To se ve vedlejších uličkách každé ráno otevírají početné restaurace, jejichž jídelníček a kuchyňské vybavení si náš bílý turista s úsměvem a jistou dávkou odvahy tiše prohlíží. Je si jistý, že by si z této kopky nikdy nic neobjednal, leda že by mu hrozila smrt. Ironicky se usměje a jeho pohled na chvíli spočine na několika osobách, tlačících své dřevěné stánky – obchůdky na kolečkách. Na nich banány, květáky, pomeranče a mandarinky, pražené oříšky a dnes, v míře nevšedně velké, též řetězy zářivě žlutých květin, svázaných do propletenců a doprovázejících onu velkou věc, která se s dneškem spojuje. „Dneska máme velký svátek, svátek Díválí“ – řekne vám každý, koho se na důvod barevného přehršle zeptáte.
Tak jako Navatátrí – svátek na památku velkého vítězství bohyně Durgy nad bůvolím démonem Mahišou nebo jarní svátek Hólí při kterém si ženy a příslušníci nižších kast na krátko zaměňují role s muži a váženými občany, tak i Díválí – svátek světel patří k nejvýznamnějším svátkům, které slaví téměř celá hinduistická komunita.
Díválí je typické rozsvěcováním svíček, olejových lampiček a nejrůznějších ohňostrojů a to na počest Lakšmí – bohyně štěstí a též na oslavu Rámova návratu z vyhnanství. Vedle rozsvěcování všemožných světel, které mají Lakšmí ukázat cestu do jednotlivých příbytků, oslava zahrnuje i rodinné návštěvy a vzájemné výměny dárků, ale také přinášení obětin ve formě potravin. V hlavní den oslav se rozdávají dárky na počest štědrosti krále Balí a poslední, pátý den, je dnem sester. To sestry a sestřenice dostávají dárky a dávají požehnání bratrům. Celý svátek je doprovázen nekončícím zvukem petard a rachejtlí, světly ohňostrojů a prskavek, konzumací alkoholu a hašiše, tedy i uličním řáděním, což se může dít ještě i týden po oslavách.
Ze zapadlých koutů druhé, podstatně klidnější a bohatší části indické metropole, známé jako Nové Dillí se už začínají ozývat petardy, zvuky vystřelivších světlic a křik rozjařených dětí. Večerní obloha se občas rozsvítí a proudy světélkujících paprsků hned padají zpátky k zemi. Světlo, to je to, o co tu dnes jde. Lidé se v klidu procházejí kolem Brány Indie, indického symbolu ve středu města, pozorují oblohu a tiše si přemýšlejí o tom, jaké asi budou ty jejich světlice, až je budou po návratu domů zapalovat. Malý klučina se cvičenou opičkou se snaží s turistou usmlouvat dobrou cenu za pořízenou fotografii a prodavač balónků nehnutě pozoruje plynule procházející postavy a jejich protáhlé stíny na dlažbě dlouhé promenády. Nebýt oněch vzdálených zvuků, vypovídajících o nemalých obchodech s domácí pyrotechnikou, byl by to jen obyčejný příjemný večer strávený v centru města. Dnes tedy navíc okořeněný statutem skutečně zvláštního dne.
I ve Starém Dillí si jsou všichni vědomi jedinečností dnešního večera. Čas pokročil, i poslední ozvěny slunce už ztratily cestu do zapletených uliček chudé části města a přesto se všude objevují proudy ostrého světla. Je jedno jestli ony proudy tryskají z malých nádob v několikametrových pramenech nebo padají v provazech z oblohy do zakouřeného polštáře ulic. Tak či onak se odráží v bezpočtu rozjařených očí. V zavřených uličkách se třaskavý zvuk odráží s úplně jinou razancí. Pro turistu, který by snad přivřel oči a snažil by se zaposlouchat do hlasu města, to musí znamenat jen jedno – válku. A pokud se k tomu ještě přidá křik běžících dětí a smrad spálené síry z třaskavin, je takový obraz docela přesvědčivý. Většina lidí postává před domy, před svými zavřenými krámky, ze kterých se po jiné večery ozývají zvuky nejrůznějších řemesel. Dnes tiše zavřené, s lhostejností nepozvaného svědka, vyhrazují prostor pro pouliční řádění.
Je velký den a to vědí i lidé v těch nejmenších uličkách, kde se domy málem dotýkají, jak blízko to k sobě sousedi mají. Asfaltový chodník se plynule změnil v hliněnou cestičku. Podstatu hlíny tady ovšem zneucťuje všechen ten nepořádek zašlapaný do země. Těch lidí a té bídy kolem. Špinavé kopky a v nich polehávající lidé si ani nevšimli houfu, který se kolem už neklidného turisty vytvořil. Před chvíli zabočil tam a tu zas onam, teď lehce v rozpacích pokračuje dál. Petardy si do toho vesele třaskají a světlice, nemajíce jiného východiska, se odrážejí od vystouplých zdí a vracejí se zpátky k zemi. Tady sklízí velký úspěch hlavně u těch, kteří musejí uskočit, přikrčit se nebo alespoň uhnout hlavou na stranu. Turistův zrychlený krok je to jediné, co tady nepatří. Ví to on a ví to i všichni kolem.
Ráno, dřív než stihla z hlav oslavujících vyprchat síla alkoholu a drog, nastoupili uklízeči s dlouhými košťaty a nechávali za sebou jen velké hromady včerejšího svátku. Krámky se začaly pomalu otevírat a ulice se už zanedlouho zaplnily oním lidským hemžením a mnohonásobným nervózním troubením v ucpaných ulicích. Tak, jak se na velkoměsto sluší a patří.
Svoboda končí při poznání hranice. Tihle lidé žijící v bídě znají jen malý prostor kolem sebe, pak už je jenom temno. A temno, to není hranice. Temno je především neznámé. V tomto smyslu se zdá být spodina Starého Dillí stále svobodná. Daleko svobodnější než náš procházející se bílý turista.