Na teplé frontě se nic zvláštního neděje, je to děj poměrně málo dynamický a důležité je na ní jen to, že se nějakou dobu nedá létat a i pak to není nic moc. Naštěstí v naší letové sezóně přes nás teplé fronty nechodí moc často a většinou již dosti nevýrazné. Teplý vzduch před sebou žene vzduch studený a současně po něm vyklouzává směrem nahoru, čímž se adiabaticky ochlazuje a kondenzuje v něm vodní pára. Sklon frontální plochy vůči zemskému povrchu je asi jeden úhlový stupeň a postup fronty je poměrně pomalý, kolem třiceti kilometrů za hodinu. Z hlediska pozorovatele to vypadá tak, že se na obloze objeví oblačnost typu cirrus, která postupně houstne a často se spojí do jednolité vrstvy cirrostratu.
To ještě fronta může být i 800 km od nás a cirry, na pohled tenké a nedůležité, již zpravidla stačí zdusit veškerou termiku. Pak, jak se fronta přibližuje, se na obloze začne objevovat oblačnost typu altostratus, zpočátku tenký translucidus, přes který slunce svítí jako přes matové sklo, později výrazně tmavší a silnější opacus, přes který již slunce nevidíme. V tuto dobu již v horách většinou zesílí vítr na neletový, neděje se tak však skokově, ale plynule (takže máme dost času si toho všimnout a zamířit včas na přistání) a zároveň se můžou objevit první srážky, většinou ve formě mrholení a přeháněk. Oblačnost postupně houstne a základny se snižují, nakonec se objeví nimbostratus, těžký tmavý mrak který sedí základnou často až na zemi nebo těsně nad ní – a prší a prší… Ale to už je fronta tady a celý cirkus se tím končí. Původní studený vzduch je nahrazen teplým, který je velmi často zvrstvený stabilně a navíc se nasunul nad studenou zem a termiky se tím pádem pravděpodobně nedočkáme.
