„Welcome to beautiful downtown Talkeetna“ vítá návštěvníky stlučená dřevěná cedule u „Main Road“, hlavní a zároveň jediné zpevněné silnice ve městě. Úzké prašné uličky vedoucí od srubů místních usedlíků k obchůdkům, roadhousům, dalším hospodám a malým podnikům pečlivě uchovávají tvář Talkeetny ze začátku minulého století. Nezaměnitelné charisma nestrojeného aljašského města však Talkeetně dodávají její svérázní obyvatelé v gumácích, teplákách a károvaných košilích. Přijeli jsme zde jen na pár hodin. Chtěli jsme se pouze podívat na místo, které je mnohem více než jakákoliv další oblast v Národním parku Denali spojována s výstupy na Mt. McKinley a horolezeckou tradicí. Nakonec jsme zde zůstali celé tři dny. Bylo zajímavé pozorovat život ve městě, kde ještě pořád dýchá duch dvou nejvýraznějších postav a legend horolezectví, Dona Sheldona, jednoho z nejznámějších bush pilotů na světě a horolezce Raye Geneta. Do Talkeetny často směřují lidé – dobrodruhové z celé Ameriky, aby přes krátké léto nabízeli turistům nejrůznější služby vztahující se hlavně k horolezectví, raftingu nebo letectví.
K potkávání s nimi a přátelské komunikaci často přispívala hudba z pestré produkce kapel v místních hospodách. I ty zde mají svojí tvář. Například stěny legendárního lokálu v hotelu Fairwiew Inn jsou věnovány obětem aljašských hor a horolezecká restaurace West Rip nabízí populární pivo s příznačným názvem „Ice-Axe Ale“, „cepín“, které v určitém množství může se slabšími povahami opravdu pořádně seknout.
Anchorage s téměř tři sta tisíci obyvateli je největším aljašským městem. Právě jeho relativně snadná dostupnost a velká rozloha je příčinou, proč by se mnohým návštěvníkům mohlo zdát, že se nacházejí v hlavním městě země. Tím je ale Juneau, ležící na jihovýchodě Aljašky. Často samotní obyvatelé Anchorage i další aljaškani hovoří s úsměvem na rtech o Anchorage jako o „Big apple of Alaska „ , kdy pro ně znamená totéž co New York pro zbytek Ameriky. Jiní Vám zase s malým úšklebkem řeknou, že je to plechovka od piva pohozená uprostřed lesa. Anchorage nabízí opravdu to, co i ostatní velká města Ameriky: supermarkety, exklusivní hotely, výškové budovy, fast-food a podle názorů místních někdy i smog. Večer potkáte v ulicích opilé indiány a původní obyvatelé Aljašky, jež americká historie a systém doslova vyhnal od tradičního způsobu života. To, co však odlišuje Anchorage od ostatních velkých měst Ameriky, jsou prohánějící se bílé velryby nedaleko od pobřeží, drsná příroda, zasněžené vrcholky hor, ledovce a divoké řeky doslova hned za hranicemi města.
V některých turistických průvodcích je majestátný ledovec Portage považován jako druhá největší turistická atrakce na Aljašce. Také je dobrým živobytím pro dopravní společnost, která na luxusní výletní lodi vozí turisty až k jeho čelu. Kusy ledu padají v téměř pravidelných intervalech do vod jezera, které ještě na konci 19. století neexistovalo. Tehdy indiáni a po nich zlatokopové užívali studenou cestu přes ledovec ke vstupu do vnitrozemí, odtud pak název Portage. Při shánění informací o cestě k ledovci na kanoi nám paní prodávající lístky oné dopravní společnosti s úsměvem říká, že je to problém a nebezpečné. Dle jejich slov se k ledovci dostaneme pouze na palubě výletní lodě, kde nám bude dopřáno pohodlí a bohatá nabídka rybích jídel. Za patřičnou cenu, samozřejmě. Tím to pro nás byla ještě větší výzva. Obešli jsme jezero, kde nebyly žádné cedule upozorňující na zákaz jízdy na kajaku či kanoi a pro jistotu se šli zeptat ještě na blízké informační centrum. Milá paní nám cestu nedoporučila, ale když společně s námi pohlédla k jezeru a viděla dva vracející se kajakáře od ledovce, usmála se a už neříkala nic. A tak bylo rozhodnuto. Po poradě s kajakáři vyrážíme k jezeru a vstříc ledovým krám s naší bárkou, kterou jsme pro její stáří a plechový vzhled pojmenovali „Potěmkin“. Už si začínáme zvykat, že za každý pěkný zážitek musíme tady na Aljašce pořádně zaplatit. A tak nám cesta zpátky díky silnému protivětru a vlnám trvala asi třikrát déle.
Po obou stranách zálivu „Reserrection“ (vzkříšení) u městečka Seward, vstupní brány do národního parku Kenai na stejnojmenném poloostrově, se ledovce a rozeklané nunataky rozprostírají všude, kam lidské oko dohlédne. Bohužel počasí a divoká situace na moři nám nedovolila vydat se hlouběji do zálivu. Zamířili jsme proto do severních nížin Kenai national Wildlife Refuge, kde se nachází řetězec více než čtyřiceti jezer, řek a potoků. Podle turistického průvodce se mělo jednat o lehký a nenáročný třídenní přejezd hlavního ramene a jezer na řece Swanson. Při brodění se do půlky stehen v bahně, tahání naložené kanoe, motání se v záplavě řas, leknínů a jiných vodních potvor, při přenášení těžkého Potěmkina na několika téměř kilometrových úsecích a při nekonečném vracení se pro věci, jsme pana autora začali považovat za blázna. Když jsme však potkali prvního kanoistu, který si to pohodlně vykračoval s baťohem na zádech a lehkou, moderní kevlarovou kanoi na ramenech a za ním kráčející usměvavou slečnu s baťohem a pádly v rukou, museli jsme se autorovi omluvit. Jen tak tak jsme se přemohli, abychom těžkého plechového Potěmkina neodhodili z opuchlých a odřených ramen do buše a nešli raději plavat. Ranní pozorování losů u břehů jezera a večery při teplém čaji a pohádkové mechové lesy, kterými jsme procházeli však Potěmkina zachránily.
