Zato jsme se dostali na dohled k jinému zajímavému místu – jezero Sent-kul. Jeho hladina se vlní ve výšce 3000 metrů, a že to není žáden drobeček! Od jednoho břehu k druhému byste naměřili celých 55 kilometrů. A co je na něm nejkrásnější – lemují ho zasněžené hřebeny, které se svým prudkým sklonem na druhé straně zapíchávají do podlahy s nadmořskou výškou 1700 metrů.
Je to zvláštní místo. Dělilo nás od něho tak 50 kilometrů přes naprostou rovinu a to jsme riskovat nemohli. Pořád je třeba myslet na to, že když přistaneme jinde než poblíž dalšího startu, tak se budeme muset složitě přesouvat. A co hůř, ztratili bychom další letový den. A jelikož každý den byl naplněný pro nás tou nejlepší směsicí létání, poznávání nových míst a intenzivních pocitů, byla by to cena hodně vysoká. Tak je jasné, že bylo o co hrát!
Trochu jsem se zapomenul při natáčení a Karel mi kousek odletěl. Bylo odpoledne a výška kolem 3000 metrů. Musel jsem si pospíšit, abych ho dohnal. Vybral jsem si nedaleký západní svah a přitlačil se na něj. Ze začátku to vypadalo, že jsem to jenom netrefil, přímo u svahu mě to vzalo pěti metry dolů. Někde to tady určitě bude, říkal jsem si. A ono pořád nic. Obletěl jsem svah na druhou stranu, tah v řidičkách a rána – padák sklouznul po šňůrách. Tak to jsem skutečně nečekal.
Ať jsem se hnul do kteréhokoliv místa, všude mně to tlačilo dolů do údolí. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Plácnul jsem sebou do prudkého svahu, abych si ušetřil ještě delší výšlap a koukal, co se to děje.
Vzduch stékal z kopce jako voda. A bral s sebou úplně všechno – i mě. Nechápal jsem, všude foukal západní vítr i slunce se opíralo do svahu, termika fungovala, to údolí bylo jak z knížky, tak proč sakra ten vítr fouká skopce!?
Karel sebou hvízdnul po větru mezi šutry vysoko nade mnou. I jeho zaskočilo, že u svahu fouká opačně. Prohmatal se a celý šťastný, že je pohromadě se ozval do rádia.
„Ty vole, viděls to?“ komentoval situaci.
Neviděl jsem, koukal jsem dolů a dlouze počítal kolik je jedna a jedna.
„Slyšíme se?“ ozval se znovu.
„Jo, slyším tě. Ty tomu rozumíš? Přilítnul jsem sem na tutovku a ono to se mnou prostě střelilo na zem. Vysvětlíš mi to?“ žádal jsem o poslední ránu.
Jediné normální vysvětlení spočívalo v asi 30 kilometrů vzdálené bouřce, co se za námi táhla. Ta si musela takhle přisávat. Nic lepšího nás u večerního čaje nenapadlo. Ale zapadající slunce smazalo všechny pochybnosti o tom, že jsme se mohli ještě o kousek posunout. Barvy a kompozice, tichá atmosféra – něco chtělo, abychom se na tomhle krásném místě zastavili.
6. den
Dnes jsme chtěli prolétnout méně hornatou části až k hlubokému zářezu mezi hřebeny, na jehož dně se natahuje prašná cesta vedoucí k Issyk-kulu. Startovali jsme o půl jedné, což bylo poměrně brzo. Slabými stoupáky s velkým snosem jsme se prokopávali nízko položenými skalnatými hřebínky a pomalu jsme se blížili k onomu klíčovému místu dnešního letu. Stejně jak jsem se první den díval z výšky na Karla, jak se ne a ne dostat výše, tak dnes Karel sledoval mě, jak se většinu letu věnuji svahování.
Že tam bude silná údolka, to muselo být jasné každému, kdo se podíval na hřebeny, které se v tom místě scházely. Že musíme nabrat co nejvíce, abychom to dokázali přeskočit, to bylo také jasné. Ale kde to nabrat, když termika byla slabší a slabší a vítr nás zanášel přesně na druhou stranu?
Věřil jsem našemu plánu více než Karel. Pravděpodobnost, že se to povede, jsem vidět tak 40 na 60, Karel 20 na 80 procent. Nebylo jiné cesty. Maximálně počkat na další dny. Ale když už jsme ve vzduchu?
Povedlo se a nebylo to zas tak tragické. Po tom všem, co už jsme měli za sebou, se dnešní peripetie daly nazvat jen trochu náročnějším dnem.
Na úpatí hor jsme doskočili s výškou asi dvaceti metrů nad krávami pastevců žijících kolem cesty. Průvanem, který dovolil letět jen jedním směrem – podél cesty, jsme se nechali nafukovat na nízká vyčnívající žebírka a na nich jsme… No popsal bych to tak, že jsme neklesali. Prostě jsme se nechali profouknout tím desetikilometrovým hlubokým žlabem jako hadicí od vysavače. Byla to sice makačka na hlavu i na ruce, ale povedlo se. Na druhé straně se pak našla různá zákoutí, kterými jsme se vyhrabali zpátky do prostoru – byli jsme znovu ve hře.
Když jsme dobírali výšku 4300 metrů, fotili se u toho s obrovskou bouřkovou kovadlinou, co se utrhla v místě dnešního startu a v dálce koukali na Issyk-kul, zachraptěla vysílačka:
„Tak pojď, nejsme tady na výškové rekordy, mastíme!“
A tak jsme mastili. Možná, že už jsme viděli to pivo a jídlo, které si dole dáme, možná už jsme byli po okraj naplnění tím, pro co jsme sem přijeli, těžko říct. Ale dnes jsme nepřistávali na místě, ze kterého můžeme ráno zase startovat. Dnes jsme přistáli dole, kousek od vesnice Kočkorka, na dostřel od Issyk-kulu. Nemuseli jsme si nic vysvětlovat.
Byli jsme na zemi a byli jsme celí. Sám jsem měl pocit obrovské úlevy. Těžko se ten stav popisuje. Tuhle směs koření jsme si během těch pár dní sami namíchali a teď jsme tu chuť i poprvé ochutnali. To vám byla lahoda. Po takovém zážitku stačí jen se na sebe podívat, s úsměvem pokrčit rameny, podat si ruce a pokračovat tam, kde jsme dnes dopoledne přestali:
„Už se těším na to chlazené pivo!“
„Dráty tam byly, teď ještě aby tam byla i lednička.“
„To snad nemyslí váženě, nemít v celé vesnici ani jednu lednici!“
„Už to vidím, obrovská orosená lednice. Úplně plná!“
…
„Hele vidíš tam to sedýlko“
„No jo, tam bychom to mohli zítra odmáznout…“
Konec
