Co nového v Turecku? Slunko nám nevypnuli, na rozdíl od loňska ale zpomalili vítr, opalovačka, koupačka, na padacích houpačka a pařby až do rána. Tak a teď to zkusím ještě jinak…
Teda byly to docela našlápnuté momenty, když se rozhodovalo, jestli letos do Turecka poletíme nebo pojedeme. Ta dohoda s CK Firo přišla totiž úplně na poslední chvíli a byla limitována počtem zájemců. Ten se měnil prakticky z hodiny na hodinu. Vše ale dopadlo tak, jak mělo a na letišti jsme se skutečně všichni sešli.
Abych řekl pravdu, ještě nikdy předtím jsem zájezdu s nějakou CK nevyužil a tak jsem koukal, jak se o nás lidé starají a jak je to všechno jednoduché. Letadlo, transport, hotel, snídaně, večeře – prostě pohoda. No zajímavá a pohodlná zkušenost, pro mně teda určitě.
A v čem že byly letos změny v průběhu festivalu? Kdybych to měl shrnout jednou větou, tak bych řekl, že to letos bylo takové nějaké slabší. A to i přes ideální počasí, které nám umožňovalo létat kterýkoliv den našeho pobytu. Zdálo se mi, že i přihlášených do festivalu bylo letos méně. Pivo zdarma na pláži už nebylo tak volně jako dříve, teď se chodilo s lístky, konkrétně byly dva na den. Bagety už nebyly vůbec a tančící holky jsem nějak nestihl. Tak to byly ty zápory. Klady byly jasné – lítačka, až se dělaly boule za ušima, suprová parta lidí, ve které jsme se pořád chechtali a správné nadšení pro každou blbost.
A tak se stalo, že zatímco si ostatní nosili nafukovací lehátka k moři, my jsme dvě vezli úplně na druhou stranu – nahoru na Babadag. Rozhodli jsme se totiž nahoře přespat. A že jsme neměli spacáky, tak nám místo nich a karimatek posloužily padáky a deky z hotelu. Čumět do zapadajícího slunce, to si vyžádalo nejedno pivo, to je asi jasné, pak dlouhé hovory na téma migrujících lumíků a nekonečností světelného paprsku a ráno probuzení do vycházející záře, kterou jsem shlédl sedíce na toaletě. Prostě romantika jak má být.
A aby toho nebylo málo, tak mně vítr kolem 5 metrů v sekundě držel ještě dlouhou chvíli těsně nad hřebenem čerstvě osvětleného Babadagu. Počkal jsem tam na ostatní a pak jsme svorně odletěli na hotelovou snídani. Dokážete si představit lepší kombinaci zážitku a pohodlí ?
Dny se ale střídaly a jedním z důvodů proč jsem do Turecka odletěl byly i krizovky. Na kurzu se nám sešlo 8 pilotů a ti tahali za špagátky tak usilovně, až pochopili, co se jejich padáku líbí a co ne, a co padák dělá, když se mu to nelíbí a jak to zvládnout. Poslední den se dostalo i na nácvik SATu a to už toho bylo tak akorát, abychom si mohli dát pohov a v klidu vychutnat závěr výletu. Danek se nechal slyšet, že o krizovkách určitě napíše, tak to tady nebudu moc rozpitvávat, abych na něj něco náhodou neprásknul.
Možná bych vás měl informovat o tom, že na festivalu proběhly dva závody – Cross-country a Akro. Nezlobte se na mně, ale toto byly akce, které prostě moc vidět nešly. Za všechno mluví i obsazenost v XC závodu: plných 12 pilotů. No uznejte, to snad nestojí ani za řeč. Co ale za řeč stojí, to byly nejrůznější exhibiční vystoupení akro pilotů, parašutistů, base jumperů a také stíhaček turecké armády. To vidět šlo, lidé to všechno s napětím a úžasem pozorovali a tak tato představení byla tou pravou a kouzelnou náplní festivalu. Skoro bych řekl, že šlo o koření festivalu, ale kořenit se má s rozumem… Při těch kouscích ale o rozum často vůbec nešlo.
No a tak suma sumárum pěkný výlet, povedený kurz krizovek, který budeme příští rok znova pořádat a prima polítání na konec naší sezóny. Všichni v Öludeniz už mluví o nové lanové dráze na Babadag, která z tohoto místa udělá skutečný ráj pro akrobacii. Lanovka se začíná stavět právě hned po festivalu a na ten příští má už být všechno hotovo.
A i my se budeme snažit, aby na příští rok byla dohoda s CK Firo dojednána už v polovině léta a mohlo tak s námi na festival letět ještě více pilotů, kteří to letos nestihli.
Mějte se a za rok v Öludeniz na viděnou
Dalibor
(Teprve v úterý mi dojde batoh se čtečkou pro druhý foťák, tak všechny fotky vystavím hned jak to půjde.)