Lidičkové, paraglidisti, zoufáte nad deštivým a chladným červencovým počasím v našich končinách? Hle, je tady řešení!!! Což takhle si vyrazit na pár týdnů do slunného Španělska? To je vončo. Ale kam? No možností je spousta. Buď Pyreneje, jižní Sierra Nevada, nebo centrální Kordilery. Volba padla za C, jelikož nás lákaly navštívit dva velice prestižní závody. Dutch a British Open v Piedrahitě.
Pokud si dostatečně v předstihu zabukujete letenku do Madridu, nevyjde vás tato cesta ani draho. Dále pokračujete metrem a busama. Ne vždy se podaří dojet ten den až na místo, proto doporučuji navštívit Pacejkův park před autobusákem v Avile. Stojí zato také shlédnout toto nádherné historické město obehnané monstrózními hradbami.
Tak tohle je ten lítací ráj? Poté co nás autobus vysypal na hlavním tahu v městečku Piedrahita se rozhlížíme po vyprahlé krajině s jedním vysokým a táhlým hřebenem. Nikde ani živáčka, bodejť v takovém horku se přeci nepracuje! Našim cílem bylo nalézt známý Padeira bar, což nebyl problém podle zavěšeného rogala sloužícího jako přístřešek. Kolem 12 sjíždí početná banda lítačů, takže o program bylo postaráno.
Názor na tuto krajinu jsme si změnili ihned, jakmile jsme se dostali do vzduchu. Nebylo zde nic neobvyklého silný vítr a velice ostrá a turbulentní termika. Můžu říci, že mi ty první dva tréninkové dny pěkně lepilo a Erisek se projevil jako úžasně hodné křídlo. Když chtěl řachnout, tak mi dal předem avízo. Doba, po kterou se tu dá lítat, začíná kolem 12 a pokud chce někdo trhat časové rekordy, tak tam může viset až do západu slunce, což bylo do hodin.
Příjemné zpestření bylo zjištění, že všude v okolí byla buď jezera, řeky či koupaliště, skvělé osvěžení po suchém a prašném dni. Dalším zpříjemněním závěru dne bylo posezení ve stínu stromů na náměstíčku. Jako většina jsme se ubytovali na přistávačce u kamenné zídky s širokým výhledem do okolí. Bavili jsme se pravidelným TV program, který chodil pravidelně po 21 hodině. Pastevec s ovečkama a psem, mávající kolemjdoucí a kolemjedoucí a západ slunce.
Ale teď k závodům. Na Dutch Open se sjelo necelých 120 pilotů z různých koutů zeměkoule a plni očekávání jsme do toho šli naplno. Odlétaly se 4 platné tasky, ale ne vždy byla vhodně zvolena disciplína. Jeden task se zrušil díky bouřce na trati, která vedla do vysokých hor. Velká škoda, protože jednomu týpkovi se podařilo uletět ten den v rovinách 120 km triangl. Pouze dvě disciplíny doletěli piloti až do cíle. Silné a rozbité stoupáky, husto na startu i před kopcem, tlačení do speedu v turbulenci a ne úplně zvládnuté křídlo v ruce, to vše byly důvody, proč po oba závody hodil každý den někdo záložku. Člověk si musel dávat většího majzla a tolik to nehrotit. Lítání zde nebylo vůbec jednoduché. Nebyl totiž problém vyhnít 3 km až na podlahu. Což se mi v tomto závodu několikrát podařilo a ještě ke všemu se trefit do ohrady s býky. Následný úprk s květákem a parakotoul přes kamennou zídku mi zachránilo zadnici. Takže tenhle závod byl spíše seznamovací s terénem.
Co se týká organizace, veškerý servis, komunikace a svozy byly perfektní. Jen mi zde chybělo jak už to na lepších závodech bývá, malé občerstvení v podobě svačinky či vody. Bylo nezbytné sebou tahat více vody sloužící nejen jako zátěž. Občas se totiž po vyhnívce šlapalo déle k civilizaci než člověk čekal a horké slunce dalo zasvé.
Závěrečná Cross Country párty spolu s vyhlášením vítězů, tolik propagovaná nesplňovala nše očekávání. Ale každý se chtěl bavit, takže jsme si to všichni náležitě užili. Následující den byl tréninkový před dalším závodem, ale málodko se odhodlal k jiným aktivitám než odpočívat, ležet či se jet někam vykoupat.
Polovina české partičky odjíždí spolu s rozdrbanou termikou a smůlou na počasí. Nasunuje se tlaková výše a následující 4 platné tasky po sobě dolítá spousta lidí do cíle. Vytočili jsme si nejen megakosmos do 4300m, ale odletěli i krásné stovečky. Třikrát po sobě v pásce, po 6 hidnách letu dá člověku pořádně zabrat. Tenhle závod se zadařilo všem čechům a taky se to náležitě oslavovalo. Všichni jsme skončili v první třetině závodního pole. Celkem bylo 134 pilotů a pilotek. Bohužel jsem měla jeden zářez, minula jsem jeden otočňák o 4 m a tak přišla o dobrou pozici, ale to je život.
Každopádně dojem z tohoto místa jsme si odvezli fantastický. Pokud si chcete ulétnout rekord či dosáhnout maximálních dostupů tady v Evropě, doporučuji tuto oblast. Pohled téměř jako z dopravního letadla, kde se teplota blíží nule a máte pocit, že vidíte zakřivení země, se nedá ničím nahradit. Chce to čekat ale na to správné počasí, takže dva týdny minimum.
Tak někdy zase…..
http://www.pgcomps.org.uk/competitions/bpc05/open2/piedrahita05_report.htm
