Je 22. ledna a já stojím v Marisquerii v Puertu Viejo v jihovýchodním koutu Kostariky. Stojím v řadě na zaplacení a hlavou mi proplouvají myšlenky v tempu korálových rybiček. Nic nerozebírám, jen je nechávám proplout a ztratit se v tmavě modré barvě. Pro tohle se na Kostariku jezdí: odpočinout, zklidnit, nechat se rozplynout do prostoru. Karibik je totiž kouzelný. Vlastně slunce zapadá do Pacifiku na západní straně Kostariky a to, že tady na východní karibské straně obloha večer nezrudne neubírá nic na kráse šedomodrého večera s palmami nahnutými nad slanou hladinou, ve které se vějíře jejich větví zrcadlí. Ve stejné vodě jsme celý den plavali, čvachtali se, šnorchlovali jsme kolem korálů, váleli se na nekonečných písečných plážích a vymýšleli kraviny. Ani jsem netušil, že to tak dlouho vydržím.
Ale teď je tma a světla v restauraci osvětlují plastové stolky, jak jsou zaplněné a jak na ně čekají další lidé. No jo, vaří tady dobře, pomyslel jsem si. A slyším, jak na mne volá Láďa, tak jsme přejmenovali Krzyszka z Polska, ať se předběhnu a jdu zaplatit rovnou k pokladně. Že to máme všechno na společném účtu. Omluvil jsem se lidem před sebou a šel jsem za ním. Byli tam i dva urostlí chlapíci a přišlo mi hloupé jim to nevysvětlit. Řekli, že je to v pohodě, pak bylo chvíli ticho, než se zeptali:
“Odkud jste, chlapi?”
” Z Česka” odpověděl jsem.
“Já z Polska”, ohradil se Láďa.
Chvilku bylo ticho a tak jsem se zeptal:
” A vy jste odkud?”
“Z Amerických států. Z Minnesoty”, dodali hned na to.
“A co tady děláte?” Pokračovali na mně.
“Máme tady padáky a létáme na různých místech Kostariky”, vysvětloval jsem.
“Ty jo, paragliding, to je super, to je fakt paráda. Bomba. A tady taky létáte? U Karibiku?” nadchnul se Amík.
“Ne ne, tady máme dva dny, ať si od létání trochu odpočineme.”
“Slyšel jsi to?” obrátil se na kámoše. “Chápeš to? Oni… ” Amík vypadal fakt zaskočeně. Seřadil myšlenky a pokračoval: “Tak oni si jako létají po Kostarice na padácích a pak, když už jsou z toho utahaní, tak si jdou oddáchnout ke Karibiku. Chápeš to? ” řehnil se na kolegu. “Chápeš? Česká republika… Proboha kde to je? To je americký sen, ne?”
No – něco na tom bude…
Zažili jsme neskutečné tři týdny, popisovat vám všechny ty ulítlé příběhy a kupy srandy prostě nemá smysl, protože to si vy zažíváte sami a podle svého. Raději se zaměřím na informace, které vám to usnadní. Kostarika je pro cestovatele sice spíše dražší místo, ale letenku jsme kupovali za 16.000 Kč u Air Canada, auta z půjčovny stály jako v Evropě, bez nich bych Kostariku s padákem neřešil, nafta za dvacku a zbytek? Záleží jak moc vám chutná a jak kvalitní ubytování preferujete. V obchodech je většina jídla o něco dražši než u nás, v restauracích zaplatíte za jídlo 6 – 15 USD, teda v těch pro normální pozemšťany, ubytováni jsme hledali spíše dopředu přes internet, protože na pěkných místech bývá docela plno a většinou jsme platili kolem 25 USD za noc se snídaní.
Je ale fakt, že fajnovým mořským plodům, studenému pivku a kvalitnímu rumíku se v tak vysmáté partičce, která s námi letos vyjela, jen těžko odolávalo. Takže rozpočet na takovou akci může být i divočejší, ale stojí to za to. Termínově je dobré se trefit někde mezi leden a březen, to by mělo být na Kostarice festovní léto.
Tak to k těm praktickým cestovatelským záležitostem a teď bych vám rád popsal ty letecké možnosti. Paragliding má na Kostarice své místo, tandemy jsou součástí turistické nabídky a občas na kopcích potkáte i další místní piloty. V celé zemi je jich zhruba 60, což ve srovnání a evropskými zeměmi moc není, ale o to více jsou tak nějak v klidu. Říká se, že Kostaričané jsou jedněmi z nejšťastnějších lidí na planetě. A mezi místními piloty to jde docela cítit. Prostě Pura vida. A kde si na Kostarice můžete zalétat?
Jaco
Jaco je turistické městečko s obrovskou zátokou a krásnou dlouhatánskou pláží. Na pohled do Pacifiku si rychle zvyknete a zamilujete si ho, už jenom proto, že do něho každou chvilku krásně žbluňkne slunce. Dny se střídají a skoro to vypadá, že kromě válení se na pláži a degustování mořských plodů tady není co dělat. Ale přesně na to je třeba cestovat s padákem, abychom si to trochu zaktivnili.
Prakticky hned na ulici Boulevard v severní části městečka po přejetí cesty číslo 34 navazuje prašná cesta vedoucí po zvyšujícím se hřebínku rovnou až na startoviště ve výšce 220 metrů. Dojet tam je skutečně jednoduché. Startovačka je lávová, postupně se svažující, den před námi ji místní piloti nechali zasypat štěrkem, takže na místní poměry značka ideál i pro začínající piloty. Přistávačka je obrovský zelený prostor přímo pod startem, takže taky úplně easy. Bríza od Pacifiku funguje pravidelně, je to na svahovačku na relativně malém prostoru nebo 100 metrů před startem se pravidelně rve termika, je jednoduché do ní naskočit a podívat se po okolí. Dolet k pláži je možný, ale jednoduché to nebude, je to v rovině a letí se proti větru. Naopak nabrat výšku a přeskočit malé údolí směrem na jihovýchod znamená další možnost podívat se po místních kopcích.
Kolem a kolem – létání nad Jakem je jednoduchá, příjemná, ale lokální záležitost. Jestli se místní budou dále o startoviště starat, zřejmě bude brzo zpoplatněno.
Kontakt na místní školu: Xavi Escaler, +506 8345 5703, flybextandem@gmail.com
Dominical
Když je na Kostarice škaredé počasí, a i to se třeba na začátku ledna stává, tak vás piloti pošlou do jediného místa – na Dominical. Je to letový terén na jihovýchodě země, dobře odstíněný vysokým hřebenem hor národního parku Chirripó. Díky tomu má Dominical skutečně jedinečné mikroklima a létá se zde i když na východní či severní straně Kostariky duje a prší. Jako přistávací plochy slouží dlouhé pláže Dominicalu nebo malé fotbalové hřiště těsně před nimi. Záleží, jestli si chcete po přistání dát pivko v místních hospůdkách ještě před tím, než vám přinesou sopu de mariscos, nebo krevety na másle a česneku, nebo jestli se chcete stresovat s přistáním na malé, stromy olemované travnaté hřiště. Ale když se budete mrcasit kolem startu tak dlouho, až budete 100 metrů pod ním, tak budete rádi i za tohle malé hřiště, protože na pláže nedoletíte a zavěsit se do džungle mezi opice a hady se vám chtít nebude.
Dojezd na startoviště je ale ještě větší kovbojka. Teda jestli si pořádně nepřečtete tenhle popis a budete se spoléhat na cesty z Google map. Nevím, kde soudruzi udělali chybu, ale tyhle mapy nabízejí skutečně krásné a dramatické zážitky, bohužel bez dosažení plánovaného cíle. Na startoviště se tedy dostanete dvěmi možnými cestami.
Ta první trasa je hodně dlouhá a technicky náročná. Z cesty číslo 243 vedoucí ze San Isidra do Dominicalu odbočíte v polovině na šotolinu a podle mapy na start dojedete. Teda jen ti otrlejší řidiči s vyššími auty 4×4. S normálními auty se do toho nepouštějte, dostali byste se do pasti, ze které se vlastními silami nevyhrabete. Chtít půjčit lano od místních starousedlíků, znamená nejdříve vůbec někoho najít a pak vydat stejnou energii, trpělivost a invenci, jako byste po nich chtěli udělat vývar z jediné slepice, kterou na dvorku mají. Druhá trasa je kratší a dá se říct, že jediná správná. Když víte kdy a kde zabočit. Principiálně jde o to v horní pasáži nesjíždět do menších cest, i když to tak na mapě vypadá a vyjet ostrou betonovou cestou až na vrchol hřebene. Při pohledu zpět na levé straně uvidíte ještě daleko ostřejší cestu vedoucí někde nahoru do džungle, po které se vám určitě jet nechce ani se čtyřkolkou. A to je právě ta, po které jet musíte, vede totiž k vysílači a kolem něho na startoviště. Když na ni najedete, zjistíte, že to není až tak strašné a že šlo nejspíše o nějaký optický klam nebo zbytečný stres spolucestujících. Startoviště je schováno za dvěmi obrovskými betonovými fontánami, ve kterých ještě není voda a uzamčeným vysokým plotem. Klíč od plotu má Roger – místní správce téhle plochy. Protáhnout se skulinou mezi železem a betonem jde jen těm, kteří neholdujete dobrému jídlu a pití. Padák se tam ale nevejde a tak v rámci společenských konvencí voláte Rogera a on to zařídí. Samozřejmě každá služba má svou cenu, startoviště je placené, 4.000 Colonů nebo 30.000 Colonů za skupinu osmi a více lidí. Celá tahle sranda je příprava pro stavbu hotelu a restaurace, tak je pravděpodobné, že časem se tento popis stane bezpředmětným, protože nahoru povede dobře značená a vyježděná cesta.
Právě proto, že jde o stavební parcelu je startoviště zatravněné, ideálně rovné bez jakéhokoliv sklonu a to je vždy komplikace. Pokud nemáte padák úplně pod kontrolou, laxně se rozběhnete a hopnete z hrany dolů, je tady reálná šance, že oceníte pomoc borce s mačetou, který vás za drobný úplatek vyseká z džungle zpět do našeho světa. Sklon je velký, porost hustý, takže do měkkého, šance na vážný úraz tedy poměrně nízká.
Létání je na Dominicalu snadné, kombinace svahování a termického létání všude kam se podíváte, možnost někam odlétnout zde je, ale všechno je limitováno přistáním v džungli. A tak jde o krásné létání na velkém, ale do stran spíše omezeném prostoru. Když k tomu ale přidáte Pacifik se zapadajícím sluncem, tak vás Dominical pohltí a odpustíte mu i tu džungli. Zajímavá je možnost dolétnout až nad pláže Dominicalu a posvahovat si ještě na dlouhé hornaté hraně oddělující obě pláže. Mimochodem na tomhle místě je také parcela, na kterou se dá přistát i ze které se dá odstartovat. Z výšky jde dobře vidět. Do jaké míry je tohle místo piloty užíváno a kdo je majitelem – těžko říct. Je autem sice dostupné, ale docela neudržované. A Rogera bych se na tu raději neptal, byť je to sympatický chlapík, není to to, co by chtěl presentovat.
Telefon na Rogera: +506 8533 4849
Caldera
Jednoduchý start, sice jen 100 metrů vysoká ale zato 2,3 kilometry dlouhá přehledná hrana, stálý vítr ideální k začátečnickým letům, komerčnímu tandemování a nekonečnému svahování – to je startoviště nad Calderou. Přístup na startoviště je docela jednoduchý, protože místní tandemový pilot a skutečně sympatický týpek Jean Cloode si tohle místo přímo vymazlil. Nemaclys – to je název tohoto areálu s vyhlídkou, restaurací, parkovištěm a zatravněným svahem pro co nejjednodušší starty a taky top landing. Trochu zvláštní je jeho spodní část, která se na konci trochu mění v krátkou rovinku, ale ta určitě dá šanci těm, kterým by se start nepoved a potřebovali by se o něco zastavit. Taky je to určitě stabilní místo pro top landing, tedy když si nalétnete spoza pravé strany startoviště, nad kterým se vertikální složka větru tolik neprojevuje. Pozor je potřeba dávat na předstřel vrchlíku, který se snaží přizpůsobit proudění vzduchu zpod hrany klifu. Když vrchlík zabrzdíte příliš brzo, spadne bez vztlaku samozřejmě zpátky na zem. Silné proudění je na hraně klifu běžné a nacvičovat si křížové starty až tady je riskantní a pro místní piloty taky trochu nepochopitelné. To se dá dopoledne trénovat na dlouhé pláži pod Calderou, která je také bezpečnou a jednoduše užitelnou přistávací plochou.
Startovací plocha je zpoplatněná, zaplatíte někde kolem 3.000 Colonů, zdá se že taky podle toho, jak se majiteli této plochy zalíbíte. A co se přeletových možností týká, tak to po prohlédnutí okolní krajiny asi jednoduše necháte na někoho jiného. Protože tak nějak není na čem a není kam. Při svahování se dostanete tak 300 metrů nad hranu a to vám musí stačit. Ale to nic nemění na tom, že si na dlouhém klifu můžete pěkně polétat, poblbnout a alespoň trochu se ve vzduchu provětrat. Horko na černé pláži v odpoledním čase vás po přistání zcela jistě přinutí nádobíčko rychle sbalit a vypadnout do některé z restauraci nedalekého El Roble. Studené pivko a lehké mořské plody přijdou vhod.
Možná, jestli nad tím teď přemýšlíte, tak vězte, že na Kostarice je pro řidiče povoleno 0,5 promile alkoholu. Takže dvě třetinky jsou ještě v klidu. Teda pokud vám tělo alkohol normálně odbourává.
Pro vhodné podmínky volejte Jean Clooda na tel: +506 8819 3211, protože za neletového počasí nejenom, že na Calderu pojedete zbytečně, ale na startoviště se ani nedostanete, protože bude brána jednoduše uzamčena.
San Miguel
Na první pohled nenápadné podivné místo, nijak zvlášť neudržované, ale při startech v dopoledních hodinách dávající zkušeným pilotům šanci podívat se v jednom letovém dni hned nad několik národních parků včetně kultovního Arenalu se stejnojmennou sopkou a jezerem. Létá se při východním proudění na horském žebru vytáhlém do krajiny před kopce. Nabrat termiku a poslat to k horám Národního parku Juan Castro Blanco je první výzvou. A pak už to bude na vás.
Vysílač nad městečkem San Miguel je základním orientačním bodem, když chcete najít plácek k odstartování. Kostarická klasika – rovná plocha jakoby připravená pro nějakou stavbu a krok rovnou do svahu. S čelním startem bych se tady moc nehrnul. No a pak už je to o svahování a čekání na ten správný stoupák. Co je ale vychytávka, to je přistání na fotbalovém hřišti hned pod kopcem a ubytování v hotelu Los Galitos, tel. +506 2476 0405, který je hned u hřiště. On to ale není ani tak hotel, jako spíše krásná zahrada s malými domky pro návštěvníky, bazénem a krásnou dřevěnou halou s ohništěm, terasou a kuchyní. Ideální na večerní party. Ceny lidové, atmosféra přátelská, možnosti obrovské. Místní si s vámi rádi ťuknou fotbal, pomohou rozdělat oheň a poradí, kde koupit maso a zeleninu. Prostě značka ideál. Teda asi se jim možná nebude líbit, když budete tančit u bedýnky na baterie a tím pádem i poté co pozdě v noci vypnou pojistky. Ale ráno vám v jejich hospůdce zase s kostarickým klidem a přívětivostí připraví snídani a s úsměvem zamávají na cestu.
Do San Miguelu jsem se bohužel dostal až po tom, co mi z auta nějací chachaři ukradli padák. Nový Ozzi 2, nová Chogori Ultrino, nová záložka RS Ultrino. O staršího Dudka a sedačku XAlps přišel i Vítek z Polska. Zamrzí, ale nálada v týmu stále výborná a tak se to lépe skousává. S výbavou bych možná lépe namotivoval některé z pilotů na let k Arenalu. Potenciál jsme měli. Okolnosti nám ale navíc neumožnily si počkat na optimální vítr a tak jsme jen pokračovali dál. Ale jestli jste zvyklí XC tratě létat, tak na tuhle si čas udělejte. Rozhodně to není pro každého a rozhodně to bude zajímavé.
Turrialba
Tak jestli se budete vydávat ze San Jose ke Karibiku, dejte si alespoň hoďku fóra, protože provoz v San Jose je drsný, pomalý, úmorný. To se pak hodí se někde při cestě zastavit a protáhnout krovky. Těch příležitostí k polétání ve východním směru od San Jose ale bohužel moc není. Ale když pojedete z Cartaga po cestě číslo 230, tak přímo na úpatí třítisícové sopky Turrialba, 12 kilometrů před stejnojmenným městečkem, budete po levé straně míjet restauraci s odbočkou na La Pastora, která mimochodem vede k vrcholu tohohle vulkánu, 100 metrů za ní, pak po levé ruce zastavíte u malého bufetu a naproti němu máte travnatou startovačku i s rukávem. Najít to je jednoduché.
Provoz na tomhle letovém terénu zajišťuje místní tandem pilot Julio tel. +506 6034 9433 a velmi rád a skutečně profesionálně vás provede místními podmínkami a možnostmi. Ono jde také o to, že nikdo nepotřebuje problémy a kdybyste přistáli kdekoliv by vás napadlo, tak by problémy dřív nebo později asi byly. Kostaričané berou vztah k soukromému pozemku tak říkajíc s větší vážností, než jsme z naší země zvyklí. Prostě dodržovat hranice pozemků či předem domluvené prostory pro starty a přistání – to je základ dlouhodobé udržitelnosti takových sportů, mezi které paragliding patří. Tak to na Kostarice a nejen tam mají.
Startoviště je parádní, travnaté, super ve všech směrech. Tedy kromě toho směru ke kořenové čističce odpadních hod. Takový trochu smradlavý pětimetrový bazének ve spodní straně startoviště. Tak tam se nesmíte nechat větrem zafouknout nebo tam dosednout při přistání na startu. To by bylo asi trochu nekomfortní. Přistání nahoře je ale jinak docela jednoduché, dá se říct, že ideální k jeho nácviku. No a taky je to daleko praktičtější než přistávat dole pod startem na poli pod posledním viditelným domkem.
Jsou tam ostnaté dráty mezi poli a pak to taky trochu trvá, než pro vás někdo přijede. Se čtyřkolkou. Jede se tam po soukromé traktory do polí vyježděné cestě místního zemědělce. Od startu se dáte doprava a za 300 metrů znova doprava do brány celého zemědělského pozemku. Projedete kolem kulaté budovy, která vypadá jako tréninková pro koně. Jsou tam krávy. Létání pod Turrialbou je příjemné, svahu je se na velkém vysunutém žebru, před něho se létá pro pravidelnou termiku, hejna dravců ji svým kroužením rádi ukazují. Místní podmínky tomu tak chtějí, že letovo je skoro pořád, jen základny mraků v průběhu dne namísto stoupání spíše klesají. A to až tak nízko, že zakryjí celé startoviště a jede se dál.
Rivas – Alexův start
Tenhle start jsme si nechali na samý konec akce protože podle všeho to mělo být to nejlepší, nejhornatější a esteticky nejzajímavější, co Kostarika pilotům nabízí. Škoda, že jsem stále nenašel toho chlápka, který se už několik dní ve své garáži kouká na batoh s velkým nápisem El Speedo a přemýšlí, komu by se to tak dalo střelit a jestli by mu za to někdo dal alespoň 200 dolců. Můj padák tedy stále nenalezen a tak si jen představuji, kam všude by se odsud dalo letět. A jak říká Alex – jde to jednoduše až do Panamy. Vydáte se tam někdo? Tak kdybyste chtěli trochu slušnější XC polet, tak tady to vypadá hodně nadějně. Vesnička Rivas je kousek od města San Isidro de El General. Buďto si sjedete z Dominicalu po cestě číslo 243 nebo můžete vyjet ze San Jose po cestě číslo 2, kostarické části legendární Panamericany. A když se dostanete z horských pasáží zase dolů do údolí, jste v San Isidru. Už z dálky před sebou, ještě před vesničkou Rivas, uvidíte svahy, ze kterých by to šlo. Nejlépe uděláte, když rovnou zavoláte Alexovi na tel.: +506 8345 5135, bydlí pod startovačkou, pokud bude mít volno, rád vás ubytuje v chatkách u svého domu – je to fakt kouzelné místo, které bych s hostelem či hotelem dole v San Isidru určitě neměnil. A když na to přijde, tak vás dopoledne bez problémů vyveze na start, ukáže vám co a jak a nadšeně si s vámi polétá. Je to příjemný chlapík, obávám se jen o jeho krásnou zahradu, protože s jeho pohodovým přístupem a dispozicemi pozemku bude muset brzy několik chatek přistavět.
Na Alexovo startoviště vede cesta pro čtyřkolku – Calle Tirrá. Mimochodem je to stejná cesta, která vás od startoviště po dvou kilometrech šotoliny dovede zase na Panamericanu. První startoviště je na přirozeném horském žebru, travnaté a použitelné na JZ směr větru. Nad ním je postavená zvláštní strážní věž, spíše vyhlídka, dokola prosklená, uvnitř pohodlné posezení – neskutečný výhled. Alex si udělal radost. Radost ale dělá i ostatním pilotům, když na druhý start vytvořený bagrem v lávovém svahu pracně naváží pásy travnatého koberce. Tenhle je přímo na jižní proudění. Kumuly skáčou pravidelně už před polednem, není důvod to toho neskočit už o něco dříve, než jak jsme u nás zvyklí.
Co je ale trochu náročnější, tak to je trefit přistávačky, tedy pokud se rozhodnete se motat kolem komínu. Jedna, trochu náročnější přistávačka je v poměrně členitém terénu kousek nad menším fotbalovým hřištěm a druhá – jistější, je na větším fotbalovém hřišti dole v Rivas. Nevím proč, ale těch fotbalových hřišť je v okolí Rivas podezřele hodně. Možná to bude taky tím, že v téhle vesničce si vesmírně bohatí lidé skupují obrovské pozemky a staví si tam své haciendy. No a u těch jsou také malá privátní letiště, ať se tam mají jak dostat. To je logické, ne? Píšu to proto, že i na těchto plochách se dá bezpečně přistát. Podle Alexe nikdo po nikom střílet nebude. Tak by to chtělo zkusit, ne?
Přeletět do Dominicalu je z Alexova startu prý reálné, chce to vysoko základny a pravidelně dobírat. No tak jako všude jinde, kde se chcete z hor přeplazit přes dlouhé údolí do dalších kopců na druhé straně.
No a to je tak nějak vše, nic dalšího jsme za necelé tři týdny prolétat nestihli, možná i proto, že jsme si zalétali daleko více, než jsme původně čekali, možná proto, že další dva zbývající starty jsou hned kousek od San Jose a tam se nám moc motat v zácpách nechtělo.
Chtěl jsem vám na popisech kostarických letových terénů popsat také můj pocit z téhle země, snad jsem se vám trefil do vašich myšlenek a možná i plánů na další leden či únor. Mé myšlenky jsou po téhle akci zabalzámované v klidovém roztoku, a kostarický rum to není, fakt se mi moc líbil přístup kostaričanů a jejich PURA VIDA, doufám, že nám všem, kteří jsme letos na El Speedo expedici vyjeli to co nejdéle vydrží.
Pokud by jste se chtěli vydat s námi na další dobrodružnou expediční poznávačku, tak si buďte jisti, že už nyní připravuji další akce – tentokráte směr Asie. A vypadá to na exotický jižní Vietnam. Pokud máte zájem a dva týdny času, tak sledujte náš web www.elspeedo.cz a tam vás budu včas informovat. A nebo napište maila či rovnou volejte. Cestování a létání patří k sobě…
Mějte krásné dny
Dalibor Carbol
