Nějak se to stalo, že se u nás v kanceláři objevilo sedm krabic s novými nebo lehce testovanými kity a já začal přemýšlet co s nimi podnikneme. Janík Filipek byl v zimě v Petěrsburgu kitovat a říkal, že to stojí za to. Tak jsem mrknul na mapu, na Finský záliv, vzpomněl na Zimní válku mezi Ruskem a Finskem na konci 1939 a viděl tam i Ladožské jezero, po kterém Petěrsburg zásobovali při německém obležení 1941-1944. Silné příběhy, krásná místa, plán byl na světě – přejedeme s kity přes Ladožské jezero.
Co všechno budeme na takový podnik potřebovat? Jaké tam jsou větry? A je to celé zamrzlé? A co když není? Tak či onak velmi zajímavý plán pro zkušené kitery. Ale to úplně nebyl náš případ a ruští borci, kteří nás vítali v Petěru to nevěděli. Takže se docela hodilo, když padla mlha a my jsme vyjeli do finského zálivu trénovat. Místní kiteři nemohli vidět, jak to máme “nachozené” a my měli klid.
Vlastně byl už zázrak, že jsme se starým školním Červeňákem vůbec dojeli. Motor šel pěkně, ale prakticky celé to odřídila Blanka, protože my jsme museli hned od začátku degustovat. Píšu “my” a ještě jsem ani nepředstavil, kdo všechno prošel přísným sítem výběru na toto dobrodružství. Ono se do toho zas tak moc lidí nehrnulo. Byli jsme dlouho jen tři – Libor Merta, Blanka a já – ano, ta stejná squadra azzura, ve které jsme přejeli první jízdu z Kyrgyzstánu domů na ruských Uralech, takže jsme věděli, že jsme schopni vlastně čehokoliv. A čtvrtý se přidal kamarád Pančos – Pavel Pánek, můj spolužák a souputník v paraglidingových začátcích a to hlavně proto, že se měl brzy ženit a že jestli to nepřežije, tak se teda ženit nakonec nebude. S takovými lidmi klidně na konec světa. Jenom ta Liborova slivovice nám trochu nabourala plány na transport. Stopli nás až na ruské hranici, že můžeme převážet jen litr alkoholu na osobu. Už jsme měli dost upito, ale podmínky jsme stále nesplňovali. Takže jsme se tam trochu sekli a konzumovali co šlo. Proto řídila pořád Blanka.
Když jsme prozkoumali Finský záliv, trochu se rozjezdili a začali se shánět po informacích kudy na Ladogu, rozvířilo to zájem místních o náš plán dokonce do té míry, že vytvořili skupinku ultraborců, kteří tu Ladogu přejedou ještě před námi. Předpokládali jsme, že šlo o to, abychom nebyli první. Kam se dostali, to skutečně nevím. Ale nás to za docela dramatických okolností zaválo na ostrůvek, na kterém jsme pod jedličkou a v brutálních mrazech trávili noci a přes den jsme se toulali s kity po Ladoze, jezdili sem a tam a užívali si zamrzlého klidu bez lidí.
Ty příběhy a absurdní situace si nechám ještě chvilku u sebe, protože tomu byste stejně nevěřili :o). No a teď si uvědomuji, že jsem to celé natáčel, takže až z krabic vykopu ty správné kazety a najdu k tomu kameru, tak to sestříhám do filmku. To jsem zvědav, kdy se k tomu dostanu :o))).
Užívejte jarní termiky!
Dalibor
