Sedím na letišti v Auclandu a chlapíci kolem mně, chvilku po půlnoci, vytírají podlahu. Už je to půl roku, co jsme tady byli naposledy. Ale tehdy bylo ještě všechno jinak… Vzpomínám si na mého kamaráda, jak mluvil o svém projektu. Povídal: "Musím do toho jít, nemám co ztratit. A kdy jindy, než právě teď. ". Nic jsem mu nevysvětloval, ale pravda je asi jinde. Vždycky je co ztratit. A vždycky je o co přijít. Ale ty uzly, spojující lidi a děje, jejich hodnota takovým spojením nabytá, je daleko větší od hodnoty ztraceného. A s tím jsme taky k protinožcům přijížděli. Mam-li teď na dvou stranách popsat, jak a kde všude jsme po tu dobu létali, je zbytečné se do toho vůbec pouštět. Tedy proto jen tyto mé postřehy, které by zdánlivě mohly občas s létáním téměř nesouviset. To kdyby všechny dohromady netvořily můj báječný pocit z letu.
Stačí zabodnout pilotův prst do atlasu jihovýchodně od Austrálie a jste tam. Dva protáhlé ostrovy, dohromady asi třikrát větší, než ČR. V jazyce domorodých Maorů to není Nový Zéland, ale "Ao tea roa", tedy Země dlouhého bílého oblaku. I přesto odpověď na asi nejdůležitější pilotovu otázku zní – určitě ano, dost dobré místo pro naše klouzavé létaní. O novozélandské přírodě už byly napsány hromady knih. Jde o unikátní faunu i flóru, která je vtěsnána do relativně malé plochy. Vlastně ani nemůžu říct, co mně z toho všeho nadchlo nejvíce. Kam se oko podívalo, tam silná, krásná příroda. Všechno bylo tak nové a zajímavé. V zapomenuté zátoce jsme zažili koupání s delfíny, jinde jsme dlouho sledovali tučňáky, lachtany a tuleně, na jednoho jsme si mohli i sáhnout, a pak třeba let největšího z rodu Albatrosů a bylo toho daleko více při trecích a poletování v téhle novozélandské přírodě. V žádném případě nelituji času a vynaložených peněz. Všechny podobné intenzivní zážitky se v nás usadily a daly nám i jiné pohledy na život jako takový. To pak těch srovnaných myšlenek a těch spokojených lidi…
Věděl jsem, že Kiwíci jsou mimořádně přátelští a pohostinní. Ale dlouho trvalo, než jsem si to vůbec začal dávat trochu dohromady. Dá se říct ze jim i tak trochu závidím. Před dvousty lety dostali příležitost stavět svou mladou zemi v krásné přírodě, nezatíženi politickými předsudky a historickými omyly. A určitě tu šanci nepromarnili. Řekl bych, že výsledkem je slušná, spokojená společnost s vysokou životní úrovni, myšlením někde mezi Austrálií a Evropou. Jak řekla jedna známá, je to krásná země pro lidskou budoucnost. A budoucnost tady rozhodně má i paragliding. I když to ostrovní počasí bývá o něco divočejší. Hlavně na Jaře se to měnilo tak rychle, že se holky nestačily převlékat. A tak i to létání bylo pokaždé jiné. Takové, jaké jsem si doma mohl jen těžko představit.
Z mého pohledu se to naše klouzání nechá trochu zjednodušeně rozdělit na dvě skupiny: létání na všeobecně známých místech s jakoukoliv skupinou pilotů kolem sebe a létaní ve stylu Příroda a já.
Ta místa, kde se u Kiwíků obvykle lítá, najdete jednoduše. Infocentra jsou v každé větší vesnici a pak stačí jenom mluvit anglicky… Navíc takový kopec nebo hřeben jde obvykle vidět už z velké dálky, čímž se patřičně vystupňuje pilotovo nažhavení. Je-li počasí, na 100% tam narazíte na minimálně jednoho místního instruktora. Ti pro mne byli ze začátku tvrdým oříškem. Prostě se o to své místečko až nezdravě starali. Báli se, aby potencionální zákazníci neviděli ve stromech zavěšený padák (o pilota by ani nešlo), zvuk projíždějící sanitky byl hlasem Ďábla. Strach z cizího pilota a nevědomost toho, co bude, či nebude takový pilot dělat je dokázala vytočit do vrtule. Připomínali mi orla chránícího své hnízdo. Ve skutečnosti se jim ale nedivím. Mají tam svou práci a jasnou představu o tom, jak ji dělat. K zamyšlení byla vesměs jen ta forma, jak toho docílit. Ale soudit mi rozhodně nepřísluší, ani bych to nechtěl. Když se nad tím zpětně zamýšlím, tak jsem za takové lidi i rád. Fungují jako zrcadla ostatním lidem. A těch, myslím, není nikdy dost. Pocit svobody z letu byl na těchto místech bohužel většinou dost narušený. Jakási klec, vytvořená z letištních sektorů, soukromých pozemku a lidské autoritativnosti. Ale tak jako jinde ve světe, i tady jsou piloti většinou fajn lidi a tak se občas objevila i nějaká ta dírečka ve voliéře.
To právě ta druhá skupina. Asi nejsilnějším zážitkem z téhle sorty byl let k Mt. Cooku. Nejvyšší horu NZ jsme chtěli zdolat na tandemákovi. S přítelkyní Blankou jsme to naplánovali, uskutečnili, bohužel vrcholu nedosáhli. Let trval necelé tři hodiny a Cooka jsme měli nadosah. Během té doby jsme několikrát lízali “hranu” a vůbec jsem se Blance nedivil, když to kousek od Cookova hlavního hřebene odpískala. Super zážitek a staronové pocity, které ono rozhodnutí určitě neovlivnilo. Fakt je, že v singlu jsem si takového adrenalinu dopřával přece jenom o něco více.
Ještě pořád mám v paměti situaci, při které jsme s Blankou fotili padák nad příkrým skalnatým pobřežím a do něho narážejících vln. Teď už vím, že z těch fotek nic kloudného nevyšlo. Ale ta snaha o fotku s padákem položeným co nejblíže ostrým skalám a zpěněným vlnám, pokud možno v loopingu, to bylo jako lechtání žiletkou.
Hranou to smrdělo i v Ruahine Forest Parku. Pohoří dlouhé asi sto a široké do dvaceti kilometru. Už podle slova Forest se dalo vytušit, o co vlastně půjde, ale pochopit jsem to měl až těsně před startem. Zapnutý do padáku jsem koukal jak asi dvacet metrů pode mnou končí přízemní keříky a začíná pekelně hustá buš. Vzpomněl jsem si na starého pána, místního matadora, který se dušoval, že tady nikdy žáden padák ani rogalo létat neviděl. Asi nelhal. Jedno z pravidel bezpečného létání zní: mít vždy připravené místo pro přistání. Je-li tím myšleno třeba i místo startu, tak jsem vlastně létal bezpečně. No jinde se přistat nedalo. Tomuhle říkám skutečný skok do přírody. Nevím přesně, kolik kilometrů jsem ten den nalétal, ale těch dlouhých hřebenů, podél kterých jsem se protahoval nad další a další tmavě zelená údolí, připomínající pavoučí sítě, jsem já, drzá moucha, prolétl několik. Věděl jsem, že jsem u téhle banky šel trochu do mínusu, ale co více si křivka sebevědomí může přát.
Co však tuhle křivku dokázalo občas řádně zmrazit, to bylo ono pověstné ostrovní Jaro. Ty první dny jsme zatracovali všechny místní rosničky, které den co den slibovaly krásný zítřek. Prostě mi to docela trvalo, než jsem se srovnal s tím, že musím nechávat padák v batohu, i když to na první pohled vypadá úplně jinak. Naši předkové, když slézali ze stromů, udělali chybu. Měli skočit. Ona by nám příroda za nějaký ten čas dopřála pevnější svaly a kosti, a možná i na křídla by našla odvahu. Škoda. S trochou štěstí jsem tu dobu přežil jen s malými oděrkami a několika uzlíky na bezopletech. V tu chvíli daleko nepříjemnější byl pocit z toho, že jsem dostal za uši. Ale chápal jsem to jakou mou osobní kalibraci na jiný způsob rozhodování se a tak to vlastně bylo jen a jen dobře.
Nedávno jsme se s Martinem Slívou bavili a zaznělo přitom, že články jsou pěkné, ale dlouhé… Beru si to k srdci, pro dnešek by to teda stačilo. Možná ještě …
… létaní chápu jako jedinečné spojení přírody, člověka a síly okamžiku. A že jsou všechny tyto části proměnlivé, pak i létání je pokaždé jiné. Stále nevšedně přitažlivé. A já se strašně rád nechávám přitahovat.
Děkuji za Váš čas
Dalibor Carbol