Sny máme proto, abychom měli inspiraci pro běžný život, aby nám pořád ještě po všech všedních povinnostech a nepříjemnostech zůstávala naděje, že je kam a za čím jít, ať už pro krásu toho snu nebo pro jeho výzvy. A i když svého snu nedosáhneme, zůstává něčím, k čemu se dá vzhlížet. Vzdát se snů znamená zapadnout do stereotypu bezpečného pomalého umírání na poslední dosažené úrovni poznání světa vnějšího i vnitřního. Každý sen, který si splníme, je krokem vpřed a dává nám vždycky aspoň jeden další kousek do skládačky světa a my pak můžeme vidět víc a dál. Každý z nás má svoje sny. Jeden z těch mých se jmenuje Aiguille du Midi.
Je časné sobotní zářijové ráno, vylézáme rozlámaní z autobusu na parkovišti u dolních stanic lanovek. Dlouhá cesta z Čech až do Chamonix, France, se podepsala na každém. Na druhou stranu to byla první taková noc, takže rezerv je pořád ještě dost. Rozhlížím se po ranním nebi a hledám vše, co by mi mohlo pomoci rozhodnout se, jestli do toho půjdu. Předpověď je rozporuplná, na odpoledne hrozí bouřky, dle místní předpovědi dokonce i föhn, navíc má začít pršet. Zatím je obloha víceméně čistá, ale je vidět, že od jihozápadu se sem natahují cirry. Pod nimi je vidět obrovská hora – Mont Blanc. Vrcholek je v mraku, ale zbytek hory je nádherně vystínovaný vycházejícím sluncem. Láká a vábí. Dívám se na mraky vysoko nad horami, běží docela rychle. V údolí vane jen lehký vánek. Sice trochu studí, ale to spíš proto, že sem ještě nesvítí slunce.
Posílám smsku Bubákovi, je někde na cestě, jestli dorazí během rána nebo dopoledne, tak do toho půjdeme spolu. Rozhoduju se, že nahoru pojedu s padákem, počasí vypadá nadějně. Přibaluju i hůlky a mačky, čert ví, co se může nahoře hodit. GPS a vysílačku pro jistotu, píšťalku na krk, kdyby všechno ostatní selhalo.
Když jsem zjistil, že po cestě do Pyrenejí se budeme zastavovat na jeden den i v Chamonix, hned mě napadlo vzít s sebou padák, protože místní terény jsou vyhlášené. To jsem ještě nevěděl, že se tou dobou už dá letět z Aiguille du Midi, přes prázdniny je skoro celý masiv Mont Blancu pro volné létání uzavřený kvůli provozu vrtulníků. A potom jsem si uvědomil všechny ty možnosti včetně letu z Midi. Trvalo mi pár týdnů, než jsem si posbíral po síti všechny důležité informace, protože jsem věděl, že budu mít jen jeden pokus a že nebude moc času shánět informace na místě. S tím, které mám teď k dispozici, se to všechno dá provést. Navíc mám s sebou Reversku dvojku, lehounkou sedačku a zároveň batoh v jednom. Bude se hodit, oproti klasické sedačce je podstatně lehčí a skladnější.
Jdu se skupinkou k lanovce. Na dolní stanici je předpověď i aktuální stav počasí nahoře. Vypadá to zatím dobře. Je otázka, jak dlouho to vydrží. Fronta na první ranní výjezd je dlouhá jako kdysi ta na banány. Je to už dávno, ale to přirovnání se prostě nabízí. Postupně se spolu s celou skupinkou propracováváme k turniketu. Ostatní si postupně všímají, že si toho beru víc než jen na jeden běžný den v horách. Sami mají v plánu vyjet nahoru na Aiguille du Midi, porozhlídnout se, pak se vrátit na mezistanici lanovky a po vrstevnici přejít k ústí Mer de Glace s návratem do Chamonix místní dopravou. Svým záměrem se netajím. Stejně konečné rozhodnutí padne až nahoře.
Už jsme ve vstupním portálu a ženeme se do první kabinky. Je velká tak asi pro třicet lidí, vejdu se pohodlně i s reverskou. Stojím u okýnka s výhledem na Mont Blanc a čekám, až se to celé rozjede. Tak už. Pod námi se otevírá nádherný pohled na jižní úbočí údolí Chamonix a postupně na všechny jeho zajímavosti. Je hezké se takhle dívat, navíc mám možnost znovu si ověřit a fixnout v hlavě polohu možných přistávaček. Houpání lanovky samo o sobě tak hezké není. Největší hup je přes podpěrné sloupy lanovky. Na posledním to houpne nejvíc. Jenže právě v tu chvíli se objevuje cíl – Aiguille du Midi.
Je to obrovský hrot, nejvyšší v hřebeni, který od severu ohraničuje Vallée Blanche. V té špici je dnes tunelů víc než ve státní správě. Je tam i horní a přestupní stanice lanovky, vyhlídkové terasy, restaurace atd. Než se tam dostaneme, musíme si přestoupit v dolní mezistanici. Ale od té chvíle, kdy ho člověk prvně spatří, je Aiguille du Midi prostě dominantou. Svým tvarem, svou expozicí. Vším. Viděl jsem ho už dvakrát, jednou v roce 1991, to jsem ho obdivoval z protějšího hřebene. Pak ještě v roce 1994, to jsem si na něj i vyjel lanovkou za peníze, které mi daroval můj šofér na stopu, když se dozvěděl o mém záměru dojít tam pěšky sólo bez výbavy na led. Teď jsem tu potřetí a chci z něho letět.
Od mezistanice až nahoru nemá lanovka jediný podpěrný sloup. Pohyb je hladký, skoro jako při letu. Začínám cítit dopady rychlé změny výšky. Hlava je podezřele lehká, nohy měkčí, dech se krátí, mám žízeň. Nic z toho mi nevadí, a to je právě to, na co si musím dát pozor.
Blížíme se k horní stanici. Na nebi se postupně objevuje víc cirrů, sunou se ke slunci, během dalších minut jej začnou zakrývat. Je něco málo po deváté.
Vystupujeme a skupinka se rozprchne do všech stran na vyhlídkové terasy. S vedoucím Tondou jsem domluvený, že mu dám vědět, jak se rozhodnu. Chvíli jen tak chodím to terasách, abych si trochu na tu výšku zvyknul. Ono nastoupat během dvaceti minut 2700 m není jen tak. Funím jako hroch, když s celou výbavou cvičně stoupám po schodech na další terasu. Výhledy jsou fantastické, ale nebe se postupně potahuje. Naštěstí clona není kompaktní, díry v ní jsou poměrně velké, takže většinu času slunce ještě svítí.
Jdu se poptat na místní informace kudy kam na startoviště. Hezká Francouzka v prosklené kukani mi radí, jak se dostat na ledovec a kudy potom dál. Ohledně počasí krčí rameny. „Zatím je to fajn, později se to má kazit.“ Beru to jako pobídku k rychlému rozhodnutí. Od Bubáka přichází smska, visí někde ve Švýcarsku. Tady jsou podmínky dobré. Takže do toho půjdu sám.
Jdu za Tondou, říkám mu co a jak. Pár lidí ze skupiny se okolo nás shromažďuje a pak společně jdeme do tunelu ve skále, ze kterého uhýbá boční štola se směrovkou „Exit“. Tudy ven. Když na konci štoly vyhlídnu ven, oslepí mě světlo slunce odražené od sněhu a ledu. Ještě že jsem si nabalil ty mačky. Akorát že to bude taková premiéra, ještě jsem je neměl nikdy na nohou. V ústí štoly si je nasazuju. Nejde to úplně snadno (napoprvé), ale za chvíli je mám na noze, snad i správně nasazené. Beru si hůlky, reversku se vším vybavením a vyrážím. Když se míjím s naší skupinkou, zdravíme se, slyším cvakat foťáky. A pak se přede mnou otevírá Vallée Blanche. Jediná cesta k němu vede po hřebeni ledovce. Hřeben je široký přesně tak, aby se na něm člověk mohl postavit oběma nohama vedle sebe. Víc ne. Po srázech hřebenu se leskne led a sníh. Oboje mizí někde v hloubce. Vidím, že všichni přede mnou i proti mě jsou navázaní minimálně ve dvojicích. No a co. Chodit umím, po pěšině taky, a tady je to právě tak široké. Jdu. Teď už není na co čekat.
První krok. Dýchám ještě rychleji než odpovídá zátěži v téhle výšce. Druhý krok. Třetí. Další. Něco je špatně, nemůžu zvednout nohu. Podívám se dolů. Stojím si jednou mačkou na řemínku druhé. Přešlapuju, abych se uvolnil. Řemínek hned zastrkávám k botě, aby jen tak nevisel, Další taková chyba by byla zbytečná.
Hřeben se mírně svažuje. Jdu dál, cesta mi po prvních metrech přijde snazší. Proti mě jde skupina čtyř. Vypadají vyčerpaně, uhýbám se stopy. Nejdřív si ale musím mačkou vydupat stup, abych měl kam ustoupit. Míjejí mě s pozdravem vydechnutým spolu se zbytkem vzduchu z plic. Poslední do mě nechtě strčí. Rozhoupe mě to, ale hůlky v ledu drží, je o co se opřít. Vracím se na stezku.
Klesání zesiluje, konečně se cesta rozšíří, dál už se jde pohodlně, protože z kopce. Míjím větší i menší skupinky horolezců, letce tu ale nevidím žádné. Mířím k nevýraznému sedlu. Je na něm podobná hrana jako na ledovci výš, ale zdaleka nemá tak prudké strany. Dá se letět na sever do údolí Chamonix. Nebo na jih, do Vallée Blanche, nad ledovce. Vítr občas lehce dýchne od jihozápadu. Takže na jih. Nad Mer de Glace. Proč tu jsem ale dneska s padákem sám?
Snažím se rozbalit všechno potřebné. Terén mi to neusnadňuje, všechno odložené se okamžitě snaží zmizet směrem dolů, protože povrch je tu hodně kluzký, pokud se do něj člověk nezaboří. Naštěstí mě žádná podstatná součást výstroje neopouští. Padák sjíždí nejvíc, musím ho přehodit přes hranu sedla. Padák tak visí na sever, vše ostatní včetně mě je na jižní straně. Kontroluju vše dvakrát. Jednak kvůli prostředí, jednak kvůli sobě – hlava je pořád jako po dvojce vína. A taky proto, že budu sám sobě dělat chrousta.
Snad je to tím prostředím, okolo obrovské hory, plno sněhu, ledu a skal, slunce vysoko nad hlavou – cítím, že je třeba se s nimi ještě spojit, než odstartuju. Obracím se čelem ke slunci a v duchu mluvím k němu i k horám kolem sebe. Prosím je, aby mě nechali provést ten můj vysněný let – a aby byl krásný. Guaté lenno lenno mauté, hayanó, hayanó, hayanó. Odpověď neslyším, jen se v hlavě mihne představa noblesního pokynutí vznešenou rukou. Cesta je otevřená.
Poslední kontrola, výška 3500, sklopit štít helmy – a jedem. Startuju na křížák, naposled kontroluju šňůry, otáčím se a rozbíhám se z prudkého svahu. A běžím. Furt běžím. A ono to furt neletí. Sakra, co je? Kroky jsou už skoro dvoumetrové. Konečně vztlak. A letím. Před sebou vidím velkou sněhovou muldu. Těžko říct, jak je daleko, radši uhnu. Tahám lehce za pravou. Výsledkem je poloviční wingover. Teda v téhle výšce je fakt všechno o hodně rychlejší. Koriguju směr na jihovýchod, usazuju se pohodlně do sedačky a začínám si ten let užívat. Moje reverska má navíc opěrku pro nohy, takže letím stejně pohodlně jako v klasické sedačce.
Slunce se pomalu cloní dalšími cirry, ale mě to vůbec nevadí. Letím na jih, nad střed Bílého údolí. Tam je Gros Rognon, skalní špice uprostřed ledového moře. Na ní je jediný sloup lanovky z Aiguille du Midi na Hellbroner v Itálii. Kabinky lanovky vidím pod sebou. Gros Rognon trošičku nosí, chvíli se tam vozím. Najednou koukám, že na špici jsou ještě další lana. Nevidím kam vedou. Důležité je, že tam jsou a znamenají nebezpečí. Takže jen dokud bude dost výšky, pak se na Rognon vykašlu. Slunce už slábne, cirry ho dostihly a berou mu sílu. Tak jo, otáčím se směrem na sever, podél hřebene s mnoha dalšími aiguilles. Ty jsou nádherně vystínované sluncem, které zpoza cirrů ještě stále svítí dost, aby to přírodní divadlo bylo prostě famózní.
Nenosí to nikde. Poletuju blízko u hřebene i z větší dálky, ale kde nic tu nic. A tak se od hřebene vzdaluju a letím nad středem ledovce. Vidím jeho obrovské pukliny i celou jeho délku, záhyby, kresbu prachu a suti, která se na něm za desetiletí vytvořila a pořád se obnovuje. Fotím co to dá. Naštěstí je ve vzduchu klid, takže obě řidičky v jedné ruce a foťák v druhé jsou v pořádku.
Postupně prolétám celým údolím nad ledovcem a přede mnou se začíná otevírat údolí Chamonix. Pod sebou vidím konec Mer de Glace s hotelem Arveyron. Tam je zakázaná zóna, přelety jsou možné jen ve výšce minimálně 1000m AGL. Nevím přesně, jak vysoko nad ním jsem. Po levé ruce je už hřeben působivých jehel pode mnou. Tam zahnu.
A najednou začíná čurbes. Nějak se ten vzduch zamotal a hází to. Není to nic šíleného, ale po tom klidu při průletu nad ledovcem a okolo jehel je to prostě razantní změna. Potřebuju se jenom dostat na druhou stranu hřebene a letět k mezistanici lanovky. Tohle pásmo zřejmě leží jakoby v rotoru hlavního mírného proudění, které protéká údolím nad Mer de Glace dolů do údolí. Držím směr a doufám, že z toho brzy vyletím. Nakonec se to celé zklidňuje a let přechází do sletového režimu.
Slunce je už úplně zakryté vysokými oblaky. Nehřeje, netlakuje termiku, prostě se fláká. Chvíli se snažím něco lovit na svazích, ale není tam lautr nic. Zkusím přeletět na druhou stranu údolí.
Přelétám nad Chamonix. Co na něm při pohledu shora určitě zaujme, je hřbitov. Má zvláštní půdorys, jako obrovské románské okno, a je podle těchhle linií i rozdělen na jednotlivé segmenty. Dál v údolí po pravé straně vidím vrtulníkovou základnu – další zakázaná zóna. Letět tam stejně nemá velký smysl, jedinou šancí na udržení ve vzduchu je protější svah.
Přilétám ke svahu a začínám jej kopírovat co nejblíž stromům, abych zachytil aspoň něco, ale stoupáky prostě dneska nejsou. Shora vidím přilétat tandemy, ale nikdo z nich netočí, všichni spořádaně klesají čistým sletem dolů do údolí. Po několika minutách je mi jasné, že je budu následovat.
Vybírám si záložní přistávačku. Je menší než ta oficiální a jsou kolem ní vysoké stromy a vyšší stavby, ale je z ní blíž k autobusu i k lanovkám. Za téhle situace údolku nepředpokládám, navíc tandemy sedají taky tady. Ještě jednou se na Chamonix podívám shora, ze vzduchu, a jdu na přistání.
Některé dny jsou zvláštní, aniž by se cokoli zásadního stalo. Jsou i lety, které svými hodnotami nejsou vůbec významné, jejich čas i uletěná vzdálenost jsou svými čísly přinejlepším průměrné, přesto jsou tyto lety do paměti pilota zapsané napořád. To proto, že při takovém letu zažil něco, co se vymyká všem jeho dosavadním zkušenostem. Třeba když se setká s krásou a mohutností velehor a je mu dovoleno je bezprostředně pocítit a prožít. Na takové dny se pak nezapomíná. Nikdy.
