Zima je pro beskydského paraglidistu obdobím nechtěného klidu, nedá se toho moc vymyslet, leda tak sedět v hospodě u pivka a klábosit o minulých časech hojnosti termiky nebo budoucí sezóně. Snowboardu na horách jsem už měl až po uši a tak pozvání od přítele na snowkite do Petěrsburgu přišlo jako na zavolanou. Nemusel mě ani příliš hecovat fotkama z plání zamrzlého Finského zálivu abych pochopil, že to je to správné místo na učení tohoto mě až doposud neznámého sportu. Pro cestu jsem si vybral trasu přes baltské státy jelikož mě lákala prohlídka Vilniusu. Nakonec se ukázalo, že tato cesta je velice pohodlná a relativně rychlá. První zastávku jsem udělal v polských Suwalkach, kde jsem po pár rezavých vodách nalákal místní omladinu na domácí slivovici a díky jejím parametrům jsem měl o nocleh postaráno. Ráno jsem stopem přejel přes hranice až do Vilniusu a na večer mi jel vlak přímo do Petěru.
Hned ráno na nádraží mě vyzvedl kámoš a jeli jsme přímo k moři. Jelikož byla neděle, hemžilo se to při břehu desítkami kitů, na ledě pokrytém asi 10 cm sněhu se proháněly sněžné skůtry, několik automobilistů si zkoušelo jízdu ve smyku a nad hlavami nám vrčely motory padáků a rogal. Po dohodě s místními jsem nafasoval 6 metrový kite s trapézou a po instruktáži o rozmístění farvatorů jsem vyrazil. Asi po půl hodině jsem si začal s drakem rozumět. Nikdy před tím jsem o technice kitingu moc nepřemýšlel, tak proto pro mě jako zarputilého freeridistu bylo překvapující zjištění až zklamání, že kite neumožňuje příliš dělat zatáčky jako jsem byl zvyklý z beskydských nebo fatranských freeridů. Změna v mém úsudku o tomto sportu přišla hned další den, když přifouklo na svižných 5-7 m/s. Razantní zvýšení rychlosti a rozsáhlost prostoru mě uchvátila, s kamarádem jsme se rozhodli, že se pojedeme podívat na farvator, což je ledoborcem vylámaná cesta do přístavu pro nákladní lodě. Moc blízko se k tomuto místu nelze přiblížit, jelikož ve vzdálenosti asi 100 m vystupují z ideálně rovného ledu obrovské kry z předešlých plaveb ledoborce. Teplota v této oblasti Ruska s oblibou klesá na –20 až -30C takže led dosahuje síly až 1m. O to překvapující je přítomnost rybářů, s pomocí vrtáků dělají díry do ledu a s ruskou trpělivostí a vodkou čekají až zabere. Jsou velice přátelští a rádi přehánějí o úlovcích, moc se mi nechtělo věřit, že otvorem o průměru 7 až 10 cm vytáhne dvacetikilogramovou rybu, noo vodku mají dobrou…
Po několika dnech ježdění jsem si od kamaráda vypůjčil trochu většího draka s nadějí, že se alespoň na chvíli dostanu do vzduchu. Nedá se říct, že by se mi to nepodařilo, ale po několika pokusech jsem zjistil, že přece jenom to chce trochu více zkušeností. Poněkud razantnější setkání z matičkou zemí a hlavně zamuchlaná hadra mě rozčílila natolik, že jsem toho nechal a raději jsem se vrátil k překonávaní vzdáleností a rychlostních rekordů.
Břeh Finského zálivu je střídavě lemován fabrikami, rozsáhlým přístavem, ale také krásnými vilkami „novych ruskich“, dokonce prezident má nedaleko svoji „daču“-letní sídlo, avšak tam prý není radno zajíždět jelikož ochranka pro výstrahu nestřílí.
Měl jsem štěstí na počasí, protože za celou dobu mého pobytu byl jen jeden den bezvětrný a dva dny foukalo trochu přespříliš a teplota přes den klesala k příjemným -5C. Tento volný čas jsem využíval k prohlídce města, jakože jsem klučina z hor a město mě nikdy moc nelákalo, Petrsburg mě hodně dostal. Ve vzduchu je cítit čirou historii Ruska, přepych carů a aristokracie a bídu ruských mužiků.
Co říct na závěr, Petěrsburg je pro zimní kite jako stvořený, dá se jezdit stovky kilometrů po Finském zálivu nebo Ladodze. Rusové jsou otevření a příjemní, ruská bania-sauna člověka spolehlivě vyléčí z jakéhokoliv neduhu a hlavně jsem přišel nato, že s snowboardem nemusím zrovna jezdit z kopce dolů, stačí kousek hadry a trocha větru.