Najít Kyrgyzstán na mapě Světa není problém. Koupit si lístek na vlak nebo letenku do Biškeku už také není problém. Zbývá připravit si nevelkou částku peněz, udělat si alespoň jeden měsíc času a VYRAZIT !
Informací o Kyrgyzstánu je už tolik, že nevím co nového k tomu říct. Ale co určitě můžu, to je mluvit o cestě. O takové, která lehce vybočuje za hranice běžné formy cestování. Podařilo se nám skloubit lítání v divokých horách Kyrgyzstánu s neméně zajímavým přejezdem z Biškeku na ruských motorkách přes celou jižní step Kazachstánu, okolo Aralského a Kaspického moře, přes kavkazký Dombaj a ukrajinský Krym až k nám domů. A hlavou mi ještě stále pulsují myšlenky, které se ti tady budu snažit přiblížit.
Do Biškeku (hlavního města Kyrgyzstánu) jsem už několikrát letěl. A dospěl jsem k přesvědčení, že je třeba zkusit nový způsob přesunu, např. vlakem. Cestu vlakem do Moskvy už jsem měl nachozenou. Z jakéhokoliv polského města si koupit lístek do Terespolu, tam osobáčkem přejet do běloruského Brestu a tam už si koupit lístek přímo od Moskvy. Cena této varianty je 25 USD. Vlak z Moskvy do Biškeku pak stojí 65 USD. A tak celkem za 6 dní můžeš razantně změnit na sebe působící klimat. Ale nic není tak dobré, jak to na první pohled vypadá a neznám varianty bez malých, či větších háčků.
Je horký večer a na Kazašském nádraží v Moskvě se objevují čím dál častější hloučky lidí a obrovskými zavazadly. Na východě se zboží z Moskvy hodně cení. Všichni čekají na jediné: informaci o tom, na kterou kolej přijede očekávaný vlak. Muži v dlouhých kalhotách a světlých košilích kouří a plivají na zem kolem sebe. Asiatů je tady stejně jako Rusů a všichni jedním okem pokukují po terminálu. Písmena na něm začínají přeskakovat a u města Biškek se objevuje číslice 1. Připravenější už se rozběhli, ostatní si zbrkle sbírají svá zavazadla, pak vlny lidských těl naráží na jakousi živou zeď složenou z policistů. Co kontrolují, to nechápu. Já vlastně ani nechápu proč všichni utíkají, když mají “plackart” jízdenku. Obyčejnou jízdenku ruské vlaky nemají. Nechápu to, ale tlačím se dál hnán lidmi zezadu. Policistovi se něco nelíbí, ale dav jeho námitky už dávno zašlapal do země. Padáky jsou těžké a tak se pot snaží vsáknout do už mokrého trička a pak ukápne na zem nebo prostě steče níž. U každého vagónu stojí průvodčí, jakási ochránkyně svého vagónu, a kontroluje lístky. Uvnitř téhle kopky, kde nelze otevřít ani jedno okno, je ještě dusněji, než na peróně. Není mi jasné, jak to ty necelé čtyři dny vydržíme. Kolem mého nepřítomného obličeje se zatím prohání jedna taška za druhou. Narvat vagón až po strop, o to tady jde. Lidé se začínají hádat a křičet, stále chodící zavazadla ignorují tlustou průvodčí a hrnou se do vagónu. Na scénu poprvé přichází Buldog. Je mu asi 22 let a přezdívku získal hlavně podle své tváře a taky trochu díky stavbě svého těla. Tlustá průvodčí křičí, Buldog se přetlačuje s chodícími taškami a náš pot tiše stéká na staré, ale celkem měkké sedačky. Vlak se zanedlouho rozjíždí a tašky vyhrávají.
Jsme někde v Kazachstánu. Po půlhodinové přestávce se vlak rozjíždí, ale z venku jsou znovu slyšet hádky a křik. Mezi lokomotivu a první vagón si zalezli dva vykutálení chlapíci a někdo na ně přišel. Trvá to ještě pěkný kus než zastavujeme. Buldog s tlustou průvodčí strhávají jednoho po druhém na zem a zasypávají je fackami a nadávkami. Vlak se znovu rozjíždí. Už začínáme nabírat slušnou rychlost, když najednou Buldog vztekle proběhne kolem nás a začíná nová salva povyků. Nějaký stařík se křečovitě drží zábradlí u dveří našeho vagónu a Buldog ho nemilosrdně mlátí do hlavy, střídavě rukou a nohou ho odstrkuje do kolejiště. Vlak stále zrychluje. Stařík si po několika minutách takovéhoto snažení získává sympatie většiny cestujících. Ve chvílích největšího úspěchu se už bohužel neudrží a padá. Tlustá průvodčí zavře dveře a dav utichá. Buldok znovu prosviští kolem, tentokráte však druhým směrem. Světe div se. Stařík se po svém krkolomném pádu ještě stačil postavit a znovu se pověsit na další projíždějící dveře. Svitla naděje mezi staříkovými sympatizanty. Tentokráte se však neudržel ani zdaleka tak dlouho, jako minule a tak ze dveří vystrčena buldočí hlava už definitivně uzavírá tento obdivuhodný výkon. Já skutečně obdivuji houževnatost a zarputilost těchto skorocestujících.
Informace z roku 2000:
Název: Kyrgyzstán, Rozloha: 198,500 km2, Počet obyvatel: 4.7 milliónů, Hlavní město: Biškek (670,000 obyvatel), Národnosti: 52% Kyrgyzů, 21% Rusů, 13% Uzbeků, Jazyk: Kyrgyzský a Ruský
Náboženství: 75% Sunnitští muslimové, 20% Ortodoxní Rusové, President: Askar Akayev, Dluh u zahr. bank: US$2.5 miliard, Inflace: 18.4%, Zákonem stanovený min. plat: US$7.5, Průměrný plat: US$20, Průměrný plat ve městech: US$50, Min. penze: US$3 (myšleno měsíčně).
Biškek pro mně znamená velký chaos ve velkém městě. Jsou lidé, kteří se v něm údajně vyznají, ale asi jich moc nebude, když ani taxikáři přesně nevědí, kam jedou. To ale samozřejmě neřeknou hned, ale až po několika kilometrech. Tohle město je rozděleno výhradně do systému na sebe kolmých ulic. Ty pak bývají velice dlouhé a tak se je třeba orientovat jen podle křižovatek např. Bakambajeva-Turusbjekova. A to je zrovna ulice kde bydlí šéf paraglidového klubu Saša Skorovarov. Jsou to už tři roky, kdy jsem se i já stal zakládajícím členem tohoto v Kyrgyzstánu jediného klubu lítačů.
Oproti loňsku doznal Biškek výrazných změn. Na první pohled největší je přeměna většiny hlavních ulic z nerovných děrovaných rádobycest na nové asfaltové komunikace. Druhá přeměna je patrná už méně. Díky politickým zájmům středoasijských legálních i nelegálních skupin se pod heslem Asie bez Rusů začalo rapidně zmenšovat procento Rusů trvale žijících v zemi. Už teď jich zůstalo jen 8 procent a ruský konsulát předpovídá 2 procenta na konci roku. Není divu. Jsou zastrašováni a člověku s rodinou se to asi rychle v hlavě rozleží. Podobnou situaci plnou výhrůžek zažil i Lukáš, druhý člen této cesty. Ale moc téhle ruštině nerozuměl, a tak se vlastně nic nestalo.
Hor se ale politické problémy vůbec netýkají. Mám to tady víc než rád. Divoké nejsou jenom hory, ale i lítači, kteří v nich lítají. Tento rok za naši přítomnosti naštěstí nikdo nepředváděl krkolomné neřiditelné pády, při pokusu o “něco nadstandardního”, jako dříve. Možná je to tím, že od loňska přibyla nějaká ta zlomeninka a odřeninka a piloti se konečně začali zdravě bát. S Lukášem jsme jako jediní chodili lítat každý, alespoň trochu letový den. A to se nám vyplácelo. Během dvou dnů jsme měli zmáknuté okolní terény tak, že jsme po startu většinou nechávali naše rusky mluvící přátele hluboko pod námi a zvedali jsme se vysoko nad blízké kopce. Když mluvím o blízkých kopcích, myslím tím Čon-taš – vesnice a zároveň jméno oblasti vzdálené asi 35 kilometrů na východ od Biškeku. Takové lítání se neobejde bez dozoru krásných orlů, hlídajících svá hnízda. A že umí zaútočit, to už jsem si ověřil loni. Vesměs jsou to ale schopní pomocníci, když svým kroužením ukazují stabilní stoupavé proudy. Občas však jenom mávnou křídly a prostě ze stoupáku uletí, a to by se jim mělo zakázat.
Lítání na Čon-taši však nebyla vždycky taková idylka. Je sice pravda, že jsme se nad nahřátými poli pravidelně zvedali z dvacetimetrové výšky až do dvou a půl kilometru a výš, ale o to větší průvan byl v blízkosti horských žeber, kde se míchala termika stoupající z jedné a druhé strany žebra. Následná turbulence způsobila nejeden osobní problém mezi mnou a mým padákem, který se v takových situacích s oblibou kroutil, muchlal a občas mě i ponechal na malou chvíli viset nad sebou. Z důvodu časové tísně, jakožto i rychlé ztráty výšky, jsme ale byli nuceni uzavřít veškeré spory a věnovat se vlastnímu letu. I přes to všechno jsem na něj ale stále více pyšný.
Těžkou romantiku člověk zažije, vylítne-li vysoko nad kopce a vybere si shora místo, kde by rád přenocoval. Pak si dole všechno sbalí do jednoho batohu – stan, spacák, večeři i snídani a hlavně jeden obrovský meloun a vylítne si s tím zpátky nahoru. Může to nechat na té nejvyšší špičce, aby na to dobře viděl a ještě do šesti večera se prohánět na horami. Jediní, kdo si ho povšimnou, budou stáda tmavých koňů postávající u malých horských ok. Mráčky se navečer rozplynou a zůstane jen velké červené slunce zapadající za obzor. Nevím z kterého filmu tuhle situaci vystřihli, ale je to lahůdka. Ráno pak už od osmi hodin začíná foukat údolní proudění, tak proč do toho neskočit. V poledne si jen přistát dole na oběd a potom znovu rychlý útěk z reality. Takové dny, kdy lítají i dveře od záchodu by se tady měly prodávat v plechovkách. Pár bych si jich domů přivezl.
Issyk-kul
Rozloha: 6236 km2, Hladina ve výšce: 1600 m.n.m., Hloubka: 902 m – druhé nejhlubší jezero světa, podle staré legendy jezero nikdy nechodí spát s nebem bez mraků (důsledek jedinečného mikroklimatu).
Na Issyk-kulu existuje jedna zajímavá, netradiční atrakce. Jmenuje se Letní presidentské sídlo. Je to neprodyšně uzavřené, vysokým betónovým plotem obehnané místo s krásnou čistou pláží a romantickým molem. Uvnitř jsou pak tenisové kurty, malé golfové hřiště, udržovaný park s bazénem a překrásnými fontánami. Škoda, že je tak dobře střeženo. Tím víc, když je na návštěvě presidentský kolega z Kazachstánu. I jeho komando je v pozoru, už jenom kvůli napjaté situaci na jihu země. Toto místo není na mapách prý z bezpečnostních důvodů zakresleno a to se pak náhodnému letci může jednoduše povést přeletět toto sídlo a riskovat tak pohodlnou cestu domů v zinkové rakvi. Naštěstí jsem si na poslední chvíli rozmyslel nepřistát na onu krásnou bílou pláž, ale o kousek vedle. Nic naplat, tajemní mužíci už na mně čekali. Několik hodin jsme pak konverzoval s panem Špatným i s panem Dobrým, kteří se vytrvale střídali. Zajímaly je otázky jako: jméno, národnost, adresa trvalého bydliště, z jakého letadla jsem vyskočil, pro kterou zemi pracuji, kolik mi za to zaplatili a kdo jsou moji společníci. Bohužel jsem jim nemohl podat žádnou uspokojující odpověď, a tak jsme se alespoň shodli na tom, že Avax RX 26 je speciální druh sportovního létajícího zařízení, určené výhradně pro vlastní potěšení. A firma GRADIENT není zástěrkou teroristické skupiny. Moc mi to asi nevěřili, jelikož mě později převezli na jakousi pobočku Ministerstva obrany (i oni mají suchý záchod za barákem) a tam jsem prošel znova tou samou procedurou. Zavřít můžou, pustit musí.
Díky speciálnímu mikroklimatu Issyk-kulu není v této oblasti o dramatické situace nouze. Nad jezerem je zpravidla krásně modré nebe a v blízkých horách se zasněženými vršky se promíchává jedna bouřka s druhou. Občas zahřmí a někdy se podaří uvidět i blesk. To se ale lidí koupajících se v mírně slané vodě vůbec netýká. Bouřky se zastavují kousek od břehu jezera a tak je důležitější opalovací krém, než deštník. Pro pilota je to ale opravdu zajímavá zkušenost. Je potřeba lítat přesně mezi bouřkou a jezerem. No, moc místa tam není, ale dá se to. Nejtěžší je dostat se alespoň 400 metrů nad kopec a nenechat se přitom zafouknout pod bouřku. Jestli se to povede, čeká tě krásný letecký den plný stabilních stoupavých proudů jakékoliv rychlosti, jedinou limitou bude tvůj žaludek. Protivítr se s výškou ztrácí a tak lze kdykoliv uletět nad bezpečné jezero a trénovat tam roztodivné kousky. Jen pozor na presidentovy muže!
Čas lítání a dovádění ve vzduchu nám rychle vypršel a nastala chvíle odjezdu. Odjeli jsme bez dlouhých okolků, hned jak nám to povolili konsulové našich v budoucnu tranzitních zemí.
Moto Ural
Označení: K 650, kardanový náhon, sajdka bez náhonu a bez brzd, Motor: čtyřtaktní dvouválcový boxer, Spotřeba: 10 litrů/100km, Palivo: cokoliv kromě nafty, Cestovní rychlost: 70 km/h, Maximální rychlost: 100 km/h, U novějších verzí: zpátečka, brzda na sajdce a karburátory se sytičem, Maximální dosažená vzdálenost bez oprav: 1438 km, Průměrná vzdálenost mezi dílčími opravami: 280 km, Největší / nejmenší vzdálenost ujetá za jeden den: 492 / 83 km.
Jestli člověk pochopí jízdu Uralu jako malý zázrak, věřím, že s ním může přejet prakticky cokoliv. Jeho největší výhodou je, že se dá stejně rychle opravit, jako pokazit. V principu jde o to naučit se rozeznávat zvuky motorky, které je třeba zavčasu odstranit od těch, které je třeba raději neslyšet. Těžko se to vysvětluje, ale přirovnal bych to k jakémusi instinktivnímu chování, jehož nejdůležitějším nástrojem jsou špunty do uší. Důležitou součástí jsou pak ruce věčně od šmíru a oleje, a nutno přiznat, že vůně dálek a benzínu poskytuje jiný, než romantický význam. Ale i přes to všechno tento stroj odvedl kvalitní službu, když nás dovezl až domů.
Step může mít pro člověka podobu různou. Může to být velice pohostinné místo, umíš-li si v stepi najít podzemní vodu a ulovit divokou zvěř. Když cestuješ, může to být nejbezpečnější místo na světe. Nikdo tě nezná a nikdo neví kdo a jaký jsi. Tím je pro tebe step bezpečná, protože člověk se nejvíc bojí toho, co nezná. Strach z neznámého jiné přinutí nechat tě na pokoji. Step pro tebe může být stejně otázkou, jako odpovědí. Může být cílem i cestou. Ale člověk je pro Paní step jen trochou chodící vody – která se rychle vsákne, bude-li potřeba.
Můžeš si označit půdu, vytýčit hranici svého nového pozemku. Tu ale můžeš ukazovat zase jen člověku. Stepi na hranicích nesejde. Je tady vítr, je tady rozžhavené slunce a taky oheň, který v noci na horizontu nahání hrůzu těm, kteří si už svůj pozemek označili. Je to zvláštní místo k životu a přeci tam lidé žijí. A člověk na cestě má díky nim větší šanci dosáhnout cíle, ať už jde kamkoliv a hledá cokoliv.
A v takovéto stepi jsme ujeli necelých 3000 kilometrů a projeli tak nejrůznější města a vesnice. Jací že jsou takoví vesničané ? Pokusím se popsat jednoho typického muže a jeho typickou ženu.
Muž se jmenuje Manbjet. Je mu 35 let. Jeho rodiče se poznali už v sedmnácti letech, na oslavách jednoho strýce. V devatenácti se vzali a zanedlouho se narodil Manbjet. Netrvalo dlouho a přibyli ještě dva bratři a jedna sestra. Dneska už je Manbjet taky ženatý, jeho žena je o rok mladší a vychovává mu tři děti. Nejstarší dcera má 16 let. Manbjet je vlastně náš kolega, jelikož taky vlastní jednoho Urala. Umí ho rychle spravit, ale nemá v něm moc benzínu. Benzín dolévá jenom na lov. To si s sebou vezme ještě jednoho kamaráda, nejlépe Bauržana. Ten motorku nemá, ale zato má flintu. Spolu pak tvoří kvalitní tým. Večer vyrazí do stepi a v plné rychlosti střílejí divokou zvěř. Takový lov je samozřejmě přísně zakázaný, ale vesnický policajt má taky rodinu a ta chce taky jíst. Manbjet s Bauržanem si ale taky rádi vypijí. Skromná restaurace, zpravidla jen pro řidiče občasných kamiónů, je ve vesnici jenom jedna. A tak tam mají oba přátelé už kvalitní sekeru. Nemají odkud by vzali peníze a tak to splácejí alespoň masem. Proto je lepší se na druh masa v takových restauracích raději neptat. Buďto by kuchařka přiznala, že bere maso od pytláků a nebo by zákonitě musela lhát. A stavět ženu do takové situace, to je přece neslušné. Ale zpátky k mužům. Oba vyrůstali v ubohých podmínkách a rychle si zvykli, že jediný problém je rozzuřená žena. Vše ostatní problém není. Rádi nezjištně pomůžou a chápou, když něco dělají pro dobrou věc. Já pomůžu tobě, jednou ty pomůžeš mně. Pokud však přátelé už něco vypijí, toto heslo se nepatrně změní na: já pomůžu tobě, jednou ty pomůžeš mně, ale teď se potřebujeme napít a někdo to musí zaplatit. V tu chvíli je nejrozumnější se urychleně vzdálit, než začnou nemalé problémy.
Manbjetova žena se jmenuje Lejla. Ví, že má rovného chlapa, který se dokáže alespoň nějak postarat o rodinu a tak ho, dá se říct, respektuje. Ono jí vlastně toho moc jiného nezbývá. Stará se o děti a udržuje dům. Občas však musí jít hledat svého muže a to nebývá snadné. Funkce ženy se transformuje do funkce biřice (stává se z ní rozzuřená žena), ale to vlastně bývá k vidění i u nás.
Co mně ale na této rodině udivuje je to, že nemají chuť žít někde jinde. Oni asi nemají ani peníze na nějakou změnu. A ani pořádně nevědí jaké je to v dalších vesnicích a městech. Je to pro ně jakási neznámá. A tak zůstávají ve svém hliněném domě a ve své jakési nevědomosti dostatečně spokojeni a ochráněni před neznámým.
Po překročení kazašsko-ruské hranice nastane výrazná změna. Tou je obrovský nárůst kvality cest. A tyhle překvapivě dobré cesty jednoho, a někdy i dva, bez problému dovedou na podle mně nejkrásnější místo středního Ruska – na Kavkaz.
A cestou na něj jsem uvažoval, co je na Rusku vlastně zajímavého. Už jsem projel spoustou měst, které byly bez historie, bez starších památek. Ta města jsou stará třeba sto let a za tu dobu historii nevybuduješ. Ale co v každém takovém městě nechybí, to jsou pomníky. Ty se dají jednoduše roztřídit do třech kategorií.
První je skupina budovatelských pomníků. Jsou to traktory a nákladní auta na vysokých podstavcích, aby připomněli nedávnou “slávu” ruského průmyslu. Do této kategorie patří i obrovští lidé s obrovskými pažemi a mohutnými dlaněmi. Většinou jsou vytesáni v pohybu. V činnosti. Mají lidem připomínat energičnost a odhodlání pracujícího národa.
Druhou skupinu tvoří myslitelé a hrdinové velkého Sovětského svazu. Jejich paže směřují k naslouchajícímu národu a v tváři duchaplný výraz modeluje sebevědomého člověka bojujícího za myšlenku lidu. Asi nejvíce sovětské umělce “inspiroval” Lenin.
A třetí skupinou jsou pomníky vojenské. Asi nejsilněji působí známý útočící voják s jednou rukou nataženou dopředu, dlaň sevřenou v pěst, dokazující nebojácnost a odhodlání. Samopal v druhé ruce je pak samozřejmostí. Z otevřených úst se ještě teď řine bojový křik. Klidnějším dojmem pak působí různá na podstavcích vystavená děla, tanky a obrněné vozy. Ty mají lid uklidňovat, že v tom šílený voják nezůstane sám.
To na Kavkaze pomníky nepotřebují. Mají tam překrásné hory a ty jim dostatečně připomínají kdo jsou a proč jsou takoví, jací jsou. A přeci, vzpomínám si na kamennou sochu svalnatého chlapa nesoucího obrovský kus tvrdé, těžké žuly. Připadá mi, že kdyby své břímě jednou položil, už by ho určitě znovu nezvedl. A možná, že hodně podobná situace se tam zrovna odehrává s celým kavkazským národem.
To na Kavkaze pomníky nepotřebují. Mají tam překrásné hory a ty jim dostatečně připomínají kdo jsou a proč jsou takoví, jací jsou. A přeci, vzpomínám si na kamennou sochu svalnatého chlapa nesoucího obrovský kus tvrdé, těžké žuly. Připadá mi, že kdyby své břímě jednou položil, už by ho určitě znovu nezvedl. A možná, že hodně podobná situace se tam zrovna odehrává s celým kavkazským národem.
Po dvoudenním odpočinku na Kavkaze jsme měli možnost si prohlédnout černomořskou magistrálu. Jeden by zapomněl, že je ještě v Rusku. Kdybych nemusel mluvit rusky, hlasoval bych za Chorvatsko. Dokonce se tady našly už i některé benzínové stanice, u kterých je možno nejdřív naplnit nádrž a až potom zaplatit. A to je obrovský pokrok v přístupu k věci. A vůbec, jih Ruska jakožto i Ukrajiny je pro mně velice příjemné překvapení. Ale na každé takové překvapení je třeba mít čas, abys ho mohl nechat na sebe působit. Prostor v mém těle pro ČAS nových zážitků a myšlenek se postupně zaplnil a obtěžkán jimi jsme se nechali trajektem převést na poloostrov Krym a projeli Ukrajinu naplněnou atmosférou sklizně.
Říkám tomu pozemní supermarket. Všechno, co se urodilo je třeba položit na zem a čekat a čekat. To se potom velice dobře smlouvá o cenu. A co se neprodá, to si za rozumně nízkou cenu na sebe naloží nákladní auta a odjedou s tím někam do města. Nepochopím, jak se to všechno může za takové peníze vyplácet, ale jak je vidět, asi to funguje. Přes všechny tyhle buclaté babičky, sedící u svých rajčat a paprik, přes všechna stáda krav, které na cestě věčně překážely a přes překvapivě kulaté kopečky krásných Karpat, já viděl už jenom slovenskou hranici, Tatry, českou hranici a moje Beskydy. Poznám to na sobě. Když už se mi přestává chtít koukat na svět přes zrcadlo fotoaparátu, je nejvyšší čas na návrat domů. A taková situace právě nastala.
Jak jsem si loni slíbil, přejeli jsme cestou jižního Kazachstánu, Ruska a Ukrajiny až do České republiky. Od loňské severní to byla cesta mnohem zajímavější, dynamičtější a proto z ní mám ty nejlepší pocity. V předhůří Ťan-šanu jsme nalítali něco přes 40 hodin, 6400 kilometrů z Biškeku jsme ujeli za 19 dní, zaplatili přitom jen 15 dolarů na pokutách a po vzoru loňské cesty přišli ještě v Kazachstánu o autoatlas. Já navíc přišel o jeden nehet na noze, Lukáš o českou vlajku a společně jsme přišli o statut normálního člověka. Ale vzhledem k tomu, že jediný problém je rozzuřená ženská, tak se vlastně nic nestalo.
