Když jsme se již dva týdny předem dohodli, že začátkem srpna v pauze mezi kurzy vyrazíme plným ElBusem (tedy žádná coupleparty) do Slovenie za odpočinkem a relaxací, i já jsem se domníval, že si při té příležitosti odpočinu. Co je to "odpočinek" a jak obrovský rozdíl může být mezi dovolenou a dovolenou (já se nikomu nedovoloval?) se pokusím právě teď vylíčit.
Štěstí přeje připraveným(?),
tak s tímhle heslem na rtech jsme zrovna neodjížděli, ale padala jiná, i údernější, která se ke kontextu věci teď příliš nehodí. Plán byl: vyjet v pondělí večer do Tolminu, v úterý, ve středu, ve čtvrtek a v pátek poletovat nad padáčkářským rájem Julijských Alp a v sobotu zrána být zase v plném střehu na zahájení dalšího kurzu paraglidingu. S tím poletováním, za kterým jsme tam samozřejmě primárně jeli to nebylo až toliko divoké, jak si asi každý sliboval, i když divoký vzduch jsme taky potkali. Tož tak:
Čekalo na nás toliko zážitků, poznání, situací… že byste mi nevěřili, že se to všechno dá stihnout za jeden týden! Člověk může prožít spoustu dní a neprožít nic a pak si jen tak vyjede na výlet s přáteli a najde toliko věcí v tak krátkém čase… A hlavně najde zase o trochu víc sám sebe.
První ráno bylo přesně takové, jak by mělo vypadat LÉTO. Vzduch v údolí je vlhký, ale už prohřátý dopoledním sluncem, pohled po probuzení skrz vysoko trávu na hlubokou oblohu slibuje překrásný den plný slunce a kumulů a pomyšlení na večerní čas vzbuzuje pocity, které známe z naší krajiny jen z loňska, protože letos k nám léto nepřišlo… Je to pro mě nový kraj a je tak kouzelný, že mi první pohled na soutok Soči a Tolminky úplně vyhodil pojistky. Nazelenalá, možná i trochu do modra zbarvená voda, neskutečně průzračná a opravdu studená. A já si myslel, že nemám rád vodu! Vůbec mi ten den nevadilo, že duje silný vítr a že se nedá létat.
Tolmin svou nadmořskou výškou není ani ve 200m a okolní kopce jsou prostě kopce vytvářející údolí, ve kterém se pasou všelijaká zvířátka a pěstuje kukuřice po boku malých políček s fazolemi, nicméně pohled na výškoměr nelže – jsme téměř kilometr pod nejbližšími vrcholy! Při jízdě autem proti horám je jen zřídka možné zahlédnout skrze čelní výhled více nebe než hor. Tolmin, to malebné městečko by se možná dalo přirovnat k Jilemnici, kdyby byla v místě Špindlerova Mlýna a za kopcem nenásledovalo rovné Polsko, ale hory ještě větší. V tom městě jsme s Honzíkem prožili několik hodin života odkázáni jen na… ale to bych předbíhal. Je to krásné místo, pro člověka z nížiny v horách, pro horala spíš v předhůří, na dně neširokého rovného údolí. Na jedné straně hory, vedle města pohádková
Soča, za kopcem Itálie, trochu jižněji Jaderské moře a mikroklima hor, kterého jsme si moc neužili… ale o počasí letošního léta jsem už mluvil. První naše zastávka byla celkem náhodně hned u již zmíněného soutoku malé říčky Tolminky a větší Soči, která navíc má proud silnější, než se zdá. To jsem si nakonec vyzkoušel hned několik chvil po příjezdu, když jsem si určil cíl a plaval ledovou vodou směrem k nedalekému stromu s lanem a hlavou se mi honily myšlenky ve smyslu: "ty jo, to ale umím rychle plavat!". Je to jako s větrem a se vším, jednou se pro něco rozhodnout znamená nést břímě, když se rozhodneš proti živlu vrátit do stejného místa. A už to není ta řeka, do které jsi vstoupil…
Odpoledne i v údolí slábne vítr a pohled mezi kopce láká padáčkářovo srdéčko na kopec
Kobala . Naše startovní plocha a luxusní místo pro spánek s výhledem na město a celé údolí, ve kterém zanechávají paprsky zapadajícího slunce procházející skulinkou v oblacích stopy nejen ve vlhkém vzduchu ještě než dopadnou na zem, ale i v nás. Kobala (kobyla) je celkem nenápadný vrchol skrývající se mezi kopci bližšími a dominantnějšími, celkem daleko od města, u něhož se dá přistát na fotbalové hřiště hned k pivu, na hřiště u gymnázia (bez piva) a jednu ohromnou louku za městem a jednu menší před městem. Ale jinak je rozličných ploch na přistání kolem dokola naštěstí dost. Fintu, jak a kam přistát, budete vymýšlet hned poté, co se budete snažit něco urvat, brousit kopec a pak už to nedá ani na přeletění drátů vysokého napětí. Připadal jsem si, jak když přistávám v zadrátované Řece. Tady však nehrozily dráty nad zemí, ale ty na zemi, což jsem se značným překvapením zjistil až po přistání v terénu. Všude jsou krávy, koně, kozy, ovce, a všude taky ostnaté dráty ohraničující pastvu namísto barevných pásek, které známe z naší krajiny. Ze vzduchu ta loučka, co jsem si vyhlídnul, vypadala jako solidní přistávačka, o pár výškových metrů méně se z ní stal palouček několik stop široký a ještě o něco méně dlouhý, plný koz a vysoké trávy. Řidičky pod zadkem, podvozek připraven, křídlo řve, že už moc nepoletí, ale vyšlo to skvěle. Jen než jsem stačil sbalit padák, koza stačila sežrat tkaničku z bot. Bylo to nějaké horské plemeno, ale apetit měly jako ty naše. O tom, jak překonávat další pastvy a ostnaté dráty s batohem na zádech snad někdy jindy. To byla jediná vyhnívka, kterou jsme absolvovali, ale jinak úplně učebnicová; rovnou dolů. Však tam taky z místních borců nikdo nebyl. Mají rozum a rozlišují mezi počasím na létání a počasím, kdy se bude pracovat. Další let už byl seznamovací a pozvolné stoupání pár stovek nad start z tisíce nadmořských metrů pomalu a stydlivě odkrývalo pohled do severní části hor přes nejbližší hřebeny.
Hory se nám ale okrývaly pomalu a ještě dřív jsme si směli vychutnat noc nad spícím městem, blíž k oblakům, dál od světel a blíž k masivním skalnatým štítům Alp, jejichž síla byla cítit i v úplné tmě….
Perspektiva, odhad vzdáleností, odhady rozměrů, času, všechno jakoby odneslo jarní tání. Vysoké hory se zdály nižšími, vzdálenosti se zkracovaly, stoupáky byly slabší než pak ukazovalo vario. Přesně opačně, než by tomu mělo být(?). GPS si tvrdošijně vedla svou na displeji uletěné vzdálenosti a přitom si všichni pořád připadali, jako když si poletují za humny.
Velké létání se však vzhledem k počasí zatím nekonalo a tak nás ElBus zavezl aspoň k moři. Zní to suše, ale bylo úplně normálně mokré a slané. Co byste chtěli od moře. Ze Slovinska do
Itálie, podle pobřeží zase do Slovinska a odtamtud zase do Itálie, abychom se v Terstu na nejpříhodnějším místě hodinu vzájemně z mola házeli do vody a zkoušeli, kdo si dá při saltu největšího placáka na záda.
Jadran je na svém severním okraji plný přístavů, rybářských sítí a zeleného čehosi, před čímž dost dobře utéct nejde, jde to ale zkusit. A nemusíte při všech svých cestách jezdit pořád jenom po dálnicích nebo obchvatech. Zadrbat se jízdou přes nějaké město není toliko marné, jak se může na první pohled zdát. Nejen noční Vídeň může být zajímavá. Italská silniční doprava, tedy ten silniční ruch, co jsme v podvečerní špičce absolvovali při jízdě zpět do Tolminu, zanechal v nás ohromný zážitek. Jen tak se posadit na rušné třídě do kavárny a pozorovat jejich systém jízdy, to hemžení lidiček aut a skútrů, to může být pro našince opravdový zážitek. A nikdo se nesrazil a nikdo netroubil na auta napůl vystrčená do křižovatky, jejichž šoféři se chtějí zařadit do provozu v rušnější ulici. Přenocovali jsme pokaždé jinde, ale i po tom dlouhém dni jsme šli hledat tábořiště v blízkosti Tolminu, jako každou noc. Cestování bylo hodně a možná proto tentokrát většina z nás usnula dřív než obvykle.
Probuzení na břehu Soči je ještě luxusnější záležitost, než si půjčit kánoi a cvaknout zadáka při jízdě v peřejích proti proudu téhle řeky s rozmanitou tváří. Půjčit si loďky, zajet kus proti proudu, dobývat cizí loď a obsadit kamenný ostrov o rozloze čtverečního metru, potopit nepřítele, zmocnit se cizí flotily a nakonec utopit a znovu v průzračné vodě nalézt poklad neboli sluneční brýle. To vše mohlo by se zdát dětinské, jenže to jsou právě ty chvíle, na které se nezapomíná a při kterých se zapomíná ať už na ty takzvané všední starosti a nebo třeba na to, co už jsem naštěstí dávno zapomněl. Probuzení u téhle řeky a ranní koupel v ledové vodě při azurové obloze bez jediné chybky na kráse; den nemůže začít krásnějšími chvílemi; jedině snad kdyby byste vedle sebe měli někoho, kdo vás miluje a koho milujete. Na pozdní snídaně nebo večeře jsme chodili do
Pizzerie Odisej. Je to jednoduchý podnik, do kterého jsme chodili jenom my a místní řemeslníci na oběd, k večeru už tam většinou moc hostí nebývalo, v sobotu otevřené do oběda, v neděli zavřené. Ale určitě lze podnik v ulici hned nad hřištěm s padáčkářskou základnou vřele doporučit. A ten nevýrazný týpek, co tam obsluhoval, nám bude v pátek ještě užitečný. To teď ale nevíme, jen poděkujeme za dobrou pizzu, která je silná a sytá díky použitým aromatickým sýrům z této bohem obdarované země a vyrážíme na Kobalu. Dnes je ten den, kdy se hory odhalí v celé své kráse a přesto na jejich největší vnady nepůjde tak lehce dosáhnout. Mapa na hřišti ukazuje několik levelů zdejšího
Létání. Z kopce dolů pro školy, kolem kopce pro začátečníky, podél nejbližších hřebenů pro pokročilé a černě je na mapě vyznačené území, kam smí jen ti, kterým hory již ukázaly svou tvář nezahalenou a ti, kteří jejich řeči rozumí. Zatím si netroufám odhadnout, kam až mě hory pustí a s klidem bez velkých emocí startuji do termického poryvu. Po několika minutách letu volím za heslo dne "kdo se nízko chytá, ten často získává" a brousím svah až k místu, kde to musí být. Bylo to tam, ale proč já tam neletěl hned? To asi proto, že to místo nebylo hned po startu vidět a já o něm nevěděl. Taktizuju a vytáčím několik stoupáků skoro ve stejném místě. Termika sílí a první kilometry vůbec nevnímám jako přeskoky, jen gépéeska stále trvá na tom, že jsem tak třikrát dál, než se mi zdá. Základny téměř ve třech kilometrech a skalnaté štíty hor se už nezdají tak vzdálené a nedosažitelné. Ještě třikrát bojuji nad pohádkově krásnými místy u nižších kopců podle hesla dne, málem se mi na těch okouzlujících místech chce i přistát, a pak točím až do základny a pouštím se směrem ke skalním masivům s ostrými vrcholky, které se dnes oblaků ani zdaleka nedotýkají. Z toho kusu země je cítit síla a majestátnost, já naopak dávám najevo pokoru a ctím zázračnost okamžiku, když si uvědomuji, co všechno mi ten kus hadry nad hlavou může poskytnout. Nejde o létání, jde o to, co všechno lze najít díky času stráveným v horách současně s tím směšným pohybem po kružnicích a občasnému poskočení vpřed. Odpovědi na otázky, které se na zemi hledají obtížněji a déle. Vnitřní klid, na který čekám dlouhý čas. Při trpělivém kroužení téměř závětrné termiky mi hory připravili ještě jedno poznání, kterému jsem hned nerozuměl. To všechno je duchovní rozměr, nyní však nahlédněme i do pocitů více materiálně zaměřených a ty přišly asi po třech hodinách letu. Nebudeme si nic nalhávat, houpalo to děsně. Vario s integrací po patnácti sekundách mi ukazovalo ustředěný sedmičkový stoupák, borcům s maximem zobrazení okamžité vertikální rychlosti na 10m/s přístroje nestíhaly a mě se z toho udělalo regulérně nevolno. Pak už mi bylo hej, jen jsem se musel začít šíleně smát při představě, že jsem nějakému borci pode mnou…. Naštěstí kolem široko daleko nikdo nebyl. Možná že to také bylo těmi četnými klapanci, co jsem musel řešit až do doby, než jsem si uvědomil, kde mám opřené nohy. Ne, opěrka na nohy to opravdu nebyla, i když se mi ve speedu stálo výborně. Tak už se mi nesmějte, kopyta jsem tam prostě zapomněl při přeskoku, no. Ale jinak to funguje. Tedy zaklapnout někde křídlo a ostatní se v tu chvilku rozutečou do všech stran.
Ještě bylo polétání poslední den, jen takové decentní, stejně však je zdejší krajina mimořádně termická a výborně čitelná. Letěli jsme při zatažené obloze vstříc frontě a po několika málo kilometrech před ní prchali zpět do nasvícených míst. Vlastně jen já se vracel přes start na Kobale zpět a protože navrchu byl náš věrný ElBus, zahlásil jsem do rádia, že už dál nepoletím, přistávám na vrchu a svezu ho dolů.
ElBus je prima vozítko. Dalibor mi tuhle vytknul, že ho mám šetřit, ale nikdo nejezdí šetrněji než já. A to mi občas někdo i vytkne. Tož tak jedu na dole a řadit šlo, to já umím. Taková ta tyčka z podlahy se dává do různých směrů a pak se dá dosáhnout různých rychlostí při shodných otáčkách motoru. Jen takové slabé zvuky mi tam při jízdě neseděly, ale co. Co? Bus dojel až za město na místo našeho srazu a tam se to stalo. Zpátečka. Nešla tam hodit zpátečka, nešla tam hodit jednička, nic. Nechal jsem ho odpočinout. Je to asi rok, neumím to říct přesně, ale zdálo se mi, že mě někdo ze Slovinska táhne na laně. Mívám takové tušení a sny, které se pak vyplní. Dalibor je však ještě větší dobrodruh, než jsme čekali a rozhodl, že když tam ta trojka pětka jde, tak to domů dojedem. Příští zastávka byla hned v dalším městečku, kdy se mu podařilo dát na křižovatce za jedna, ven už ale jednička vážně nešla. Jeden servis má dovolenou, druhý nemá díly, třetí je ochoten a je v Tolminu, díly mají v Itálii. To už nás má ten kluk, co obsluhuje v naší oblíbené pizzerii, na laně a fičíme zpět do Tolminu. Tím se náš pobyt prodloužil a příští den jdeme zas trochu létat, tentokrát však doprava na start probíhá stylem jak kdo umí. Časový sled následujících událostí už nemám přesně v paměti; bylo to asi tak: Ještě jeden pokus o rozjetí Tranzitu, v autě cosi škubne a je konec. Voláme domů, kdo by pro nás mohl přijet, Tonda má k dispozici silné auto, Danek nauhau (rozuměj know-how) a tvrdí, že přiveze spojku a bude to ok. V servisu nejsou schopni na montáž dostat takového drobečka, jakým je Tranzit a my vyrážíme do města hledat montážní jámu. Blbost, já ji hledal jednou u nás a to své město znám. Taková věc se nepotká na každém rohu a v železářství nekoupíš, zvlášť v sobotu večer. A tak chodíme s Honzíkem po Tolminu křížem krážem sem a tam a moc dobře jsem udělal, když jsem se k němu přidal. Neměl jsem s sebou ani nic, začínalo pršet a signál z rádia, které s sebou Hanys měl, se ztrácel s přicházející nocí a tím, jak naši borci mizeli za město s vlečeným Tranzitem. Noční Tolmin je spící město, denní pták na noční obloze, tmavé úzké uličky bez lamp mezi kterými je díky tmě vidět obrysy kopců černějších než noc. Spustil se déšť, kamarádi se neozývají a naším jediným pojítkem s nimi je jedna pitomá vysílačka se skoro vybitými akumulátory. Jasně, že kdyby nic, tak nás najdou na hřišti. Jen to byl zvláštní pocit být uprostřed noci bez ničeho na jen málo známém místě. Blance vděčíme za to, a nikdo neví, jak to dokázala, že nakonec byla montážní jáma a to rovnou hluboká jak Macocha (rozuměj na poměry montážních jam) a i v té vypjaté situaci s převodovkou na zádech jsem si představoval Danka, jak ve svém půlmetrovém prostoru pod autem, jenž zprvu požadoval, demontuje převodovku a vyměňuje spojku. Musím mu ale poděkovat, že přivezl správný díl a naštěstí už se nerozbilo nic víc. Jen škoda, že odjel a odvezl potřebné, tedy ty, kteří nutně potřebovali jet zpátky co nejdřív. Rád bych se zúčastnil opravy s jeho know-how a "maj fadr is mekanik, aj nou hau tu du it". A díky i panu Fordovi. Na opravu spojky nebyl potřeba žádný speciální klíč, jen Dalibor je ještě větší dobrodruh, než jsme čekali o odstavec výše, protože neměl ani klíč, ani hever, který byl potřeba, když nám během opravování skončila svůj život zadní pneumatika a ani klíč na vyndání rezervy. Nikdo nenafotil naše ruce zcela černé od oleje, rozbitou spojku ani ty dobré lidi, kteří náš nechali u sebe auto spravit a nejen to, a snad i díky tomu teď k tranzitu cítíme i něco osobnějšího a někomu z nás se i zdálo, "že jede nějak líp". Tak ať nás zase další tisíce kilometrů spolehlivě vozí.
Zážitků bylo opravdu hodně za velmi krátkou dobu a už opravdu nevím, v jakém sledu se vše událo. Určitě jsem spoustu věcí zmínit zapomněl a o něčem zas povídal zbytečně dlouho. To však není důležité. Důležité je, že jsme poznali nový kraj, sebe v nových situacích, své přátele a zažili spolu spoustu krásných chvil.
Správné místo ve správný čas.
Díky
