Spousta lidí si myslí, že paragliding vznikl koncem 70. a začátkem 80. let někde v Evropě jako vedlejší produkt parašutismu, nebo jako kapitalistický výmysl prohnilých imperialistických horolezců, líných sestupovat z alpských vrcholů po svých.
To všechno jsou bludy.
Paragliding vznikl v bývalém Sovětském Svazu, ve státě Moldávie, už v polovině 20. let minulého století, a já Vám teď řeknu, jak a proč se to stalo.
V polovině 20.let minulého století vesele probíhala v Rusku revoluce, zahájená syfilitickým maniakem Uljanovem, a jedním z jejích produktů byla kolektivizace. Vše se muselo dít masově a kolektivně, vše bylo společné (a tedy nikomu vlastně nic nepatřilo) a pro individualismus měli soudruzi jen slova pohrdání, případně tábory typu „Gulag“, kde se provozovala kryoterapie (ale o tom jindy a jinde). A protože byli moldavští komsomolci důkladní, začali kolektivizovat i horolezectví. Měli kolektivní výlety, kolektivní expedice, úspěchy byly také kolektivní a pokud snad došlo k nehodám, pak byly také kolektivní (o tom svědčí například úhyn celé rusko-moldavské sovětské ženské expedice na Pamír).
Horolezci měli velký kolektivní stan, ve kterém kolektivně nadávali, že je těžký a teče do něj, ale promáčení a zmrzlí byli kolektivně, takže bylo vše v pořádku. Na velkém kolektivním vařiči (velikosti menších kamínek na uhlí) si v kolektivním ešusu vařili kolektivní stravu, a kolektivně nadávali, že se ta šlichta nedá žrát ani individuálně, natož kolektivně. Jezdila s nimi poslední horolezkyně, která neuhynula, protože v době kritické expedice právě kolektivizovala svou domácnost. Byla sice jediná, a tudíž individuální, ale soudruzi pro tentokrát přimhouřili oko, protože co taky chcete za dlouhých bivaků dělat s dvaceti nebo více chlapy, že?
V té době se na scéně objevuje moldavský horolezec, objevitel a vynálezce Lev Trocki (neplést prosím s osobou jménem Lev Davidovič Trockij, který byl 20. srpna roku 1940 těžce zraněn úderem cepínu do hlavy španělským komunistou Ramónem Mercaderem, tč. agentem NKVD, vydávajícím se za kanadského občana levicového smýšlení. Na následky vražedného útoku Trockij následujícího dne zemřel) a svým milým, neotřelým způsobem posunul kolektivizaci horolezectví na další úroveň, protože se rozhodl zkonstruovat kolektivní spací pytel. Tato proprieta ve vybavení moldavského kolektivizovaného horolezeckého svazu chyběla a vědeckotechnický komitét při Moldavské Universitě Komunistických a Lidových Věd (zkratka MUKLOV) s radostí uvolnil na tento výzkum nemalé prostředky.
V první fázi vývoje kolektivního spacího pytle se Trocki zaměřil na systém, který použije při konstrukci. První prototyp byl sestaven na principu sériového uložení horolezců ve spacím pytli, který měl průměr na šířku ramen dospělého horolezce (a že to tenkrát byli CHLAPI) a délku dvaceti dospělých, středně vysokých mužů. Počet 20 byl stanoven průměrováním počtu členů jednotlivých expedic moldavského horolezeckého svazu po dobu deseti let. Do spacího pytle vstupovali horolezci po jednom (což bylo v mírném rozporu s principy kolektivizmu) tak, že následující horolezec měl vždy nohy na hlavě předchozího.
Tento systém měl však řadu nevýhod, z nichž nejpodstatnější bylo, že se nikdo pořádně nevyspal, protože byl-li takto sestrojený kolektivní spací pytel zavěšen do kolektivní hamaky (většinou vytvořené z importovaných vyřazených rybářských sítí Černomořské rybářské flotily), pak vytvořil obrovské U, na jehož jednom vrcholu horolezci kolektivně nadávali, že ve stoje se spát nedá, na druhém vrcholu U jiní horolezci kolektivně nadávali, že ve stoje se sice spát dá, ale člověk nesmí stát hlavou na chodidlech jiného soudruha, a ti uprostřed tvrdili, že vleže se sice spát dá docela dobře, ale je jim moc horko, protože jak známo, tlakem vzniká teplo, a že se tam z obou stran tlačili pořádně!
Po neúspěchu sériového systému provedl Lev Trocki řadu více či méně nezdařených pokusů, až vznikl druhý prototyp, který byl sestaven na principu paralelního uspořádání horolezců. Tento systém byl rozhodně úspěšnější, protože soudruzi mohli vstupovat do spacího pytle kolektivně (za tuto skutečnost byl Trocki pochválen politbyrem Svazu) a prohnutí do tvaru U při zavěšení do kolektivní hamaky nepůsobilo potíží, protože v pytli byly všity přepážky, oddělující jednotlivé soudruhy. Horolezci však museli spát v pozoru, kolmo opřeni nohama o stěnu štítu, což jim však nepůsobilo potíží, protože všichni měli vojenský výcvik.
Úspěch paralelního kolektivního spacího pytle vynesl Lva Trockého na výsluní slávy. Politické špičky Moldávie mu gratulovaly, vojenští poradci si nechávali zjistit přednosti tohoto systému pro použití v boji ve vysokých horách, a dokonce z Moskvy bylo lze zahlédnout vlídné pokynutí ruky Velkého Generalissima, který moudře spočinul žehnajícím zrakem na novém výdobytku komunismu, který opět zasadil ránu bělogvardějským individualistickým štváčům.
V této chvíli se už asi netrpělivě ptáte, kde že je ta slibovaná historie vzniku paraglidingu?!
Strpení, jen chviličku malinkou.
Jako u všech velkých objevů, i zde hrála svou nezastupitelnou roli náhoda, která proslavila i Mendělejeva, Tolstého, Puškina, a později i Ciolkovského a Gagarina.
Po jednom z výstupů na Uralský vrchol Ťu-Ťu moldavští horolezci na sestupu ráno balili kolektivní spací pytel (technologie balení byla zpracována samotným vynálezcem a v jejím použití byli všichni soudruzi řádně vyškoleni) a dopustili se technologické nekázně tím, že v jedné chvíli měl oba konce kolektivního spacího pytle v rukou jediný horolezec, mladý Alexej Nikolajev (budoucí podváděný manžel první sovětské kosmonautky Valentiny Těreškovové-Nikolajevové). Prudký závan větru způsobil, že se kolektivní spací pytel vzdul do podoby obrovského půlměsíce, a vlekl horolezce po ledovci, bohužel však proti směru zamýšleného sestupu. Když geniální Trocki uviděl obrovskou sílu větru, okamžitě pochopil nabízené možnosti, provedl několik úprav na koncích spacího pytle, a začal jej používat k výstupu na zaledněné vrcholy. Jak vidno, prapůvodním účelem tohoto létacího zařízení byl VÝSTUP na vrchol, nikoli sestup, jak se někteří zaslepení jedinci domnívají.
Po dalších celkových úpravách, které Trocki prováděl v průběhu několika let, došlo ke zmenšení jednotlivých komor spacího pytle, takže se konečný produkt ke spaní už nedal použít,a nehodil se než ku létání na vrcholy.
A to byl konec slávy moldavského horolezce a vynálezce Lva Trockého. Výstupy na vrcholy pomocí kolektivního spacího pytle prováděli soudruzi samostatně, a to se v kolektivizované komunistické společnosti neodpouští. Lev Trocki byl za své zásluhy o vývoj paraglidingu „odměněn“ pobytem v táborovém zařízení typu GULAG na Alandských ostrovech a společnost mu tam dělal Alexej Nikolajev, který byl v šedesátých letech v úctyhodném věku šedesáti pěti let propuštěn (a okamžitě si nabrnknul Valentinu Těreškovovou, nebyla to sice krasavice, ale po těch letech, co byste chtěli). Lev Trocki se i na Alandských ostrovech zabýval vývojem létacího kolektivního spacího pytle, ale vzhledem k nedostatku materiálu mu vždycky vyšla jen malá zrůdička s dlooooouhými šňůrami.
Naposledy byl Lev Trocki viděn, jak po šichtě testuje na zamrzlém moři při jižním větru něco, co se podle pamětníků vzdáleně podobalo dnešním kitům. Se slovy „…vrátím se se severním větrem“ zmizel génius směrem k severnímu pólu a historici a politici bývalého Sovětského Svazu se do dnešního dne nemohou shodnout na tom, jestli se jednalo o neúspěšný test prvního padákového kluzáku, nebo o úspěšný útěk z GULAGU.
