Na vrcholcích hor Himalchal pradeshe, pod křídly nesčetných orlů, zapuštěny do svahu, krčí se malé vesničky. Lidí tolik, že sotva zaplní deset chalup a políčka kolem nich posetá jablůňkami a malými keříky chilli. Fazole, čočka a kukuřice je už sklizena a příroda se naposledy nadechuje teplého podzimního větru před dlouhou zimou.
Kaskády políček působí z orlího pohledu jako nesčetné vrásky na tváři hor. dávajíce důvod vodě a sněhu nespěchat do zařezaného údolí. Vody je potřeba. Voda je jídlo, voda je zdraví, voda je život. Kousek nad vesničkou pramení malý potůček. Stát dal vesnici peníze na jednoduchý vodovod, který rozdává onen život do každého domku a ulehčuje tak všem od dalších starostí. Vlastně se ale lidé nezdají být příliš ustaraní. Starost o políčko už prakticky skončila a poslední paprsky slunce bodají do kukuřičných klasů a červených chilli papriček, spokojeně polehávajících v hromadách na kamenných střechách a dřevěných terasách. Samy, bez přičinění člověka. Půl roku práce a půl roku volno. Tady je slyšet jak čas potichu točí svým spravedlivým strojem. Ten zvuk, který se v našem světě už dávno schoval pod každodenní kulisu spěchu a snažení se.
Zrovna jsme přistáli. Teda v mém případě šlo spíše o pád. Kousek pod vrcholem do prudkého svahu a ještě mi přitom fouklo do zad. Tak jsem se zabrzdil o zem. Dá-li se to o téhle směsici skal, kamení a ovčích hromádek říct. Odnesl to kotník, proražený hrnec a roztrhaná spodní část sedačky. Z vrcholku to udiveně sladovala skupinka vesničanů. Bohů je v hinduistické rodině spousta a jednomu z nich tady, na vršíčku sbíhajících se hřebenů, postavili pomníček.
Je dobře, že tady jsou. Jednak mi pomohli složit padák, což jde skákajíce o jedné noze docela pomalu a navíc ještě mají vodu. Tak dlouho jsme si říkali, že musíme vylítnout se zásobou vody, až jsme na to zapomněli. Ale štěstí nás zafouklo na správné místo.
Ve skupince překvapených mužů se objevil kouzelný dědeček. Nebyl ani tak starý. Zato vysmátý od ucha k uchu a v ruce držel kouzelnou hůlku. A přesně ta byla tím, co chytlo stejně rychle, jako oheň na čaj. Ani nevím kdy se tak rychle zešeřilo. Uvařili jsme tedy čaj a posadili se do kruhu vesničanů. Až při druhém kole jsem si stihnul všimnout, jak obratně dědeček nabírá část tabáku, část hašiše a kousek žhavého popela a míchá to v dlani dohromady. Ta druhá runda, které jsme se neubránili, musela být nějaká začarovaná, jelikož jsem s údivem začal rozumět jeho řeči. V klidu si dřepnul, zadíval se na nebe ozdobené miliónem hvězd a zlehka pronesl: „To je ale stejně krásné, že jsme se tady takhle sešli. Vy jste z úplně cizí země, daleko odsud, já jsem přišel z vedlejší vesnice a všichni jsme se tady, pod tím krásným nebem potkali.“, řekl a pozvedl ruku ke hvězdám. Vrhal přitom dlouhý poskakující stín tančící v rytmu ohně přesně na místě, kde jsem tak nepříjemně přistál. Dlouze potáhl z kouzelné hůlky a pokračoval: „A když už jsme se tady pod tím krásným nebem takhle sešli, byla by škoda se hned rozejít. Zůstaňte tady tři, čtyři měsíce, budeme se toulat a pod zářivými hvězdami trávit dlouhé noci. Bude to krása.“ Přitom se na nás podíval a bylo vidět, že ho to samotného překvapilo, jak přesvědčivě nám to podal. A aby to určitě zabralo, pojistil to důležitým poklepáním na velkou kapsu svého dlouhého a řádně použitého kabátu.
To už se ostatní vesničané dávno schovali tmě do svých chýší, když nám kouzelný dědeček začal vysvětlovat, jak se ostatní rozhodli jít domů, ale on, že chce zůstat s námi. No prosím, místa je tu dost, oheň taky máme, tak co nám může chybět. Dědeček začal vytahovat z kapsy na třetí kolo. Obrovské zvony začaly bít na poplach. Bylo třeba se rozloučit a odplápolat do stanu. Děda tomu nerozumněl a opakoval, že se s námi rozhodl zůstat celou noc. Byl to tvrdý chlapík. Celou noc si topil, hledal dřevo, lámal ho a přikládal. Bylo nám ho líto, ale do spacáku bych si ho nepustil…
Ráno nás vzbudilo vzteklé vrčení. Smečka zdivočelých psů se šla podívat na nové sousedy. S krvavými fleky v kožichu to smrdělo problémem. Ďuro rozlepil jedno oko a uklidnil mně: „Normální psi, ne ?“, a otočil se na druhou stranu. Za chvíli nato jsme ve stanu našli první blechu.
Původně jsem to nechtěl připomínat, ale Ďuro včera ztratil Jelínka. Výbornou slivovičku nám na tuhle akci navařili, ale co naplat. Napadá mně hromada trefných poznámek na toto téma, ale viník se sám už dostatečně ztrestal záplavou neslušných, ba přímo sprostých nejen slovenských výrazů. Proč tedy solit do otevřené rány. No jenom tak trochu, aby se nezapomnělo.
Přecházela fronta a my se od včerejška nepohnuli ani o metr. A kdo ví, jak to bude vypadat zítra. Se zataženou oblohou se slunce těžko dostává na svahy, aby nám ohřálo vzduch, který potom s radostí vytáhne letuchtivce vysoko nad vrcholky hor. Ne, bez sluníčka to nejde. Ale bez vody také ne. A věčně se čekat nedá.
Další den už se zlomil do své druhé poloviny a orli stále nelétají. Orli jsou hlavní aktéři jedné z nejsmyslnějších kapitol tohohle výletu. Jsou krásní a jsou všude. Jednou se mně někdo ptal, proč ptáci vlastně létají. Proč se nenažerou a v klidu si nezdřímnou na větvi. Asi šlo o paralelu s najezeným chlapíkem usínajícím u televize. Zeptal jsem se ho na oplátku, proč si myslí, že ryby plavou, proč se nenažerou a nesednou si na dno. Když nevíš, tak se taky na něco zeptej. Chudák ryba mi vyplavala na mysl a hned jsem s ní plácl do věty. Nejednoho člověka učaruje hravost a citlivé vnímání dravců – oni už jsou prostě takoví.
Velikost, no abych to řekl kulantněji, rozpětí křídel ptáka rozhodně nemá vliv na postavení v ptačí skupině. To bychom museli být šéfové. A to se nestalo. Orli kolem nás kroužili, taktně nám ukazovali stoupáky a hlavně nám ráno hlásili, že už to jako funguje. Když se jim ale zachtělo, letěli pryč. Ani zdaleka jsme pro ně nebyli takovou atrakcí, jako pro vesničany. Dokud neuvidím orly, tak do toho nejdu. To bylo pravidlo. Několikrát za den jsme kroužili v hejnu a mohli tak pozorovat tyhle ptačí obry z bezprostřední blízkosti. Co mně ale skutečně udivovalo bylo to, že s námi nejenom nastoupali nad údolí a hory, ale když jsem na sebe s Ďurem kývli, že jdeme na přeskok, tedy přeletět přes údolí k dalšímu hřebeni, opeření borci si to v tichosti namířili za námi. Tiše se přiblížili k padáku a prostě letěli. Stejná rychlost, stejné opadání, oni s námi jednoduše chtěli. Jakoby nás utvrzovali, že letíme správným směrem.
S tím směrem to bylo docela zajímavé. Složitě jsme ještě v Dillí kopírovali staré vojenské mapy, aby nám teď byly úplně k ničemu. Nejlepší mapou byl pohled do dálky kousek nalevo od poledního slunce. To byl směr k Nepálu a k Nanda Devi. Chtěli jsme k téhle sedmitisícovce doletět, něco kolem 400 kilometrů vzdušnou čarou. Neměl to být žáden závod, ale spěchat jsme museli, pokud jsme se chtěli někam dostat. Nejdůležitější bylo jakkoliv se udržet nad horami a nenechat se sfouknout do silného dechu údolních proudů. Vlastně těch nejdůležitějších věcí, které se ze sebelepší mapy nedozvíte, bylo o něco více. Tak třeba najít takové místo, pokud možno ne hned po startu, na které lze nejen bezpečně přistát, ale odkud lze též ráno odstartovat, nejlépe na jihovýchodní směr. A pokud na takovém místě neseženete vodu… No jak říkám, bylo toho více. Ale v doprovodu opeřených společníků zapomenete nejenom na vodu. „Hlavně nepřeletět do Číny, tam by nás asi sestřelili…“, opakoval Ďuro s úsměvem nad černou vizí navigačního omylu.
Realita zapomenuté vesničky vysoko v horách, působí na naše hlavy jako bodlavé otazníky. „Toto není náš svět“, zní ze rtů, aniž by výdech dal sílu slabému hlasu. Už zase šlapeme prasečí stezkou, jak jsme si důvěrně nazvali hlavní a nutno říct, že i nejčistší chodník ve vesnici a kolem nás pochoduje převážná většina její populace. Chtějí vidět ty cizince, kteří se dokáží vznášet jako ptáci. Chtějí vidět, jak to dělají. Dva z nich chtějí dokonce letět s námi. Je těžko jim to rozmluvit. Ani jeden z nich nemluví anglicky.
To včera, když jsme tady přistáli, kde se vzal, najednou se objevil učitel. Malé vyzáblé postavy, světle modrá košile, barevný svetr a upravený knírek. Angličtinu už někde slyšel a tak jsem mu s radostí vysvětlil odkud jsme se tady vzali a požádal ho, jestli by nám nemohl dát trochu vody. Ruce za zády a se zrakem zabodnutým do hlíny kroutil rozhodně hlavou. Pokusil jsem se změnit klíčové slůvko na – prodat. Ani to s ním nepohnulo. Nějaký zakomplexovaný blbeček, říkám si. Ale to už nemohl slyšet. Byl několik metrů ode mne, otočen zády, na odchodu. Mám na něho zlost a vůbec jsem si neuvědomil, že mi třeba nerozumněl. Mávám na Ďura, který přistál o 50 metrů níž, chtěl jsem na něj i něco křiknout, ale nachlazený hlas s vyschlými hlasivkami mi dovolil jenom zahrčet. No však on dojde.
Vesničané nás pomalým krokem doprovodili nahoru, mezi tři domy, z nichž jeden se ukázal býti chlívkem. To když jsme jedli rýži s fazolemi a kolem nás se prohnalo stádo ovcí a zaběhlo přímo dovnitř. Kolem ale bylo i tak rušno. Zrovna se mlátila kukuřice. Před chvíli ještě nezvykle odměřený učitel se rozhodl nám pomoci. Byl jediný z vesnice, který uměl alespoň pár anglických slov. Pozval nás do domu svého bratra, dal nám k disposici jednu celou místnost a dokonce jsme dostali i kladku a klíč. Nerozuměl jsem, jak by se v tak malé vesničce mohlo něco ukrást. Ale asi to bylo jakési gesto. I vodu jsme dostali. Malé děti nám ji přinesly ve staré plastikové láhvi. Konečně jsme mohli uvařit čaj. Netrvalo dlouho a jeden muž mi ukazoval, že tamtím směrem je něco jedinečného na vyfocení. Za rohem mi nabídnul balíček hašiše.
Slunce v klidu zapadlo a k nám do místnosti se nastěhovali všichni, co jim chutná alkohol s příchutí petroleje. Ne, opravdu se to nedalo pít. Bohužel jsme museli. Učitelovy anglická slova se poztrácela jako roztrhané korále. Zůstalo už jen jedno: easyly. A to znělo tak dlouho, až i poslední dítě nešlo spát. Myslím ty děti, které přes malé špinavé okno pozorovaly, jak se učitelský krásně namazal. A že se ne všichni v místnosti stačili opít, to nikomu nevadilo. O jejich skleněné oči a tupý výraz se už dříve postaral jejich oblíbený hašiš. Tak jako včera, tak i dnes a bude tomu tak určitě i celou zimu.
Jsme rádi, že už odsud letíme. Nějak už je těch lidí na nás moc. Ďurovi už málem povolily nervy a já už bych taky potřeboval trochu klidu. Těch očí, co nás neustále sledují, ať jdeme kamkoliv a děláme cokoliv, už je toho prostě hodně. A představa, že bychom v téhle vykouřené vesnici museli čekat další dva dny, no to raději sletíme rovnou do údolí a dáme se trochu do pořádku. Počkáme si na lepší počasí a budeme pokračovat dále k Nanda Devi.
Už je to desátý den, co kličkujeme mezi vrcholy krásných hor, jejich údolími a vrtochy počasí. Záplavy optimismu se střídají s chmurnými vizemi přicházející a neoddálitelné zimy. Je tady předpověď a fakt, že se počasí chová přesně tak, jak se v tento pozdní podzim chovat má. Prý v Nepálu to je zrovna ideální. Nepál, ten je od nás dva dny cesty a zpáteční vízum do Indie nemáme. Neradi tomu věříme, ale vypadá to tak, že se pro nás himalájská obloha letos uzavřela.
Smutné, ale situace si žádá jasné rozhodnutí. I pro takové se mi volné létání líbí. Nikomu, jen sami sobě se zodpovídáte za tu, či onu volbu. A to může znamenat eufórii stejně rychle jako špatné a smutné pocity. Za vším stojíte vy se svým neopakovatelným rozhodnutím. Jestli letět tam, či onam, jestli přistát už tady, jestli odstartovat do slabé termiky a riskovat tak celodenní výstup s plnou polní zpátky na vysoký hřeben nebo se nebát riskovat, letět výše a rychleji. To je volné létání, jak já si ho představuji. A jak ho prožívá nejeden pilot v krásné přírodě, která ho obohacuje, obohacen též sám sebou. Vzorec nápadně blízký životu samotnému.
Pravda je, že jsme k Nanda Devi nakonec nedoletěli. Z Himalájí jsme odjížděli v době, kdy si sluníčko sice lebedilo vysoko na modré obloze, ale v hladině nepoměrně nižší, kterou pro létání používáme, se už usadilo stabilní počasí s pravidelnou dopolední inverzí, na termiku se už zapomnělo. Ale ani nám to už nějak nevadilo. Rozhodli jsem se, že budeme létat v krásných horách, vysoko nad nimi a že si toho jednoduše užijeme. A tak se taky stalo. Nepotřebovali jsme k tomu žádné spojení se zbytkem světa, žádné GPS, dokonce ani hodinky. Chvíli jsme pobyli mezi lidmi, pro které jsou právě takové hodinky jen možnou dekorací. Na moment jsme přistáli do jejich světa a díky tomu všemu, díky nim a přírodě jsme byli naplněni. A proto jsme tady jeli. Pro naplnění a pro malý útěk z reality. A příště …
… no, o tom až příště.
Dalibor Carbol
Tento článek vznikl za podpory firem Hannah a Fotomorava. A samozřejmně též díky Durovi Klejovi.
