Již ve 14. století si vyprávěli portugalští mořeplavci o Číňanech, skákajících z vysokých věží za pomoci jakýchsi deštníků, ale víte, co toho tehdy námořníci navykládali. Historicky prvním doloženým pokusem o seskok z výšky za pomoci nějakého zařízení (zdráhám se použít slova padák), je skok Fausta Veranzia, který vyskočil z jakési věže v Benátkách s konstrukcí ze dřeva a plátna. V průběhu pádu bohužel došlo k její totální deformaci, a tak střet se zemí ukončil nejen pokus, ale i Faustův život. Skutečně úspěšný seskok s padákem má datum 22. 10. 1797. Tehdy seskočil jakýsi André Jacques Garnerin z teplovzdušného balónu a i když se jeho výtvor v průběhu pádu dosti povážlivě rozkýval, Jacques přistání přežil a položil základy k rozvoji použitelného seskokového padáku.
V první světové válce došlo k rozvoji mnoha nových zbraní. Mimo jiné i ponorek, které měly problémy s rozhledem při pozorování vodní plochy v průběhu plavby na hladině. Proto byla vyvinuta technika vlekání pozorovatele na padáku za plovoucí ponorkou, což tento problém do jisté míry odstranilo. Pozorovatel měl báječný přehled, ale nejsem si jist, jak se vyvíjel jeho osud po ohlášení nepřátelského křižníku. Také používání seskokových padáků, v té době již poměrně dobře známých, zaznamenal značný rozvoj. Nejprve jako výbava pozorovatelů v balónech. Ti sledovali bojiště, hlásili zásahy dělostřelectva a měli o zábavu postaráno, kdykoli se nepřátelské stíhačky přiřítily dříve, než pozemní obsluha stačila balón i s nešťastným pozorovatelem stáhnout. Padáky jim poskytly kýženou možnost záchrany i v této prekérní situaci. Ke konci 1. světové války také konečně došlo k zavedení záchranného padáku do výbavy vojenských pilotů a po skončení prvního světového vyvražďování byl již záchranný letecký padák standardní výbavou jak ve vojenském, tak civilním letectví.
V období mezi dvěma světovými válkami se oba druhy padáků – jak vlečné, tak seskokové – dále vyvíjely a zdokonalovaly. Vlekání kulatých padáků bylo populární například v Německu a Holandsku. Pak se světem přehnala druhá světová válka a po ní zůstaly v Evropě i v USA spousty osiřelých leteckých základen, které byly pro vlekáni přímo ideální. Tato záliba se rozvíjela přesto, že vlekáni kulatého padáku nenabízelo osobě k němu upoutané mnoho možností, jak aktivně ovlivnit svůj pobyt ve vzduchu. Navíc bylo, vzhledem ke špatným vlastnostem tehdejších padáků, zapotřebí poměrně velkých vlekacích sil, aby se vůbec ve vzduchu udržely. Situace se zlepšila s nástupem typu Paracommander, který měl vyšší řiditelnost a při vlekáni byl efektivnější, než předchozí typy. Byl vyvinut firmou Pioneer Parachute Corporation na konci padesátých let a znamenal revoluci ve světě sportovního parašutismu a vlekání, neboť měl klouzavost téměř 1:2, na rozdíl od prakticky nulové hodnoty svých předchůdců. Turisté brzy objevili nový způsob zábavy: nechali se vozit vysoko nad plážemi, připoutáni k Paracommanderu, taženi motorovým člunem. Tuto atrakci, někdy nadneseně nazývanou sportem, objevíte v přímořských letoviscích po celém světě dodnes. Říká se tomu parasailing.
Nejvýznamnější a vpravdě revoluční krok ve vývoji různých látkových záležitostí určených k řízenému padání až létání, udělala NASA (National Aeronautics and Space Administration). Její experimentování s návratovými zařízeními kosmických lodí vedlo k vývoji rogallova křídla a několika druhů ovladatelných padáků, včetně typů formovaných náporem vzduchu do tvaru nosné plochy s leteckým profilem. Ty samozřejmě klouzaly daleko lépe, než klasické kulaté padáky a také se o dost lépe ovládaly. To byl také důvod, proč se jich poté, co byly pro použití v kosmickém programu zavrženy, ujal svět sportovního parašutismu. Zde se přednosti novinky velmi dobře uplatnily a počátkem sedmdesátých let se padáky typu křídlo rozšířily ze Severní Ameriky do celého světa. Duchovním otcem nového sportovního padáku – křídla – je Kanaďan Domina Jalbert, který zkonstruoval padák Para Foil, který je parašutisty dodnes považován za etalon kvality. Nová technika svět parašutismu nakonec zcela ovládla a ke zrodu paraglidingu zbýval už jen krůček…
V šedesátých letech experimentoval, na téma svahového létání s padákem, německý inženýr Dieter Strasilla a v roce 1974 přivedl na svět svou vlastní konstrukci klouzavého padáku nazvanou Sky Wing, ovládanou tahem za dlouhatánské popruhy spojené s postrojem v jednom centrálním závěsu. Jednalo se však jen o jednu ze slepých uliček vývoje. Ve stejném období startovali američtí parašutisté se svými neupravenými seskokovými padáky poměrně běžně ze svahů (jedním z nejznámějších propagátorů tohoto stylu byl Dan Poynter), ale vzhledem k tomu, že se v tomto období začalo rozvíjet létání s rogallovými křídly a letové charakteristiky seskokových padáků byly mizerné, nemohl se tento druh létání prosadit. Došlo k tomu až později, když létání s rogally ztratilo něco ze svého image naprosté jednoduchosti a láce a padáky pro létání se začaly šít z vhodnějších, neprodyšných materiálů.
Ve Velké Británii se zase počátkem sedmdesátých let zformovala skupina nadšenců, kteří založili Britskou asociaci parasailingu. Díky výborným vlastnostem nových padáků – křídel – se tato činnost stávala stále populárnější. Z pasažérů, kteří se nespokojili s pasivním letem za tažným zařízením, se stali rychle piloti – ve výšce se od vlečného lana odepnuli a soutěžili v přistání na přesnost. I tady se ovšem brzy vyskytly pokusy o starty ze svahu. John Harbot a Andrew Crowley, kteří vyráběli seskokové padáky, šli touto cestou a později se stali jedněmi z prvních britských instruktorů.
Inspirováni návodem v Poynterově knize Parachute manual for slope soaring (Návod na létání s padákem na svahu) a vlastním pozorováním, které uskutečnili v Crans Montaně, se vydali tři přátelé, parašutisté, na Pertuiset Hill u francouzského městečka Mieussy. Píše se 27. červen 1978. Je poledne, vítr vane pěkně zepředu. Jean Claude Betemps rozkládá svůj Stratocloud s 24,5 metry čtverečními plochy, rozbíhá se a startuje ze strmého svahu. Padák se zvedá a letí! Po něm následuje i André Bohn a den na to také létající umělec Gérard Bosson. Jemu let učaroval nejvíce. Každý den po práci jezdí létat, zakládá vlastní klub Les Choucas (Kavky) a v roce 1979, u příležitosti světového šampionátu v závěsném létání, s ním předvádí svůj sport veřejnosti. Slaví úspěch a v roce 1982 už klub provozuje profesionální školu, která jen stěží stačí uspokojovat dav letuchtivých nadšenců. Stále se ale létá s vysloužilými seskokovými padáky. Pak se ale na scéně objevil pilot závěsných kluzáků Laurent de Kalbermatten, který v sobě spojoval schopného obchodníka, konstruktéra a nadšence. Roku 1985 zkonstruoval první skutečný padákový kluzák -Randaneusse (Horská tulačka) a zakrátko je již jeho firma Ailes de K vyráběla po stovkách. Rok 1985 je tedy možno považovat za skutečný počátek paraglidingu. V roce 1986 zkonstruoval Paul Amiel kluzák Asterion. Tvarem se nijak nelišil od běžného standardu své doby – více než křídlo pak připomínal jakousi nepovedenou nafukovací matraci, ale přesto znamenal značný technický pokrok: látka ze které byl tento typ vyráběn byla opatřena zátěrem, takže nepropouštěla vzduch. Díky tomu došlo k prvnímu výraznému zvýšení výkonnosti padákových kluzáků. Vrcholná klouzavost té doby dosahovala hodnoty asi 1:3,5, ale 22. dubna 1988 uletěl Pierre Bouilloux 42 km, potom 28. března 1989 André Bucher 60 km v Rakousku a 29. září téhož roku 78,4 km, opět Bucher, tentokrát v Owens Walley v USA. Pak už ale řádně zahýbal rekordními statistikami francouzský pilot Xavier Rémond, který v prosinci 1989 uletěl ze základny Bitterwasser v Namibii vzdálenost 130 km a o rok později tento výkon ještě o 20 km na stejném místě vylepšil.
Tím se paragliding definitivně zařadil mezi plachtařinu , i když ani Rémond v té době zřejmě netušil, jak daleko jsou ještě hranice možností tohoto sportu. O další dva roky později – 31. prosince 1992 – totiž Jihoafričan Alex F. Louw ustanovuje, po startu ze základny Wryburg v Namibii rekord, který má hodnotu 283,9 km a ještě větší vzdálenost, téměř 330 km, uletěl ze stejného místa o dva roky později Slovinec Bojan Marčič. Jeho výkon však jako světový rekord, z důvodů chyby v dokumentaci uznán nebyl.
Současný platný světový rekord ulétla 14. 11. 2007 trojice brazilských pilotů Frank Brown, Marcelo Cecéu Prieto a Rafael Saladini v Brazílii a to přímou vzdálenost 461 kilometrů.
V putování historií jsme se tak dostali až do současnosti. Paraglidingu se dnes v Evropě, kde je nejvíce rozšířen, věnuje přes 100 000 pilotů. Firmy vyrábějící padákové kluzáky se počítají na desítky. Byly vyvinuty nové materiály, technologie a konstrukční přístupy, které vyhnaly výkonnost opět výše. Padákové kluzáky dnešní doby disponují klouzavostí v hodnotách od 1:7 u konstrukcí určených začátečníkům, až po 1:10 u špičkových závodních konstrukcí. Klouzavost padákových kluzáků se v průběhu vývoje více než zdvojnásobila.
Domácí vývoj
Prvními piloty v tehdejší ČSSR byli povětšinou horolezci, kteří se s paraglidingem setkávali na svých zahraničních výpravách. Za všechny průkopníky tohoto sportu u nás jmenujme alespoň horolezce Miroslava Šmída, jehož život ukončil pád při zdolávání stěny Lost Arrow v Yosemitech. V roce 1987 vznikla první domácí konstrukce. Jejím autorem byl Ing. Josef Tesař, který měl s padáky dostatek zkušeností z vývoje seskokových typů. Kluzák nesl název Alka a po konstrukční stránce byl typickým představitelem prvních padákových kluzáků. Sériově jej vyráběli v Krasu Chornice. Velmi oblíbeným typem byl také Big X. Střihy na tento typ se daly sehnat za pět stovek a tak se po českých kopcích proháněla řada samodělek velmi rozdílné kvality. Sériově se tento typ vyráběl ve firmě Opus. V roce 1988 vznikly první směrnice pro výcvik a paragliding byl začleněn do tehdejšího Svazarmu. Nejvýznamnějším propagátorem a provozovatelem tohoto sportu u nás však byl v jeho počátcích především Aviatik klub Brno. Po roce 1989 se podmínky pro rozvoj paraglidingu u nás podstatně zlepšily a začala vznikat řada výrobců i škol. V té době spatřila světlo světa další konstrukce z dílny Ing. Tesaře – nezapomenutelná Morava, přezdívaná (především díky svým, kulantně řečeno ne zcela vyváženým letovým vlastnostem) Mordava . To ovšem nic nemění na skutečnosti, že se jednalo o první sériově vyráběný elipsovitý kluzák u nás.
Zakrátko se však objevili další výrobci: Cirus, Pegas, Galaxy, Straka Fly, 3TP a Opus. To jsou jména firem, od kterých jste si mohli koupit padáky v roce 1990. V roce 1991 přišla další vlna – firmy jako Boomerang, SKY Paragliders, MAC Paratechnology, Jojo Wings, Easy Fly, později Sfair, Gradient a Axis. Některé z těchto obchodních jmen už novým pilotům nic neříkají, protože zanikly a nebo se propojily s jinými. Jiná jména naopak znají piloti velmi dobře. České padáky jsou dnes ve světě velmi dobře známé. Na českých padácích dosahují čeští i zahraniční piloti výborných výsledků.
Richard Plos
