Každý využívá dobu karanténní po svém. Já jsem se pustil do pořádku se starými fotkami. Rád bych vám pro odlehčení situace ukázal tak trochu retro-expedici, kterou jsme spáchali už v roce 2000. Dodnes ji považuji za jedno z největších dobrodružství, které jsem zažil a díky těmto starým fotkám mi znova vyplynuly v paměti příběhy, o kterých už bych byl snad i ochotný polemizovat, jestli se skutečně staly.
Od první “kyrgyzské expedice”, na které jsme vylezli na sedmitisícový PIK LENINA, jsem trval na myšlence projet z Biškeku domů a poznat na vlastní kůži, jak se proměňuje mentalita člověka asijského na člověka evropského. V roce 1997 to mělo být v žigulíkovi, ať nebudíme pozornost. Se skupinkou kamarádů, se kterými jsme lezli po horách, jsme ale nakonec volili jinou dopravu domů. Tak jsem to trochu vytunil, auto jsem změnil na motorku, po osmi pivech s ofačovaným tělem ukecal kamaráda Libora a čekal, až mi doktoři zoperují potrhané rameno, abychom mohli vyjet.
Když jsem po měsíční rehabilitaci Liborovi volal, že už jsem fit a že můžeme vyrazit, ani si to moc nepamatoval. Chápal jsem to – ono těch piv ten večer bylo ještě více. Ale postavil se k tomu chlapsky a vzpomněl si na dohodu a do týdne jsme vyrazili. Ten týden měla Blanka na to, aby mně přesvědčila, že by měla jet i ona. Takže jsme nakonec vyrazili ve třech.
Plán byl prostý – vzít s sebou padáky, prolétat okolí Biškeku, padáky prodat a za ně koupit dvě motorky URAL se sajdkami, do jedné sajtky naložit Blanku, do druhé náhradní díly, převléct se za vesnické čabany – pastevce, a projíždět krajinou bez zvláštní pozornosti policie nebo problémových lidí. Co všechno jsme na tomto dobrodružství zažili? Tak to se můžete dočíst v článku, který jsem před 20ti lety sepsal a poslal do redakcí časopisů. Následovaly pokecy v rádiích, prodej URALU a příprava na další akci, kterou jsem chtěl projet znova z Biškeku domů, ale tentokráte jihem Kazachtánu. Ale o tom až zase příště. Až najdu ty fotky :o)))
Příjemné čtení a držte se
Dalibor
