Představme si horské údolí, jejímž středem teče potok či říčka a po obou stranách se zvedají hřebeny. Údolí může být tu užší, tu širší, s vesnicí či poli a pastvinami, které pak pokračují vzhůru po svazích až po hranici lesa. Pod hřebeny hor pak lesy přecházejí přes kosodřevinu do skal. Takovéto údolí dokáže v termických dnech vytvořit své vlastní mikroklima, pro létání velmi příznivé, avšak i s několika jevy, které pro nás můžou představovat nebezpečí.
Představte si časné ráno v takovém údolí. Je ticho, bezvětří. V orosené trávě jsou patrné stopy zvěře, která s nastávajícím dnem opět hledá útočiště v lesích na úbočích hor. Slunce, stoupající na oblohu, začíná svými paprsky ohřívat svahy,nejdříve východní a jihovýchodní, posléze, jakmile vystoupá výše, již všechny. Vzduch, ohřívaný od nasluněných svahů, po nich začíná vyklouzávat nahoru, cestou se dále prohřívá a tento stoupající větřík začíná šumět v korunách stromů, rostoucích na svazích.
Slunce stoupá výše, svahy se prohřívají ještě lépe a pod hřebeny hor začíná vanout vítr směrem nahoru. Pokud tento přehřátý vzduch cestou podél svahu narazí na odtrhovou hranu (výrazný terénní zlom, hrana lesa) odtrhne se a začne stoupat přímo vzhůru, pokud ne, plazí se podél svahu až na hřeben a odtrhne se teprve tam. Nad svahy a hřebeny tak vznikají oblasti stoupavých proudů a za vhodných podmínek i oblačnost typu Cumulus. Tento jev, kdy prohřátý vzduch stoupá podél svahů, se nazývá anabatický děj.
Vzduch uprostřed údolí se ovšem musí odněkud doplňovat. Dopoledne, dokud anabatické proudění není ještě příliš silné, děje se tak klesavými proudy nad středem údolí (proto v horách létáme podle zásady „nad hřebeny to nosí, nad dolinami klesá“). Později odpoledne pak již tyto klesavé proudy nad údolím nestačí doplňovat všechen vzduch, který z něj stoupe podél svahů a údolí zi začne „nacucávat“ další potřebný vzduch z rovin před horami. Vzniká tak vítr, vanoucí v ose údolí směrem nahoru (mnemotechnická pomůcka: proti toku potoku) a citelný i předhůří, do vzdálenosti řádově až desítek (!) km od hor. Tento údolní vítr (slangově „údolka“) vane od země do výšky několika málo set metrů a jeho síla závisí na tvaru údolí a termické aktivitě dne. Například zatímco v Beskydech může výjimečně dosahovat síly až okolo 10 m/s, v Alpách pak běžně i mnohem více. Tomu bychom měli přizpůsobit i naše chování při létání v horách. Létat nad hřebeny, kde to nosí, údolí přelétávat nad nejužšími místy (abychom se dlouho nezdržovali v klesání nad nimi) a naopak přistávat v místech, kde jsou nejširší a údolní vítr se tak může rozlít do širšího koryta a tím poněkud zeslábnout.
S pokračujícím dnem slunce pomalu klesá a s tím klesá i intenzita prohřívání zemského povrchu. Svahy jsou suché, voda z nich stéká do údolí a mají tedy nízkou tepelnou kapacitu (proto se dopoledne mohou poměrně rychle prohřívat). Později odpoledne však právě proto začínají vychládat a když slunce stojí nízko nad obzorem (typicky asi dvě hodiny před západem slunce) proudění nad nimi se otočí. Vzduch začne podél nyní již chladnějších svahů klouzat dolů do údolí. Tento jev nazýváme dějem katabatickým. Je velmi nepříjemný pro piloty, kteří přes den pracují a pozdě odpoledne vyrazí na „podvečerního sletíka“. Pokud se totiž opozdí, se dvěmi metry do zad se jim bude startovat velice špatně. Údolní vítr však setrvačností vane i nadále (Jsou to statisíce, možná miliony tun vzduchu, které se daly do pohybu. Ještě nějakou dobu se hýbat budou, než jim energie dojde.) a ve středu údolí se setkává se vzduchem, který již podél svahů stéká dolů. V uzavřených údolích podkovitového tvaru pak nemá jinou možnost, než nad středem údolí stoupat vzhůru. Tak vzniká klidná večerní termika nad středy údolí, do které se však dostat je pouze záležitosti štěstí – stoupání nezačíná od země, nad střed údolí je to poměrně daleko a vzduch, sklouzávající po svazích, pokud start vysloveně neznemožní, pak alespoň dost dlouho „splachuje“.
Za nějakou dobu však dojde i tato poslední zásoba energie. Nad horami se během dne vytvořila vlivem termiky jakási „větší kupa vzduchu“ a nad tou teď převládne vliv gravitace. Vzduch stékající po svazích a klesající též nad údolími obrátí směr větru v údolí směrem dolů a tento „noční skluz“, začínající asi dvě hodiny po západu slunce, pak trvá až do ranního rozbřesku, kdy se postupně vyčerpá. Za východu slunce je již ve středu údolí většinou klid a celý děj tak může začít nanovo.
S popsaným jevem, který se nazývá „horské a údolní proudění“ se můžeme za termických podmínek setkat ve všech horách, intenzita se odvíjí od převýšení a tvaru terénu a od stupně termické aktivity. Anabatický denní výkluz a katabatický večerní skluz pak vznikají i na izolovaných terénních hranách, vzhledem k absenci údolí pak samozřejmě i bez údolního větru. Typickým příkladem může být například Dunajovický kopec nedaleko Mikulova, kde si často můžeme myslet, že pouze svahujeme, ale přitom létáme v termickém proudění, které vyklouzává po mírně skloněném předpolí od obce Dobré Pole.
