No, trochu mi to trvalo, já vím. Sám bych byl rád, kdybych tady mohl jen lítat a nestarat se o nic jiného. Bohužel tomu zatím tak není. I tak Austrálie nabízí spoustu možností, jak si užívat. Už jen to počasí, slunečno prakticky každý den, na člověka zapůsobí. Docela dobře chápu, proč lidi ze zemí, kde mají sluníčka víc, jsou takový pohodáři a umějí si vychutnávat každodenní život tak nějak lip, ale asi to nebude jen tím sluníčkem.
Takže zpět k tématu. Už se mi párkrát podařilo se utrhnout od radostí, starostí a povinností všedního dne a s partičkou místních lítačů se vydat na jeden z nejznámějších letových terénů v Austrálii pro XC létání. Docela bych se vsadil, že většina už o tom místě slyšela…Manilla. Vlastně se jedná o kopec jménem Mt Borah a Manilla je malé městečko asi 8km od kopce. Ze Sydney je to asi 550km severozápadně do vnitrozemí +-50km podle toho, z které části Sydney jedete. Docela dlouhá cesta. Po dálnici se jede jen 150km a to ještě maximálně 110tkou, takže s menšíma zastávkama se musí počítat tak 6-7 hodin cesty. Vlastně je to podobné, jako když se z Čech jezdí za lítáním do Itálie nebo Slovinska. Potom je možné samozřejmě použít alternativní dopravní prostředky jako vlak nebo letadlo. Doporučoval bych spíše vlak. Tak jako tak, obojím se dopravíte do města Tamworth a pak dalších 50km do Manilly autobusem nebo stopem. Ptal jsem se místních, jestli nejsou nějaká letová místa blíž k Sydney. Odpovědí mi bylo to, že pokud je předpověď příznivá, Manilla je jednoznačně volbou číslo 1. Tedy co se týče XC létání. Potom je tady pár míst v okruhu do 200km od Sydney, kde se dá taky lítat, ale spíš místně. Ta místa si nechávají na období mimo “XC sezonu”.
Jak už jsem se zmínil Manilla je malý městečko ve vnitrozemí. Je to celkem chudá oblast ve srovnání s většíma pobřežníma městama, jako ostatně většina vnitrozemních oblastí Austrálie. Výjimkou jsou oblasti poblíž větších průmyslových celků nebo těžební oblasti, protože Austrálie má obrovské bohatství v podobě nerostů a je to jeden z hlavních příjmů do statní kasy. Moje první cesta sem byla v noci. Přijeli jsme asi v jednu ráno, a když jsem vystoupil z auta a zvednul hlavu, uviděl jsem něco, co jsem ještě nikdy neviděl. Jasně, noční obloha na severní a jižní polokouli je samozřejmě jiná, ale nikde jinde jsem ještě neviděl Mléčnou dráhu. Kdosi mi řekl, že naše sluneční soustava se nachází na okraji naší galaxie a tady je opravdu vidět ten hustý pás hvězd, kterého jsme součástí, no byla to nádhera. Bohužel to nejde vyfotit, takže mi budete muset věřit nebo se sem přijet na tu nádheru podívat. Nicméně, hodina byla pokročilá a po dlouhé cestě byla I únava, tak jsme rozdělali stany a zalehli. Když jsem se ráno probudil, vystrčil hlavu ze stanu celej nedočkavej, začal jsem se rozhlížet po okolí a po pravdě, tentokrát jsem byl docela zklamaný. “Tak tohle je Manilla….”, jsem si v duchu říkal. Jeden malý kopeček, který je součásti menšího hřebenu. No nic, uvidíme, co se s tím dá dělat. Ale zdání někdy klame, stejně jako zdejší krajina. Ten kopeček měl nakonec pres 500m převýšení. Vůbec to tak z farmy (místní kemp) nevypadalo. Na kopci jsou čtyři startovačky prakticky na všechny směry větru. Jen pokud fouká SZ tak je potřeba si trochu dávat pozor na rozbitou termiku. Pokud ale vítr není moc silný tak se prakticky využívají jen tři, východní, jižní a západní, protože jsou nejlepší a trochu jiný směr větru přetlačí termika. Na kopec vede sice prašná, ale jinak pohodová cesta a na všech startovačkách je natáhnutý umělý koberec, což je „pozůstatek“ konání MS v roce 2007. Manilla je ideální místo na XC přelety. Sice se říká, že se tady lítá na všechny směry vetru, ale prakticky se dá letět jen směrem na sever nebo západ až jihozápad. To jsou totiž jediné směry, kudy vede nějaká silnice. SZ a celá východní strana je jen pustina a národní park bez šance návratu po čtyřech kolech, jen pěšky, takže by člověk musel být hodně velký dobrodruh, mít s sebou velké zásoby vody a možná nějakou camping výbavu, aby se tudy vydal. Ještě je možné letět na jih, ale zhruba po 60km nás zastaví TMA z Tamworth. I tak, když se vydáte podél silnice, bude dost složité dostat se zpět. Pokud nemáte zajištěn pozemní doprovod, tak je to prakticky záležitost do večera a někdy i na přespání po cestě. Silnice je totiž jedna věc, ale ještě je potřeba, aby po ní jezdilo dost aut, což v této řídce osídlené oblasti není zrovna ten případ. Takže je potřeba mít štěstí, aby člověk narazil na kolem jedoucí auto a ještě jedno štěstí, aby mu to auto zastavilo. Proto jsou místní piloti hodně zvyklí komunikovat přes vysílačky a ještě než přistanou, dávají vědět, kde jsou. A když se jim podaří se zvednout, což tady mimochodem není tak neobvyklé i 50m nad zemí, tak se zahlásí, že pokračují. Ještě je samozřejmě možné následně komunikovat přes mobilní telefon, to ovšem předpokládá vlastnictví SIM karty pro NextG síť operátora Telstra, protože nic jiného v okruhu 100km nefunguje. I z těchto všech důvodů je dobře sem přijet minimálně ve dvou vybaven zmíněnými komunikačními prostředky, ideálně však ve skupině tří a více lidí. V opačném případě, pokud chcete lítat hodně daleko, bude to skutečně složité se dostat zpátky ještě týž večer, ale tak to prostě je. A že se skutečně dá lítat daleko, dokazuje ta spousta nahlášených i nenahlášených přeletů, které zde každoročně místní piloti, ale i ti ze zahraničí, absolvují. Zdejší rekord je 335km volná vzdálenost z roku 1998, ale celkem běžně se tady lítají 200km přelety, ty stovkový ani nepočítaje. Dají se zde zalítnout menší i vetší trojúhelníky, ale vždy je potřeba se držet silnice, to je zásada č.1. Ve všech případech se jedná o rovinné lítaní, což je trochu změna od toho, na co jsem byl zvyklý v Evropě. Má to svá specifika, rozhodně bych ale nemohl říci, že je to horší nebo lepší, už vůbec ne se svými „zkušenostmi“. Je to prostě jiné lítání a člověk se pořád učí. To je na tom to krásný. Když se vydaří den, chodí to až do setmění a to je pak nádhera. Klidná termika, na obzoru zapadající slunce a pod vámi nádherná krajina hrající všemi barvami. Ještě jedna zajímavost. Rozhodně se zajeďte na Mt Borah podívat těsně před západem slunce. Na úpatí kopce si totiž dávají dostaveníčko klokani, kteří se jinak přes den úspěšně ukrývají a vůbec jim nevadí, že je z minimální vzdálenosti pozorujete.
Pokud jde o ubytování, je zde hned několik možností co se lokality i požadavků na komfort týče. Nejblíže kopci je Godfrey´s farm neboli Godfreyho farma, která slouží zároveň i jako kemp. Je zde možnost stanovat nebo si pronajmout obytnou buňku. Ceny jsou vcelku slušné, za stan 6AUD a 15AUD za kabinu, wifi internet v ceně. Když se rozhodnete zůstat celý týden, dostanete slevu. Součástí kempu je sociální zařízení a dvě vybavené kuchyňky. Toto místo je asi nejvíce využíváno právě paraglidisty. V Manille se dále nachází Caravan park camp, kde se platí 9AUD za stan nebo je možné sem přijet s obytným vozem. Sociální zařízení je tady na mnohem lepší úrovni než na Godfrey´s farm, také je to prakticky ve městě, ale zase je to 10km na startovačku a většina padáčkářů bývá právě na Godfrey´s farm. Dále je zde možnost využít některého hotelového zařízení ve městě, ceny se pohybuji od 25AUD za noc. V letním období musí člověk počítat s všudypřítomnými mouchami, které se nedají odbýt a na večer se mimo alkoholu hodí i repelent.
Vývozy na start jsou z Godfrey´s farm 4WD autem, kam se vejde (namačká) 12 lidí. Pokud je letovo, tak se jezdí prakticky podle potřeby a po domluvě, takže vlastně každý den. Platí se 5AUD za vývoz.
Ještě bych se chtěl zmínit o jedné zajímavé zkušenosti, která by možná mohla stát za zamyšlení. „Místňáci“ zde každoročně na podzim pořádají závody, kterých se mohou účastnit piloti všech výkonnostních kategorii. Je to naplánováno na čtyři dny, první dubnový víkend plus dva dny státního svátku. Princip je jednoduchý. Piloti jsou rozdělení podle zkušenosti a výkonnosti na advanced (zkušený), intermediate (pokročilý) a beginner (začátečník). Ti utvoří po vzájemné domluvě družstva z 5-6 clenu, kde v každém družstvu musí byt jeden zkušený pilot, alespoň jeden pokročilý a alespoň jeden začátečník. Lítá se otevřená přímá vzdálenost, takže nejsou potřeba GPS, každý pilot jen nahlásí, kam doletěl a vzdálenost se odečte z mapy. V tomto ohledu se důvěřuje pilotům a nikdo toho nezneužívá, jde přeci o zábavu. Boduje se následovně. Počet uletěných kilometru se násobí 1x u zkušených pilotu, 2x u pokročilých a 3x u začátečníků. Myšlenka je jednoduchá, ale přínos obrovsky. Sejde se tak velká parta pilotu všech výkonnostních stupňů, atmosféra je podobná opravdovým závodům, příprava a předletový meeting každé ráno, shrnuti letového dne a vyhlášení výsledků každý večer. Začínající a méně zkušení piloti tak získají spoustu neocenitelných zkušeností od těch velmi zkušených a spousta z nich si během toho víkendu zaletí i osobní rekordy. Zkrátka podařený podnik.
Tak, to je asi vše, s čím jsem se chtěl s Vámi o tomto krásném letovém terénu podělit. Přeji všem v Čechách spoustu úspěšných a bezpečných letů, ať Vám přestane pršet a příště se zase ozvu z jiného místa.
