Orlí hnízdo na skalním masívu, oko v červené podobě končícího dne, nepřirozeně vysoký začátek uklidňujícího letu – to všechno je Babadag, hora vysoká 1967 metrů, dominanta každoročního leteckého festivalu v tureckém Öludeniz.
Byl to odliv, který mně mohl zachránit. Už předem jsem věděl, že to nevyjde, ale do poslední chvíle jsem oddaloval to, co jsem si právě vykoledoval. Pak už se stačilo jen dotknout valící se vlny a bylo to. Hned první let jsem se prostě musel namočit. Šňůry se jedna přes druhou začaly jako živé omotávat kolem těla. Každé prošlápnutí vody bylo další smyčkou na kotnících a do toho ještě ten airbag, který mně pořád obracel do pozice letícího brouka – tedy zadkem nahoru. Chtělo by to žábra nebo pořádnou kudlu. Moc jsem se nehýbal a raději počkal na přijíždějící hlídku.
Na obloze se usmívalo sluníčko, to některým spolucestujícím bylo divné, že ze stropu autobusu kape voda. Jenom já věděl, že to má cosi společného s mými promáčenými botami. Prostě to musí uschnout za letu, řekl jsem si hned jak jsme vodou propláchli to zasolené neštěstí. Kapající voda nakonec nebyl žádný problém. Bohužel se to samé nedalo říct o situaci na startu.
Patnáct minut po tom, co se zaprášilo od bot vyskakujících z našeho terénního autobusu, se prostě zadekovalo. Ta valící se hradba mraků šla vidět už docela dlouho. Teď se ve dvacetiminutovém intervalu rosvěcuje a zhasíná, pokud jde vidět kousek do prostoru, tak na to máme tak pětadvacet sekund. Pak se můžeme koukat tak leda na svoje zmrzlé nosy. A ten můj už je obzvlášť načatý. Ale bez GPS se mi do toho moc nechce. Vlastně jsem utopil i vário a tak chvíli čekám, jestli to někdo nezabalí. Okamžitě bych z něho šel vyškemrat nějaký ten fungující display. Libor mi s vážným úsměvem dává svoje hodinky s kompasem, které naposledy půjčil kamarádovi na horolezecké expedici v Peru, ten den, kdy se s ním urval šutr v jeho poslední délce. Raději na to nemyslet. Kompas se bude hodit. Zima je mi jak psovi a dolů nikdo nejede. Je třeba letět. Přidává se Kamil a Richard, ti mají GPS a tak mám navigátora. Další okno je do půl hodiny u nás, pár rychlých kroků po hnědožluté suti a jsme v tom. Z husté tmy jsme vylítli už po dlouhých 10 minutách. Teda Kamil a já. Richard se někde zatoulal. Pár zmrzlých loopingů, sat a rychle z mokrých hader do péče hřejícího sluníčka.
Vysílačkou jde shora zpráva, že se ve vzduchu srazily dva padáky. Jeden pilot je mrtvý a druhý polámaný. Za 15 minut nato se ozývá Richard, že nouzově přistál někam na skálu, tak 300 metrů od mrtvého kolegy. Sám neví, jak je možné, že ho ručička na GPS zatáčela tak dlouho, až byl na skále. Podřené stehno, rozbitá přilba, naražená čelist a obrovské štěstí, to je jeho účet. Další pilot se po špatném startu trochu kutálel a odnesla to zlomená ruka. Inu, jsme v horách a tady se za chyby platí. Je to smutné skóre na první den.
Další dny už po mracích není ani stopy. Termika přichází pravidelně a na jasných místech. Na dlouhém hřebeni se dá vozit prakticky všude až do omrzení. A když už k něčemu takovému dojde, stačí popoletět nad moře a vyzkoušet si, co padák a hlava vydrží. Právě na akrobacii je tady jedinečné místo. Kdyby člověk letěl rovným letem přímo nad moře, stále mu zbude více jak 1200 metrů výšky na nejrůznější skopičiny. Dole to všechno hlídá urputný komentátor a dvě rychlé lodě s výbornou obsluhou. To už mohu potvrdit. Vylovení, odbahnění a vysušení je v ceně festivalu. V ceně je taky každodenní vývoz na start a odpolední pohoštění. Housky s masem a piva, kolik kdo unese. A že jsou v tomhle Češi skutečně siláci, je jasné, kdo to tvoří ten zástup u pípy. Jenom kamarád Pavel trochu zaškodil, když se do ní trefil padákem. To víte, žízeň je žízeň.
Oněch dalších 5 superleteckých dní se sobě podobaly jako vejce vejci. Záleží, jak se na to kdo vyspí. Může to být třeba ranní kocovina, přecpaný vývozový bus, zaprášené serpentiny a zákeřné větve, které si rády říznou do nejedné vystrčené hlavy. A když se k tomu ještě přidá tlačenice na startu a houfy nezkušených pilotů, kurzistů nebo prostě Rusů, mohl by z toho mít jeden docela adrenalinový zážitek. Ale taky to může vypadat tak, že se levně vyspíte po včerejší příjemné vodní dýmce, počkáte si na pravidelný vývoz, mezitím budete pozorovat spoustu příjemných a zajímavých lidí, občas se i s někým dáte do hovoru, budete se divit, co všechno si padák nechá líbit v akrobatických show a hlavně si počkáte na ten fantastický pohled na Středozemní moře, romantiku při večerních sletech. Stála muzika na pláži a divoký moderátor přilákal spousty diváků, kteří se nebojí zatleskat třeba i vašim předváděným figurám. Prostě letecké radovánky, jak mají být.Takové jsou ony aspekty Babadagského dne – vítejte na festivalu.
V průběhu těchto dní se ale i závodilo. Cross-country disciplíny sice neměly valnou kvalitu, ale alespoň si každý mohl vyzkoušet, jak dlouho vydrží stát ve speedu a jak rychle mu to vlastně letí. To v Akro závodech se postupně vybrousilo jádro pěti až šesti kvalitních závodníků a ti si to ve třech kolech pěkně rozdali pod dohledem komise i davu diváků. Škoda, že se počasí v posledním dni festivalu zase pokazilo a třetí kolo se tak muselo odlítávat za podstatně horších podmínek. Ty ale byly pro všechny stejné a tak zvítězili ti nejlepší. A vítěz si domů odvezl první cenu v podobě nového Atisu, který do soutěže věnovali SKY Paragliders – hlavní sponzor festivalu.
Byl to příjemně strávený čas, ve vzduchu jsem se naučil nové kousky, poprvé jsem se potápěl s přístroji, koupal jsem se v teplém moři a četl si SMSky o tom, jak je u nás hnusně. A podobný pocit z toho mají nejspíš i všichni ostatní, kteří se letos do Öludeniz podívali. A ti, kteří využili levnější dopravy a jeli s námi autobusem, ti si to skutečně zasloužili. Mají můj obdiv a poděkování za to, s jakým přehledem to zvládali a jak se to nakonec i díky nim všechno docela povedlo.
A co na to třeba …
Petr Jančík, meteorolog a učitel na VŠB Ostrava
Přesně tady začíná zasahovat počasí ze severní Afriky. Např. fronta, která v těchto dnech přecházela přes celou Evropu se tady jednoduše rozpadla. Když jsem odpovídal na vyděšené SMS od lidí z autobusu a válel jsem se u toho v Kaši u moře pod rozpáleným sluncem, nikdo mi nevěřil, že je tady tak pěkně. To je zdejší typické počasí, hned 2. den po frontě se tady objeví jenom ploché kumuly tak 200 m nad kopcem, které se odpoledne jednoduše ztratí. A pak už každý den to samé. Termika v tomto období je vhodná i pro mě.
Tonda Palas, závodník týmu Gradient
Je fajn mít možnost trénovat v takovýchto podmínkách. Navíc se tady v době festivalu zlevnila doprava na kopec a taky byla více pravidelná. Škoda jen, že podmínky pro Akro závod nebyly k dispozici trochu více dopředu, abychom se na to mohli lépe připravit. Ale celkově jsem spokojený. Bylo to pěkný…
Martin Němec, ředitel SKY Paragliders
Jaké to bylo ? Rušné, pěkné, přeplněné ve stoupácích, spokojené, opilé, probouřené, zmáčené, usušené, závodivé, skákavé, jumpové, basejumpové, ultralightové, horkovzdušné, rekreační, slané, slunečné, deštivé…
…za rok ve stejném rozsahu zopakovatelné.
