„Viděl jsem překrásné hory, které nás nechaly proletět do svého srdce. Viděl jsem krásu, která zabíjí.“
Dalibor Carbol popisuje, co viděl z výšky sedmi tisíc metrů nad Base Campem K2 v Karakoramu. Před ním byla druhá nejvyšší hora světa K2 – 8611 metrů skal a ledu. Pod ním byl ledovec Baltoro, jeden z nejdelších ledovců na naší planetě.
„Unavená euforie“ – to je to, co cítil. On a jeho parťák Juraj Kleja letěli posledních třicet kilometrů nezávisle na sobě. Ztratili jeden druhého někde v polovině Baltora. Někde na šestitisícové stěně severní strany ledovce.
„Je obtížné se v těchto proudech stále držet blízko sebe, udržet stejné tempo letu. Později nám zamrzly vysílačky, nemohli jsme nijak komunikovat“, popisuje Dali. „Museli jsme se spoléhat jen na naši intuici. Jediné pevné místo na naší trase byla K2. Jen tam jsme se mohli znova potkat.“
K2 byla dlouho nepojmenovaným vrcholem. Je v horách natolik schovaná, že o ní první objevitelé v této oblasti dlouho nevěděli. K2 není možné vidět ani z Askole – nejbližší vesnice vzdálené 90 km. Jediná cesta k hoře je dlouhý treking po ledovci Baltoro, který vede kolem Masherbrunu, Mustang Towers a osmitisícových Gasherbrunů.
Dívajíce se shora na base camp K2 si piloti museli vybrat. Buďto přistát a pozdravit se s horolezci nebo se otočit a letět zpět k Askole. „Mohli jsme přistát, ale pak bychom museli šlapat osm dní dolů po ledovci.“ Pod nimi však nebyl žádný pohyb, žádná expedice ani šerpové, horolezecká sezóna právě začínala. „Tak jsme se otočili a letěli dalších 40 kilometrům zpátky.“
Přistáli po více jak šesti hodinách letu, ve kterém uletěli 140 km. Právě dokončili bivakový let, který začali v Karimabádu blízko Karakoram Highway předešlý den: Celkem 280 km, 11hodin letu za dva dny.
Nejprve museli nastoupat do výšky 6500 metrů a pokusit se o dlouhý přeskok přes vysoké sedlo mezi sedmitisícovými Rakaposhi a Dyranem. „Přeletěli jsme jen pár metrů nad sedlem, byl to obrovský adrenalin. Věděli jsme, že teprve teď to skutečně začalo.“
Bez návratu
Českou republiku opustili 29. 5. 2011, v Pákistánu chtěli zůstat jen 3 týdny. Původní záměr byl přelet z Nanga Parbat ke K2. Zprávy o ozbrojené skupině v oblasti je přinutily změnit plán. Rozhodli se začít svůj přelet z Karimabadu v Hunza Valley – údolí stínů, zeleného čaje a sušených meruněk. Hory jsou tam jako měsíc – suché, prašné, horké s nedostatkem kyslíku.
„První den jsme letěli 85 km na uzavřené trati v okolí Rakaposhi. Snažili jsme se aklimatizovat a prověřit naše vybavení“, říká Dali.
Oba piloti plánovali let z Karimabadu k Base Campu K2 přes ledovec Hispar, což je vzdušnou čárou 190 kilometrů. „Věděli jsme, že když budeme mít štěstí a dobré počasí, mohli bychom to stihnout i za dva dny“, říká Dali. „Ta představa však byla až příliš ideální na to, abychom se na to spoléhali.“ Piloti se připravili na 4 dny letu a vyrazili.
Letěli bez kyslíku
„Nechtěli jsme používat kyslík. Jednak je při tomto způsobu letu nemožné zajistit doplňování lahví, a navíc se to neshoduje s naším stylem létání v těchto horách“, vysvětluje Jura.
Jejich den přišel brzy
7. června ostartovali z Karimabadu a ve výšce přes 6000 metrů přeskočili k Rakaposhi. „Potřebovali jsme vysoké dostupy, abychom mohli letět kolem Spantiku směrem k Hispar ledovci. Protože základny mraků byly o kilometr níž, než jsme potřebovali, rozhodli jsme se na poslední chvíli dostat z údolí Hunzy přes sedlo mezi sedmitisícovým Diranem a Rakaposhi. Vyšlo to jenom o pár metrů. Tím to začalo“, říká Jura.
Právě tímto původně neplánovaným přeskokem přes sedlo s výškou 5200 metrů, které ještě nikdy nebylo letem na paraglidingových padácích překonáno, se oba piloti dostali do údolí, kde dalších 40 kilometrů letu nebyla žádná možnost přistání. Jen úzké do hor zařezané údolí s divokou řekou a silným větrem. Juraj tady už byl. Procházel tudy před dvěma roky, kdy se vracel ze Skardu po létání v oblasti Huche. Vzpomněl si na to a zeptal se rádiem. „Pokračujeme? Není tam kde přistát…“
Daliho popis prvního dne
„Na chyby nebyl prostor. Dlouho nebylo kde přistát. A kdybychom se nechtěně rozdělili, potkali bychom se asi až v Islamabádu na letišti. Po 60 km letu jsme se otočili více na východ a před námi jsme poprvé uviděli osmitisícové hory, ke kterým jsme chtěli doletět. Po 138 kilometrovém letu jsme přistáli, zmrzlí a unavení. Nevěděli jsme přesně, kde jsme, ale bylo jasné, kam chceme pokračovat. Těšili jsme se na další den. To létání bylo fantastické, ale to těžší nás teprve čekalo.“
Piloti přistáli ve výšce 4000 metrů na prudkém svahu obrovského horského masívu, který rozděluje dvě řeky – Shigar a Braidu, asi 35kilometrů západně od Askole. Chlad při letu ve výšce 6500 metrů způsobil Jurovi omrzliny a znecitlivění chodidla pravé nohy.
Teď nebo nikdy
Noc přečkali zabaleni v padácích v silném větru, který neumožnil dobrý spánek. Ráno vyšli o 400 metrů výše, aby našli východně situované místo vhodné pro start. Dopili zbytek vody, snědli ořechy, sušené jablka a odstartovali.
„Den začal ne úplně dobrým počasím. Na hlavním hřebeni 30 km od nás byly na obloze mraky, ze kterých už dopoledne padaly srážky. Byli jsme bez vody, měli jsme jen minimum jídla. Bylo jasné, že teď nebo nikdy. Nemuseli jsme o tom mluvit“, řekl Dali.
„Bylo to hodně turbulentní, ale i tak se nám podařilo dostat rovnou do výšky 6000 m. Navzdory zlé noci a zimě jsme si to pěkně užívali“, doplňuje Jura.
Piloti letěli deset kilometrů ve výšce kolem 6200m směrem ke Gama Sokha Lumbu za vesnicí Askole. Nyní už přesně věděli, kde jsou. Následoval přeskok obrovského ledovce Biafo. „Po přeletění Biafa jsme se soustředili na získání co možná největší výšky pro přiblížení k ledovci Baltoro, který nás měl dovést až ke K2. Počasí se postupně zlepšovalo, po stranách jsme sice stále viděli bouřky, ale našim směrem jsme mohli pokračovat“, řekl Dali.
V srdci hor
Po přeskoku nad ledovec Baltoro piloti pokračovali po jižní straně Choricho (6769m) u kterého se Jura dostal do sestupového proudu a musel situaci řešit přeletem na druhou stranu ledovce Baltoro. Ocitnul se nízko nad zemí a snažil se zachránit nad morénami a ledem ve stínu osmitisícového Masherbrunu.
„Letěl jsem nízko nad ledovcem na druhou stranu, která byla lépe nasvícená. Doufal jsem, že neskončím kousek před cílem. Až teď jsem si naplno uvědomil, že přistání na ledovci s trhlinami a morénami by mohl být skutečný problém“, popisuje riskantní krok Jura.
Po získání výšky na skalní stěně Jura znovu přeskočil ledovec na druhou stranu, našel silný stoupavý proud a nabral výšku 6800 metrů, ve které se mu podařilo rádiem spojit s Dalim.
„Byla tam skutečně velká zima. Baterie v kameře zamrzly a přestala fungovat. Podařilo se mi vyměnit alespoň objektiv na zrcadlovce, ale výměnu baterií v kameře už jsem nezvládnul. S Jurou jsme ztratili vizuální kontakt. Nevypadalo to vůbec dobře. Když se ozval ve vysílačce, bylo jasné, že je zpátky ve hře. Ale vůbec jsem netušil, kde vlastně je, stejně tak, jak on netušil, kde jsem já“, popisuje Dali.
Oba piloti pokračovali samostatným letem ve výšce okolo 6500 metrů. V krátké době zamrzly baterie i ve vysílačkách a tím ztratili definitivně možnost spojení.
„Bylo to slušné drama. Kdybychom se ve vzduchu nenašli, byl by to velký problém. Tyto hory jsou skutečně obrovské. Terén se těžko popisuje a mohli bychom se v něm hledat i několik dní. Neměli jsme na to vybavení ani zásoby jídla. A pak tam byl další problém v podobě nechtěného přistání. Je mi jasné, že se to někomu může zdát nepochopitelné. Přistání v místech, přes která jsme letěli, nebylo možné. Jediná šance by bylo letět dolů na Baltoro ledovec a doufat, že se nám v silném větru podaří vyhnout trhlinám a morénám“, popisuje Dali.
Oba piloti samostatně doletěli k hlavě ledovce Baltoro, který se tam rozděluje severním směrem ke K2 a východním směrem ke skupině Gasherbrunů. Toto místo je známé jako Concordia. Letem ve výšce 7000 metrů jste stále 1000m pod vrcholy hor, které jsou okolo vás.
Concordia s nedalekým Base Campem K2 byl jejich deklarovaný cíl, otočný bod, jediné skutečně pevné místo na jejich trase. A právě zde se nakonec po letu v místech, ve kterých před nimi doposud nikdo neletěl, šťastně setkali.
„Bylo to obrovská úleva, když jsme se znova potkali. A právě nad Concordií. Všechny černé myšlenky byly najednou pryč. Bylo až neuvěřitelné létat v místech, které tolika silným lidem změnily životy“, popisuje Dali.
„Dosáhli jsme našeho cíle. Neměli jsme sice rádiový kontakt, ale museli se rozhodnout, jestli přistaneme nebo budeme pokračovat v letu zpět. Chvilku jsme létali nad Concordií, ale ani tam, ani v Base Campu K2 nebyl žádný pohyb, žádná expedice. Nemuseli jsme si to vysvětlovat. Přirozeně jsme oba otočili a letěli zpět. V uvolněném tempu jsme přeskočili na jižní stranu Baltora, občas jsme nabrali nějakou výšku, ale skutečně jsme už chtěli přistát“, popisuje Jura.
Piloti letěli dalších 40 kilometrů dolů podél Baltora až do místa, kde se ledovec rozpouští. Je tam malá pakistánská posádka, u které oba přistáli. Chtěli se svést helikoptérou do Skardu. Vojáci jim dali najíst, napít a ukázali jim směr, kudy mají pěšky pokračovat.
Let ke K2 byl dokončen.
Jura a Dali strávili několik dalších dní chůzí a cestováním do Tarashinku pod Nanga Parbat. Na závěr jejich expedice přeletěli ještě 90 km přes pusté hory Deosai Plata zpět do Skardu. V průběhu této expedice společně uletěli za 4 dny celkem 450 kilometrů na předem definovaných tratích a dosáhli při tom maximální výšky 7045 metrů. Vrátí se ještě?
