Náš výlet začal v nejčernějším brazilském městě Salvadoru du Bahia. Z nočního taxíku, kterým jsme zamířili z letiště přímo do centra města se linula z dokořán otevřených oken hlasitá hudba a my s napětím pozorovali dění okolo. Vystoupili jsme pod malebným náměstím s úzkými křivolakými uličkami a s plnou kitovou polní se vydali hledat ubytko. Rázem jsme se stali středem pozornosti a cítili jak nás probodávají desítky párů očí ze všech možných koutů. Každou chvíli nám někdo vstoupil do cesty, cosi mumlal a natahoval otevřenou dlaň…
Netrvalo dlouho a už jsme vychutnávali slastnou studenou sprchu v pousádě, ve které jsme našli zázemí. Ubytování bylo skromné. Čtyři holé zdi a postel, takže jsme nic nevybalovali a vyrazili na první brazilské pivko. Atmosféra okolo byla naprosto skvělá. Sedli jsme do bárku, kde dredatý černoch proháněl svou kytaru v rytmu reggae. Všichni se pohupovali, každou chvíli se u nás zastavili prodejci korálků a jiných rukodělek, mladý žonglér s kokosy a jiní s nabídkami nejrůznějších služeb. Noc příjemně ubíhala a nám bylo jasné, že se v Brazílii určitě nudit nebudeme…
Kdesi v průvodci jsme četli, že není dobré se pohybovat volně v ulicích po setmění. Toto se nám nepodařilo dodržet snad ani jednou. Né, že bychom to schválně pokoušeli, ale protože jsme zásadně využívali místní autobusovou dopravu, ve které se pořádně nevyznají ani samotní řidiči autobusů. Poprvé jsme se trochu vybáli, když nás autobus vozil asi 2 h po setmění jakousi okrajovou čtvrtí, velmi podobnou nevalně proslulým favelám. Nikdy jsme se však nesetkali ani s náznakem něčeho špatného proti nám. Pokud člověk zbytečně neprovokuje řetízky, prstýnky či drahým fotoaparátem, není důvod se obávat více, než kdekoli jinde na světě…
V Salvádoru žije nejvíce brazilců tmavé pleti, protože tam kdysi byl největší trh z otroky z Afriky. Má mnoho historických budov. Projezdili jsme město křížem krážem, náhodně se připletli k nácviku karnevalového vystoupení, otestovali si místní pláže a po několika dnech odcestovali autobusem do Natalu, kde na pláži Ponta Negra probíhaly surfařské závody. Atmosféra byla opět vynikající. Kluci ukazovali nejrůznější triky na vlnách, hrála hudba, na pláži se tančilo a veselilo…
Ráno jsme pokračovali v cestě dál na sever. Cestování autobusem podél pobřeží místy připomínalo spíše jízdu na koni. Vystoupili jsme v malebné vesničce Sao Miguel de Gostoso. Pronajali si pokoj v domě na pláži s obrovskou zahradou plnou kokosových palem a jiných exotických stromů a květin. Z tamního prostředí jsme byli tak unešeni, že jsme zvažovali zůstat až do konce našeho pobytu právě tam. Denně jsme se přejídali levným exotickým ovocem a když jsem v místní hospodě ochutnal ovocné koktejly, téměř jsem přestal pít pivo…
Kitovat jsme mohli hned u domu, ale jezdili jsme několik set metrů proti větru v zátoce, kde byla rovná hladina. Poprvé jsem kitoval v tak teplé vodě. I já zimomřivec jsem mohl jezdit jen v šortkách. Na široké pláži jsou postavené přístřešky pokryté palmovými listy, v jejichž stínu se příjemně odpočívalo. Zátoku tvořil skalnatý reef, za kterým se asi 200 m od břehu tvořily 1,5 m vlny, na kterých se proháněly desítky windsurfařů. Vítr foukal side off shore z prava každý den o síle cca 13 m/s…
Po týdnu nám došly peníze a nastal drobný problémek. První možnost výběru z automatu byla až v 150 km vzdáleném Natalu, což znamenalo téměř celodenní drkotání po tamních cestách necestách. Rozhodli jsme se tedy, že se podíváme zase na jiné místo a za cíl zvolili malou vesničku Cumbuco, vzdálenou 30 km severně od Fortalezy. Cestování autobusy na delší vzdálenosti je pohodlné, jen s tou klimatizací to brazilci trošku přehánějí. Cestou jsme pozorovali osady s chatrnými baráčky, mnohdy stlučené jen z papundeklu…
Do Cumbuca jsme dorazili kolem 23 h večerní. Nikdo se nepodivoval našim zavazadlům, ba naopak. Kdo tady nejezdí na kitu je tak trošku divný. Vítr fouká side – on shore z prava a dá se s klidem říci, že v období od srpna do konce ledna v podstatě každý den. 90% dní se dá jezdit kite o velikosti 10 m2 a zbytek dní využijete kity větší. Pláž je písčitá, dostatečně široká a nekonečně dlouhá. Vodní hladina je dokonalé brambořiště, ale pokud nechcete zkoušet nové un – hooked triky dá se vyřádit při vysokých skocích a trénovat nejrůznější otočky, protože máte k dispozici obrovský prostor a všude můžete vylézt z vody po písečném dně. Pro ty, kdo chtejí pilovat wake style doporučuji lagunu Cauipe vzdálenou od Cumbuca 6 km na sever. K laguně se dá dojet buď autem nebo nastrojit vercajk už v Cumbucu a dát si parádní down wind. Celá laguna žije kiteboardingem, kde panuje skvělá tréninková atmosféra. Okolo laguny jsou nastavěné přístřešky z palmového listí v jejichž stínu se odpočívá, pozoruje ostatní borce, popíjí kokosové mléko a pojídají nejrůznější dobroty, které prodávají prodejci neustále obcházející lagunu. Je zde i několik restaurací s vynikajícími čerstvými rybami. Začínající a středně pokročilí jezdci si při pohledu na neustálou sebedestrukci kiterů v laguně musí myslet, že to jsou úplní magoři.Vždyť doblba zkouší různé varianty předávky baru za zády, padají jak neřízené střely a nepřetržitě zvedají draky z vody. Z mého pohledu můžu říci, že jsem lepší kiteboardingovou tělocvičnu nikde neviděl. Jako třešínku na dortu považuji to, že voda v laguně je sladká. Slaná voda vám při každodenním ježdění malé rány na nohou a rukou neustále rozežírá a pokud nepřerušíte ježdění, velmi zdlouhavě se hojí…
Cestu zpátky do Cumbuca můžete 4 x týdně pořešit autobusem s přestupem v Caucai nebo bugitaxi po pláži za 10 reálů ( cca 100kč ) na osobu. Přímo v Cumbucu je několik kiteboardingových škol se světovými cenami, kde můžete dokoupit nezbytné drobnosti či celý nový i použitý materiál. Je zde i opravna kitů. Ceny jídel v restauracích se pohybují od 3 reálů za talíř, kde jí převážně místní až po 40 reálů za talíř v turistické restauraci na pláži. Ceny tropického ovoce jsou v obchodech velmi příjemné. Jedenkrát týdně přijíždí náklaďák s ovocem jejichž ceny jsou až směšné. Plná igelitka banánů za 1 reál a pod. Na náměstíčku se prodávají denně čerstvé ryby za 6 – 12 reálů za kilo, které vám automaticky zbaví šupin, vykuchají a připraví na gril. Lidé jsou zde velmi milí a i v noci je v Cumbucu naprosto bezpečno…
Dalším místem, které jsme navštívili bylo Paracuru, vzdálené 60 km severně od Cumbuca. Tato vesnice je o něco větší a turističtější, ale nejezdí se přímo na pláži v Paracuru. Kite spot se nazývá Quebra mar a je asi 7 km na jih od Paracuru. Tamní školu vlastní poláci a mají ji na super místě. Jezdí se hned před školou, kde mají k dispozici sprchy, kity se dají složit na trávě v závětří a blahodárný stín vám poskytne množství stříšek tamní restaurace. Po ježdění si můžete dopřát masáž. Směr větru je stejný jak v Cumbucu, síla větru je o trošku větší. Obecně zde platí čím více na sever, tím silnější vítr. Pláž je opět jako všude z jemného písku. Při odlivu vzniká jakási velká pomyslná laguna, chráněná prstencovým reefem, kolem něhož se tvoří cca 1,5 – 2 m vlny. Při přílivu se rovná voda v laguně opět změní v brambořiště…
Během příjemných 2 měsíců ( říjen, listopad ) strávených v Brazílii jsme měli asi 3 úplně bezvětrné dny. Tak že by snad příští rok znova…?
