Po ukončení letové sezóny Elspeedo komunity se mi moc nechtělo létání na padákovém kluzáku zanechat. Začal jsem si už létání více vychutnávat, a tudíž mě napadaly různé myšlenky jak "dále a více"… Když jsem se naposledy na Javorovém v Beskydech ocitnul ve výšce přes tisíc metrů došlo mi, že se budu muset začít zajímat a učit, co dále – jak na přelety, jak využívat GPS, jak získat znalost mnoha souvisejících terénů, podmínek, letových omezení… atd. Navíc ve mně podzimní počasí neustále zvyšovalo touhu po sluníčku.
Bloumaje po stránkách jsem objevil expediční výlet do Andalusie. Letos v lednu mi učarovala Fuerteventura, odkud se mi do domácí zimy moc nechtělo, takže bylo rozhodnuto. Jedu! Rychle sehnat letenky, nabít baterie v přistrojích, nabalit parakufr… a jupí!
Letiště v Praze si pamatuji jak v mlze. Telefonem (ještě, že v něm mám svoji mobilní kancelář) vyřídit tohle, tamto. Trochu klidu jsem si užil až při mezipřistání v Madridu. Tam jsem také potkal tři spolu-létavce, Radka, Honzu a Mirka, takže jsem společně ladili na nastávající prožitky. Po přistání ve španělské Malaze na nás čekal instruktor Lukáš Klím a odvezl nás do para-domečku ve vesnici La Muela. A byl jsem mezi svými. Známé i neznámé tváře, standardně prima atmosféra – to vše dávalo tušit pohodový výlet… Někde tam vzadu ale stejně cítíte jemné mrazení, které aktivuje vaši pozornost a smysly – teď už končí nezávazná sranda, a je třeba maximální pozornosti tam, kde je to třeba – příprava a kontrola padáku, breefing a znalosti o terénu… rutina, kterou nelze podceňovat a kde je potřeba věnovat pozornost právě zdánlivě nepodstatným detailům.
Jakmile však úspěšně (pokud jsem na nic nezapomněl 😉 hupsnu do vzduchu, je třeba smysly naopak uvolnit, aby propojení smyslů s přírodou bylo co největší… Krásně jsem si odzkoušel, jak stav vědomí ovliňuje vše kolem nás – jak malost ("to nedám") vede k velmi rychlému klesání a naopak optimizmus ("to dám") potřebnou termiku generuje téměř automaticky (s příslušnou dávkou pokory). Je to jako v životě – co "myslíme", to kolem sebe materializujeme, a to včetně stavu vlastního těla (jinak dokonale to navrženého nástroje pro užívání si Hmoty). Jak říkal Radim Kollega: "Prostě si tam tu termiku představíš, a ona tam je". A skutečně to tak fungovalo. Jenom ten stav opravdu není trvalý, a člověk se musí sakra snažit, aby v neustálých změnách průběžně generovaných Přírodou obstál. To jsem si odzkoušel nad Algodonales, kdy jsme se s instruktorem Lukášem Klímem dohadovali, že přeletíme z jednoho hřebene na druhý, ale vlétl jsem krátce do sestupného proudu a najednou bylo z krásných 1400 metrů výšky akorát tak na slet na přistávací plochu. Elspeedo tým však chmury z případných drobných neúspěchů či momentálně neletového počasí zaháněl poznávacími výlety, takže jsme se obohacovali nejen létáním, ale i poznáváním zdejších krás. Zejména návštěva Sevilly nás naplnila úžasem nad místními krásami a kráskami.
Také krajina byla velmi malebná a tak jsem litoval, že jsem si nevzal zrcadlovku… Malý kompakt byl sice pro "letecké" snímky snadno uložitelný v kombinéze, leč kvalita fotografií nebyla to pravé. Příště!
Poslední den jsme si dosyta zasvahovali na Ronda la Vieja. Odzkoušel jsem si, jaké je to zalétnout si přes varování instruktorů do rotoru na závětrné straně, kde moji chybu naštěstí napravila vrstva oranice, do které jsem zapadl nad kotníky, a tím se pravděpodobně vyvaroval možné zlomeniny. Para-Andělé byli mimořádně milostiví! Utvrdilo mě to v názoru, že musím trénovat v co nejtvrdších podmínkách – jako kterým jsme čelili při pokusu o svahování na pláži Matalaskaňas… Sice se mi hodily zkušenosti z větrné Fuerteventury, ale chyběla potřebná rutina a jistota…
Pragaliding je perfektním nástrojem, jak sladit jednobodovou koncentraci s maximálním uvolněním mysli. Je to dokonalý nástroj rozvoje jedinečné osobnosti!
Vřele doporučuji! Dík, Elspeedo!
