Když se teď po roce dívám na tenhle náš argentinský výlet, zůstalo toho z něj ve mně docela hodně. A ani nejde tolik o létání, ale tak nějak o všechny ty věci související. Pokud bych měl ale povídat více o létání v Andách, musím si vzpomenout na naši bezmoc při pohledu na vysoké krásné svahy a mizerné větrné podmínky. Připadalo nám to, jako bychom stále létali v jednom obřím rotoru, který nás nepouštěl do takové výšky, abychom mohli přeskakovat jedno místo za druhým a vytvořit tak nějakou souvislejší trať. To ale neznamená, že jsme si to ve vzduchu neužili.
Do San Juanu jsme dojeli nočním podchlazeným busem a taxík nás zavezl do hotelu. Jo, šli jsme se vyspat do hotelu. S kategorií noclehu jsme to asi trochu přepískli, ale nám to nějak nevadilo a kravaty si musely zvyknout. Ráno jsme navázali rychlý kontakt s místními borci, ti nás strčili na dodávku, a s přimhouřenýma očima jsem mžoural do větru a sledoval, jak se blížíme k místní přehradě.
Deset kilometrů dlouhý a čtyři sta metrů vysoký hřebínek, do kterého se z jedné strany opírá voda přehrady a z druhé stálý vítr a jak jinak než silný. Byla to suchá vyprahlá krajina, do které příroda vyřezala cihlově červené od pohledu nehostinné pole plné žeber, vrcholků a srázů. Vypadalo to fantasticky, ale přistávat bych do nich nechtěl. Jenom kolem řeky vytékající z přehrady se klikatily dva pásy zelených keřů a nízkých stromků, které alespoň trochu opticky vyvažovaly převládající červenou barvu.
Místní piloti byli fakt v pohodě, ale asi se o nás v tom větru trochu báli. Nastoupat na nějaký slušný let se nám ale nedařilo a tak jsme se vyblbovali a fotili a všem se to líbilo.
Pak přišel čas na občerstvení. Nastoupali jsme denní maximum a nechali se přes přehradu zafouknout na její druhý konec. Pláž, restaurace, hudba, všechno bylo podle plánu. Ďuro se opřel do Satu, pak přechod do Helico a po rozjezdu zhoupnutí do Loopu, rychlost malá, padák ve šňůrách a na zem jen kousek. Vím přesně, jaké slovo mu blýsklo hlavou. Řekl bych, že jsem to snad i slyšel. Měl trochu fofry, ale rozmáznout se na takové placce u vody, to v našem plánu nebylo. Pak pivko, sranda a zpáteční jízda dodávkou do San Juanu.
S Ďurem už jsme zažili různé věci, ale poprvé jsem ho viděl se zamyslet nad tím, jestli má vůbec kdy přebalený záložák. Řeklo by se docela mladý kluk a tak špatná paměť – prostě si nevzpomněl. Deset let stará záložka a teď přišel její čas. Se smíchem jsme ji rozhodili po pokoji a šli večeřet. Kuchař nám udělal príma steaky, zapíjeli jsme to červeným a to do nás docela padalo. Nevím, jak to mám slušně popsat, ale když jsme byli v nejlepším, přišla řada na záložku. A ten kontejner byl najednou tak malý, a šňůry tak umotané… Děsně se motaly a gumičky nechtěly držet. Nevím, jestli jsme záložce pomohli, ale řekli jsme si, že budeme létat opatrně. Na to jsme si připili a tím jsme to stvrdili na věky věků. A z mobilu na nočním stolku se Jim znova dostával do našich znavených hlav…
Carry me Caravan take me away.Take me to Portugal, take me to Spain. Andalusia with fields full of grain. I have to see you again and again. Take me, Spanish Caravan. Yes, I know you can…
Něco je špatně. Chvilku zima, chvilku horko, knedlík v krku, zpocené dlaně a občas se to se mnou slušně zatočí. Ten podchlazený bus mně dostal. Další místo na naší trase je Mendoza. Z Mendozy můžeme letět podél hor na jih, z Mendozy se můžeme podívat do Chile, v Mendoze se musím dát trochu dohromady.
Patnáct kiláků je to z města přímo na start. Foukalo už dost, rychle máznout nosy a jdeme do vzduchu. Můj stoupák měl velký snos, ale fungoval. Motal jsem se v něm a čekal na Ďuru. Ten se ale nějak dlouho plácal kolem startu, pak ho to asi přestalo bavit a skočil rovnou za kopec. To mi hlava nebrala. S takovým větrem, s tak výrazným hřebenem a jít to lovit do rotoru – to je mazec. Nemělo smysl dále stoupat, vyletěl jsem ze stoupáku a koukal kde je a kde ho mám hledat, kdyby to nevyšlo.
A ono to vyšlo. Patnáct minut divného poletováni na srázech kolem vyschlé řeky v závětří kopce a byl zpátky ve hře. Je to borec. Nevím, jestli si to místo prohlédnul už při našem výjezdu na start, nebo mu to seplo až ve vzduchu. Teď slušně stoupal, zatím co já narychlo hledal nějakou kompaktnější jistotku, ve které bych se vyzvedal se zpátky nad kopce. Jistotka se nedostavila a já ustoupil do rovin mezi kopce. Je to pech.
Bylo mi strašně líto přistát, když si to Ďuro takhle vydřel. Zoufale jsem se koukal kolem sebe a hledal cokoliv, co by mi ukázalo stoupák. Keře, ptáci, prach, beru cokoliv. Dvacet metrů na zem, pustil jsem nohy z hrazdy a metal blesky.
Trocha zvířeného prachu se pode mnou zatočila. Věděl jsem, že to přijde zleva. Škubnul jsem za řízení ve stejný okamžik, kdy se prach opřel do plachty, a bylo to tam. Padák na uchu a stoupal. V takové výšce a dvoumetrové stoupání! Pak tři, tři a půl metrů za sekundu – děkoval jsem všem čertíkům a držel padák na uchu, jak to jenom šlo. Země se mi rychle vzdalovala, nohy jsem opřel zpátky do hrazdy a poslouchal vário, abych snad z toho úzkého bidla nevyletěl. Za chvilku jsem to už mohl pustit ke kopcům, kde už se zase sbíral Ďuro. V dalším stoupáku si se mnou pro změnu pohrála zimnice, celý jsem se roztřepal a horizont jsem určitě pod kontrolou neměl, ale nějak to prošlo. Po dalších třech kilometrech jsme se sletěli, odfotili jsme Envy se zasněženým hřebenem And a letěli společně dále.
No, letěli… Zvedali jsme se nízko, stoupali 500 metrů a tam to vždy končilo. Takovými žabími skoky jsme se posouvali dál na jih. Z hor jsme vylétli do rovin, vítr se z východního změnil na severní a my jen koukali, jak se nám vzdaluje poslední asfaltová cesta. Myslím, že jsme ani jeden nevěděli, jestli se nám do té rovinaté pustiny s takovými stoupáky vůbec chce. Dvacet kilometrů jsme se potáceli mezi letem a přistáním. Žádný větší požitek. Ďuro s sebou cinknul o zem. Mával a křičel na mě, ať na něho kašlu, ať letím dál. Nebylo proč. Přistáli jsme uprostřed nějaké naftové společnosti a neskutečná náhoda nám přihrála místního hlídače – odvoz k asfaltu. Ta chůze zpět by mně asi dorazila.
A taky jsme byli na závodech. Další den se konala místní liga a málem jsme potkali i Hedigera. Toho, co jsme chtěli navštívit v La Cumbre. Odstartoval minutku před naším příjezdem. Kolo bylo vypsané do rovin. Cosi jsme polétali, a pak se stáhli zpátky do Mendozy. To byste nevěřili, jak tam dobře vaří a jaké vínko k tomu nosí.
Pár dní jsme se v Mendoze zastavili, potřeboval jsem se vyležet, ale moc se mi to nedařilo. Ráno jsem byl v pohodě a za hodinu už horečka a zimnice a to se opakovalo pořád dokola. Takhle se letět nedalo.
A tak jsme si šli půjčit to nejlepší terénní auto pro piloty – malé třídveřové Suzuki Fun a vyrazili do světa. Výlety byly super, ale toho auta mi bylo líto. Sáhla na něj černá ruka náhody a v naší společnosti se malé vozítko proměnilo na dospělého drtiče horských etap. Po oslích cestičkách jsme ho vytáhli až k třem a půl tisícům. To autíčko zažilo své životní maximum. Kdyby se mu ale něco stalo, už by tam asi zůstalo, protože do takových míst by odtahovku určitě nedostali.
Když jsme se zahrabali ve sněhu, bahně a šutrech, pokračovali jsme pěšky. Krásně jsme se prošli dalších 700 výškových metrů až do ostrého sedla, ve kterém funělo, jak se na Andy sluší a patří. Krásné hory.
Chvilku jsme laškovali s myšlenkou proletět se kolem sedmitisícové Aconkaguy a jak jsme se šli podívat k nástupu na tenhle kopec, tam nás to tak nějak přirozeně přešlo. Myslím, že to bylo asi tím větrem.
Ale vymysleli jsme super plán. Ďuro měl letět sám a já na marodce jsem mu měl dělat svoz nebo jet podél hor, tam kde ho uvidím. Vyvezl jsem ho vysoko do kopců a hodinu sjížděl dolů. Jemu to na zem trvalo tak pět minut. Padal jako šutr. Nedolétnul ani na nouzovou přistávačku, kterou jsme si domluvili. Posledních dvě stě výškových jsem ho už neviděl, zapadnul někam do rotorů za kopce a nekonečně dlouho jsem v hrůze objížděl kopce po zaprášených cestách a hledal ho. Naše auto šlo znova přes své možnosti. Nakonec to dobře dopadlo, potkali jsme se, ale létáním v téhle oblasti už jsme se nezabývali.
Na řadu přišlo degustační období. Popojížděli jsme po vinicích a zkoušeli, co se dobrého urodilo. To byl krásný čas. Ďuro je v tomto oboru zkušený mazák a tak jsem se jako spadlý list nechal unášet řekou vína a bláznivých situací. O téhle části výletu bych mohl psát hodně dlouho, ale možná bude lepší to nechat u ledu.
Dny do odletu se nám krátily, a tak jsme těm ufouknutým Andám dali ještě jednu šanci. Už jsme nemuseli mít krámy na několik dní, když bylo jasné, že letenka nepočká. Už skoro nalehko jsme se proletěli jižně od Mendozy, vítr nás z hor vyfoukával jak komáry a my jsme to už přijali jako fakt. Prostě v argentinských Andách to s létáním jednoduché určitě není.
Létání ve dvou je jiné. Snažím se vám popsat ty stavy a pocity a vlastně bych vám velmi přál to všechno taky prožít. Nemusíte dělat zrovna chyby, aby se tempo letu ve dvou zpomalilo. A často nemusíte poctivě vydřít každý stoupák, abyste se ve dvou rychle posouvali dál a dál. Prostě v horách to tak bývá. Někdy to šlape a někdy se plazíte po zemi, ale za žádnou cenu to nechcete tomu druhému zkazit. Takové létání není vůbec jednoduché. Dva piloti svázaní neviditelnou gumou. Zkuste se s kamarádem svázat gumou a přeskákat po kamenech přes řeku – musíte navzájem respektovat a předvídat vaše kroky a pak do vody nespadnete. A stejně je to i na bivacích a létání ve dvou. A tím, jak není předem jasná trať, kde vlastně letíte, stává se z každého letu bláznivá jízda bez předem daného cíle. Je to velké dobrodružství a stojí to za to.
Závěrem bych chtěl poděkovat firmě MAC za zapůjčení padáků a firmě HANNAH za vybavení do nepohody.
