snaze pochopit, jak se ten hadr se stovkami metrů šňůr vlastně ovládá. K tomu si přidejte teploty kolem třicítky a povinnost nosit kvůli bezpečnosti dlouhé rukávy a nohavice, a nebudete se divit, že jsem si mnohokrát vzpomněl na proslavený film Pahorek. Včetně zupáckého hulákání. Místo vojenských povelů na nás řvali výzvy jako Běž, Utíkej, Podbíhej, Doleva, doleva, Doprava, doprava, Přibrzdi, Odbrzdi, Nebrzdi, Nabrzdi. A končilo to pokaždé stejně: Sbal si padák do květáku a mazej zpátky nahoru. Po večerech do nás, kandidátů na lítače, neúnavní instruktoři hustili ještě teorii. Podmínkou absolvování kurzu je totiž teoretická zkouška z meteorologie, aerodynamiky, pravidel letového provozu a ovládání padákového kluzáku.
Po prvních běhacích dnech se nám občas některému stalo, že se víceméně náhodou odlepil od země a popoletěl, či spíše poskočil. Neohrabaní a nemotorní jsme si při těch prvních pokusech připadali jako ptáčata, která staří rodiče učí základní ptačí dovednost. Hlodala ve mně jenom taková divná pochybnost, ke kterému vlastně patřím druhu. Jasně, že jsem chtěl být mladým orlem, ale zrovna tak se ze mě mohla vyklubat mladá slepice nebo pštros. A ti se přece lítat nikdy nenaučí.
Teprve v pátek přišel ten slavný den. Pahorek byl zapomenut a adeptům bylo dovoleno sletět z Javorového vrchu, ze startovačky, odkud se k polítání vydávají opravdoví lítači. Popravdě řečeno si z prvního startu moc nepamatuju. Vznesl jsem se na druhý pokus. Drc, hek, uff, ztrácím půdu pod nohama, země se strašně rychle vzdaluje a nejvyšší vrcholky stromů jsou kdesi hluboko pode mnou. Les mi najednou připomíná umělohmotné stromečky kolem kolejiště dětského vláčku. Emoce vystřídal rozum: Vzpamatuj se, vždyť ty letíš. Maně mě napadá: „Neměl bych to někomu zavolat?“ Sakra! Vždyť ty letíš! Co teď? Měl bych to asi řídit. Jak to říkali na těch přednáškách? Nabrzdit, nebo nebrzdit? Můžu se vyklonit a podívat se dolů? Nebo nahoru? Pár minut to trvalo, než mi všechno došlo. Euforie se dostavovala pomalu, ale byla to pecka. V momentě, kdy jsem měl asi čtyři sta šedesát metrů nad terénem a stádečko žlutých krav jsem si spletl s hromádkou balvanů, došlo mi, že můj sen se právě splnil. Vítr pohvizdoval mezi šňůrami, „šusťáková“ plachta měla předpisový tvar a klátil jsem si nohama. Prostě éééndorfin, ááádrenalin a úžasná pohoda. Byl to přímý let bez figur a po nějakých deseti minutách jsem byl nad přistávačkou. Sakra, tady nahoře je fajn, letí to skoro samo, ale jak já se dostanu dolů? A to už se na mě z vysílačky valí instruktorovy pokyny: „Vítr ti jde zprava, přistávej podél drátů, ještě si udělej jednu osmičku. Nééé! Nad hřbitov nelítej. Pozor na ty křáky. A je tam taky plot… Ufff, dobře to dopadlo.“ Jakžtakž jsem sbalil padák a výstroj. Sedím v pampeliškách a rozhlížím se po ostatních novopečených lítačích. Žádné výbuchy veselí, žádný hlučný smích, ba ani plácání po ramenou. Asi jsme na tom všichni stejně. Usmíváme se jeden na druhého jako jelita a není nám do řeči. Tuším, že za zadumanými čely si každý znovu a znovu přehrává film svého prvního letu. Film, na který ani já do nejdelší smrti nezapomenu.
JARDA ŠUFAJZL