O smrti a strachu
Smrt je konečná. S tím je třeba se srovnat. Povídání o reinkarnacích, nebi, paralelních světech a energii z vesmíru může být zajímavé, ale když chce člověk létat ve vysokých horách, tak se smrtí v tom musí mít jasno. Soustředěnost, výškou omámená hlava, náročná tvorba tratě, fascinace okolím – tam strach ze smrti a z vlastní konečnosti dokáže překvapit v nejméně vhodný okamžik. A to nechceš.
Strach je asi nejsilnější emoce, které jsme my lidé schopni. Takovou emoci chceš poznat, chceš ji pochopit, využít její schopnosti, chceš se s ní naučit pracovat a na takové duševní cestě postupně poznávat své skryté uličky, zákoutí, bolavá místa, radosti, vášně i pocity uvolnění. A chceš je odhalovat, pojmenovávat, když na ně zavoláš jejich pravým jménem, ony se v tu chvíli rozplynou nebo zůstanou. Jak budeš chtít. Tak nacházíš sílu nahlédnout kamkoliv. Jsi to ty, je to tvůj svět v každý moment, kdy na něj pohlédneš. Je čeho se bát?
A za chvílí – za chvíli se to stane. Zjistíš, že nepotřebuješ tolik objevovat vnější svět. Pocítíš, že ten důležitější svět máš v sobě, že je jen tvůj a na tobě záleží, co do něj doneseš, kam se podíváš, co tam zůstane a co necháš rozplynout. Prostoupí tebou vědomí, že ten svět jsi ty. Ten skutečný – vědomý. V tu chvíli už není tak důležité, co bude zítra, protože v tu chvíli je nejdůležitější tady a teď. Přítomnost. Víš, že ať se stane cokoliv, bude to správně. Protože také čin i důsledek, to jsi ty.
A strach ze smrti? Ten už se přece dávno rozplynul jak pára nad hrncem. Sama smrt je jednoduchá, čitelná a jasná, není proč se tím zabývat. Smrt je tečka na konci věty. Kvůli tečce bych měl měnit slova? To jako vážně?
Tak v takovém rozpoložení jsem se připravoval. Poslouchali jsme The Doors, Metallicu a Leonarda Cohena. Přešla fronta a další den jsme s Manzurem vyrazili do Hunza Valley k odletu na prvolet ke K2.
Vem si jídlo na cestu
Vybavení a potraviny jsme skutečně očesali jak jen to šlo. Ale na tom jsme se shodli už doma, takže nic nového. Všechno podle plánu. Co vlastně v plánu nebylo, že Ďuro doma nechá kokon k sedačce. Šli jsme v Gilgitu koupit péřovou bundu, jehlu a nit, uříznul jsem rukávy, trochu to pošil a kokon pro Ďuru byl na světě. Rukávy jsem si vzal já jako návleky zavěšené na řídičkách. Přišlo mi to jako dobrý nápad. Později jsem to občas proklínal. Ty návleky s provléknutou řídičkou se totiž hrozně motaly do šňůr a s kamerou a velkým foťákem na krku to byl v termice blázinec.
Pro každého jsme měli tři litry vody, dohromady pak dětský sunar, sušená jablka, pytlík s ořechy a krabičku sušenek. Stan, lana, cepíny, mačky a podobné vybavení na chůzi, výstupy a sestupy po ledovci, či nocování na sněhu – to jsme nechali už doma. Nějakou dobu jsme zvažovali, jak to chceme ulétnout a vyšlo nám nakonec řešení letět úplně nalehko. Pokus o prvolet ke K2 jsme dopředu odprezentovali i s tím, jak to chceme udělat. Prostě čistá hra.
Takže šlo vlastně jen o to, kolik jídla vzít – jak dlouho bychom v horách při přechodu fronty bez vybavení vydrželi naživu. Ať se s tím netaháme zbytečně. V takové situaci jsme si moc šancí nedávali.
A kdybychom v letu chybovali, přistáli příliš brzo a fronta by ještě nepřecházela, mohli jsme se buďto znovu odněkud vznést a nebo se urychleně přesunout do nějakých nižších pozic a hledat cestu k civilizaci a to jde pár dní i bez jídla. Vodu bychom museli někde dole najít. Taková byla naše úvaha a proto jsme toho jídla moc nebrali. Chystali jsme se provést konkrétní sportovní výkon, ne náhodný let někam. A tomu jsme vše podřídili.
Ultimátní – to je to slovo, které se k tomu hodí. Ale na první pohled to mohlo vypadat jako hazard. Těžko se to vysvětluje, ale ani já, ani Ďuro jsme to jako hazard necítili. Byl to přirozený krok. Vlastní trať, vlastní pravidla. Takovou věc neděláš pro někoho nebo kvůli někomu. Musíš to být ty. Jakkoliv jinak by to byl hazard.
Cestu na start vede z Gilgitu přes horské městečko Karimabad, ležící na západním břehu řeky Hunzy. Na konci údolí, nad vesničkou Altit ve výšce 2900 metrů končí zástavba a s ní i cesta. Kousek je třeba si pěšky došlápnout. Najednou je údolí Hunzy jako na dlani a s ním i naše trasa.
Jídlo, voda, kamera, foťák, objektivy, namazat obličej zinkem, navléct se do vrstev, pozapínat přezky a karabiny, zapnout GPS pro záznam letu, nádech, výdech a jdeme na to.
První přeskok
Ve vysokých horách se počasí umí změnit fakt rychle. Vítr v údolích je v těch nástupech nekompromisní. Ohne všechno, co se ohnout dá. A co není spojené se zemí, letí pryč. Do hor, mezi žebra. A ta žebra už tak pokroucený vítr roztočí ke svému vlastnímu tanci.
Takže poučka pro Karákóram zní: Jestli chceš letět, tak obloha musí být do dvanácté hodiny čistě modrá. Jak vojenská knížka. Žádný mráček. Ani náznak.
Hodiny se přehouply přes dvanáctou, mráčky nikde. „Tak jdeme na to.“ „Tak jo, drž se.“ „Ty taky.“ A v tichosti jsme postupně pozvedali padáky nad hlavu, rozběhli se a nechali se vzduchem vznést nad městečko Hunza lemující severní břeh stejnojmenné klikaté řeky.
Stoupáky jsou silně ufouklé do hor. Bohužel jiným směrem, než potřebujeme. Plazíme se těsně u svahu a pomalu se tlačíme k prvnímu přeskoku přes údolí na 5400 metrů vysoké skalnaté hory, jakési předstupně sedmitisícového Rakaposhi. Trpělivě, hlavně to neuspěchat, ten klíčový přeskok teprve přijde.
Přeskok přes široký strmý ledovec a průlet mezi sedmitisícovými Rakaposhi a Diranem ve výšce kolem 6000 metrů má svá rizika, ale díky němu jsme udělali první důležitý krok. Musím znova vzdát hold a obdiv Ďurovi. S tímhle řešením, jak se dostat z Hunza Valley vzduchem ven, přišel on. Tohle zdánlivě hloupé a zbytečné uhnutí z trati ke K2 se stalo z hlediska celého letu klíčovým. Ale bez tohoto by se to celé odvíjelo jinak.
Ten přeskok je skoro 10 kilometrů dlouhý, celý ve výšce od 5500 do 6500 metrů. Prostor je obrovský a není k čemu to přiměřit. Těžko se odhadují vzdálenosti. Kolik výšky bude potřeba? Bude to klouzat v šesti kilometrech jako ve dvou? Taková technikálie hned na začátek…
Z třetiny prvního pokusu o přeskok jsme se vraceli, dobrali jsme ještě 100 metrů plus. Až napodruhé se to povedlo. Těsně. Hodně těsně. Byly to dlouhé minuty napětí, adrenalin vypumpovaný na maximum, v sázce bylo hodně a ziskem byl skok do míst, kde člověk ještě nikdy neletěl. Ziskem bylo ustřihnutí pupeční šňůry s civilizací. Zlomový začátek úplně nového pocitu.
Letíš v prostoru mezi sedmitisícovými vrcholky, hluboko pod tebou ledovce, nevíš co bude, ale ta realita je šílená. Víš, že děláš něco, co se dělat nemá, ale ono to jde! Držíš se zuby nehty té myšlenky, že to jde. Nechceš podlehnout tomu, že bys tady být možná neměl. Červík nejistoty. Někde vzadu tušíš, že to by byl tvůj konec. Tvá intuice ti říká, že jsi tady správně a že nesmíš myslet na přistání, že pro tebe neexistuje nic jiného, než letět. Nesmíš podlehnout tomu, že přistání je bezpečí. Protože tady jsou jiná pravidla. Bezpečí, to je let. Pokud letíš, jsi ve hře. Jsi první člověk, který tady letí, jsi první, kdo to všechno z téhle výšky vidí a jestli chceš vidět ještě další místa, jestli chceš vidět, jak vypadá srdce nejvyšších hor této planety, tak musíš letět.
Napadá tě, jestli nedýcháš příliš krátce. Raději nuceně zrychlíš rytmus a hloubku nádechu. Teprve teď si uvědomuješ, jak moc se celý třepeš. Třepou se i šňůry, asi trochu vibruje i vrchlík. Přemýšlíš, jestli to nemůže kazit klouzavost, snažíš se to zastavit. Ty rychlé výstupy bez kyslíku do vysokých partií si vybírají svou daň. Myšlenky se vracejí zpátky, žádají znovu o péči, ale jedna přes druhou se předbíhají. Dýcháš, třepeš se, jsi tam sám, žasneš, nemáš co bys na to řekl. Ale ono se to hrne, potřebuješ to dostat ven – začneš řvát. Z plna hrdla, všechno musí ven. Směješ se a křičíš. Do obrovských ledových stěn, do skal a… Do prázdna, ve kterém jsi jen ty a – taky Ďuro. Sakra, kde je?
Letíme dál?
Už jsme se zase sletěli a jeden vedle druhého letíme k další ledové hoře. Zrovna tam jde sněhová přeháňka, jde z toho respekt, ale tam to bude chodit. Zvedáme se každý v jiném místě, začínáme se přizpůsobovat, ještě to není ono, ale zjištění, že schopné stoupáky jsou i v takhle zamrzlých místech je pozitivní zpráva.
Pocitově letíme rychle, ale čas si jede úplně na jiné koleji. Vůbec nad ním nemám kontrolu. V jedné části trasy se stáčím trochu doleva směrem k další sedmitisícovce (dnes už vím, že má i jméno – Haramosh 1), ale Ďuro letí na nižší kopce trochu mimo trasu. Otáčím to zpět k němu. Chce už přistát? Vždyť je ještě brzo. Zvedáme se spolu v hodně úzkém, silném a rozbitém stoupáku. Začala chřestit vysílačka. Nic jsem nerozuměl. „Cože?“ Znova spousta rachotu a na konci slyším: „letíme?“ „Zopakuj to!“ Zase rachot a na konci: „letíme?“ Rukáv se mi zase zamotal do šňůr, nemůžu zatáčet do jedné strany, vnější strana kluzáku v tom úzkém stoupání nedrží a vlaje jak ucho od baseta. Foťák se mi promotal s lankem od kamery, někde se to celé seklo, svázalo mně to, nemůžu se pořádně hýbat, ještě ten rukáv… „Jasně, že letíme, na co jsme tady asi tak přijeli?“ Odpovídám podrážděně do vysílačky. Za chvilku jsme dobrali strop a ohnuli to zpátky směrem ke K2.
Teprve za několik dní jsme se spolu o téhle situaci bavili a to škrčení ve vysílačce byla Ďurova věta: „hele tady na tom kopci jsem létal a tam dál v horách už není kde přistát, je to tam špatné – letíme?“
Takže na tom jsme se tak nějak nevědomky shodli, letěli jsme dál. A byla to krása. Sice nebylo kde přistát, ale měli jsme tempo, měli jsme směr, kopce pod námi ustupovaly, nebe se usmívalo. Ale to nemělo trvat věčně.
Vysoko nad vesničkou Hemasil, v údolí Shigar, na prudkém svahu v průvanu – jsme mezi žebra přistáli. Jeden špatný pohyb padáku a kutálíme se až ke skále, pak už jenom pád dolů. Do té vesničky to bylo 1500 metrů výškových. Drama. Nechceš. Ale vítr duněl z hor ven, nějaká bouřka si odfrkla, nebylo moc na výběr.
Je pěkné se dnes podívat do Google maps, kde co je, jak se co jmenuje, v klidu se zorientovat… Ale my tam? Nevěděli jsme, kde přesně jsme. Stěží jsme odhadovali počet uletěných kilometrů. Z čistoty prožitku jsme se smáli a chytali myšlenky, které za letu vyfouknul mrazivý vzduch z hlavy a teprve teď nás postupně doháněly.
Co bylo dál? Rád vám to přiblížím v dalším díle…
Užívejte 🙂
Dalibor