Trasa: KG-KZ-RUS-PL-CZ (Biškek-Turkistan-Bajkonur-Aral-Atyrau-Kaspické moře-Astrachaň-Černé moře/Anapa-Oděsa-Krakow-Třinec-FM
Biškek: Mareček (kdo ho nezná, nechť si nechá od Dalibora pustit agitační filmek – na vlastní nebezpečí!) odlétá s vyvolenými a nás čtyři – Pata a Mata, překřtěné na Hanzelku a Zikmunda, a Markétu a Petra, zatím bez vyznání – čeká cesta zpět po zemi.
Zatím ale netušíme, že místy žádná cesta nebude. A tak necháváme mocným Sulimanem zbytečně umýt Lanďáka a po pár melounech vyrážíme na západ, chlapče.
Na západ.
Hranice KG/KZ překračujeme přesně o půlnoci, a proto někdo včera a někdo zítra. Brzy kotvíme na parkovišti. Tentokrát přeci nespěcháme. A tak můžeme občas spát i všichni najednou – M. v kufru na bagáži, Hanzelka natažený jak Lenin na předním sedadle – čouhá mu jen bílý obličej s bradkou, Zikmund na hogofogo zadním sedadle a Petr nahoře na zahrádce – celkem hodnotný spánek.
Siluety Kyrgyzských hor brzy mizí a je tu opět jen Kazašská rovina. Všude. Paťasova MP3 nejde naladit. Ticho. Vedro.
Turkistan. Velké mauzoleum. Vedro. Za ním staré opuštěné hliněné město s cisternou plnou vody. Dáváme si sprchu. Na bývalé Hedvábné stezce.
Budíme se u Bajkonuru. Je vidět jen ovládací středisko. Ke startovacím věžím potřebujeme propusk, který vydávají ve městě. Do města nás nechtějí pustit, potřebujeme propusk. Míříme na Aral. Vedro.
Rovina. Rovina. Poušť. Rovina. Z vedra se dělají čertíky až malá tornáda. Lovíme je. Po třech hodinách drncání, skoro zapadnutí do písku a jedné fatamorgáně, konečně voda. Aral je po kotníky. Leháme si a koupeme se. Kolem plave mrtvá ryba. Kouká debilně – je to platýz. Vedro.
Další směr – Kaspické moře. Budíme se drncáním na cestě bez asfaltu. Jedeme 20km/hod. Nejsme ale na vedlejší. Jedeme po hlavní. Jak asi vypadá ta vedlejší?
Uprostřed mezi ničím a Kaspikem jezdíme slalom mezi dírami v asfaltu. V zimě tu mají prý běžně -40°C na sluníčku. Asi proto ty ďuzny. Občas sjedeme na prašnou lidově vytvořenou desetiproudovku s malou nevýhodou – kvůli prachu musíme mít zavřená okénka. Takže dnes v 45°C ve stínu jedeme zavření v autě bez klimatizace. Skleníkový efekt jako vyšitý. A ponorková nemoc k tomu. Vedro.
Spíme uprostřed pustiny. Miliardy biliónů hvězd. Po probuzení vidíme, že po zemi lezou miliardy biliónů hmyzáků. Vedro.
Kousek za Atyrau první defekt. Levá zadní – ta samá, jako v Kyrgoši. Vlastně úplně stejná díra. Dáváme rezervu, někteří poprvé v životě.
Konečně Kaspické moře. Po kolena. Po kilometru chůze dokonce po pás. Vedro.
Vyrážíme na Černé moře, ale jak by řekl Paťas: Báthory is lof. M. si nabíjela kameru a nechala otočený klíček několik hodin.
Startovací kabely bez jakékoliv odezvy. Naštěstí mladý Kazach je jako tady každý řidič i zručný mechanik. Zapůjčuje nám baterku na nastartování a my jedeme dál. Ale nesmíme vypnout motor, nebo už nejspíš nenastartujeme. Hranice je přitom na dosah a po cestě v noci žádný otevřený servis. Rozhodujeme se to risknout a zkusit projet bez vypnutí motoru.
Jedeme co nejopatrněji. Lanďák má totiž ještě navíc zvláštní funkci. Když na výmolu praští podvozek do silnice, spustí se blikačky a zastavit jdou jen vypnutím motoru. Takže pěkně pomalu, pomaloučku, ať to nespustíme.
A sakra.
Blikáme. To už asi na hranicích bez povšimnutí neprojde. Zikmunda však geniálně napadne odpojit pojistky. Hurá. Funguje to.
Přechod KG/RU je celý ve tmě. Nikdo nikde. Abychom dostali razítko, musíme si pohraničníka pomalu hledat. Zapnutý motor tak nikdo ani nezaregistruje. Procházíme snad za méně než hodinu. Pásmo nikoho je tu přitom dlouhé několik kilometrů a aspoň čtvrt hodiny z toho trvá jízda od jedněch celníků ke druhým.
Kolem rovina, ale objevují se stromy a vše je zelenější. Vedro.
V Anapě vyměkneme a ubytováváme se v „hotelu“. U arménské rodiny v pokojích s klimatizací a teplou sprchou. Ráno se budíme s rýmou, ale čistí. Venku je 42°C ve stínu. Moře teplé. Turistů tisíce. Předražené. Suvenýry. Vedro.
Mizíme na trajekt směr Ukrajina. 12 hodin čekání ve frontě nás odměňuje úsvitem na moři. Jsme na Krymu. Zelená rovina. Vedro.
Oděsa. Večerní procházka dusným turistickým přístavem. Raději pryč.
Hranice UK/PL. Šílená fronta ve třech pruzích. Ale jako zázrakem tu mají pro nás, co nevezeme nic k proclení, zvláštní pruh. Nebýt výpadku elektřiny, projeli bychom snad za pět minut.
Neuvěřitelné. Zvládli jsme všechny hranice tam i zpět, aniž bychom museli vyložit auto, nebo jen odkrýt plachtu. A to jsme na zpáteční cestě ani neupláceli.
Teď už rychle domů přes zacpané Polsko s průtrží mračen. Padáky na střeše jsou do poslední nitky.
O půlnoci nás už v Třinci krmí paní Bičová masem a tvarohovými koláči.
Všude dobře, doma…
