Je zvláštní, jak voní země. Stačí jen ráno, když se začervená slunce, se zhluboka nadýchnout a pomalu se uvolnit. Je vlastně jedno, ve kterém ročním období tak učiníte. Země voní vždycky. Jen je třeba přivřít oči a nechat vůni působit. Jsou tací, kteří si dovedou vůni i představit. Nadechnou se, uvolní se a cítí třeba teplý, až nezvykle vlhký vzduch, plný ptačího zpěvu a vycházejícího slunce …
… jsou na jednom z ostrovů Fiji v jižním Pacifiku. V jedné z vesnic severního ostrova Vauna Levu. Je jedno, jak se ta vesnice jmenuje. Takových je tam nespočet. Co je daleko důležitější, je to, že jsou u dobrých lidí, kteří si upřímně váží svých zvyků a tradic.
Jejich křesťanská víra ve svého Boha je pro ně stejně silným poutem, jako vlastní rodina. Inice, nejstarší dcera, která se před několika málo lety odstěhovala se svým mužem Tomem do města, se vrátila ke své rodině porodit své druhé dítě. Potřebovali práci, proto se tehdy odstěhovali na větší Viti Levu. Tam, v turistických resortech a v drahých hotelích se práce občas najde. Ale tady ? Ne, tohle je místo, kde se žije z ruky do pusy. Skoro by se až chtělo říct – ze stromu do pusy. Ale to by nebyla celá pravda. Fijianská příroda je skutečně pohostinná. Jen je ji třeba umět rozumět, brát všeho s mírou. Na stromech žloutnou banány, ve stínu listí zrají kokosové ořechy a citróny. Na zemi se v občasném vánku zachvěje vysokou trávu připomínající angi angi, a také keřovitá kasava. Její nejcennější část se ale schovává až pod tmavou hlínou. A hned vedle plodné země se lidem otevírá moře, s korálovými útesy a nekonečností rybího pohybu. V tomhle místě se dá žít i několik týdnů bez peněz. Taková vůně země může být někdy skutečně omamná. A nejeden člověk by se v ní rád ztratil …
Je ráno a napití komáři unaveně posedávají na stropu nevelké chýše. Teď jsou lehkou snídaní pro malé gekony, zavěšené na zdech a čekající právě na tuto chvíli. Stačí se protáhnout ve dveřích a znova se pomalu, ale zhluboka nadechnout. Kokosové palmy se ani nehnou a i listy banánovníku jsou, jako by je někdo zalil do skla. Jediná myšlenka se dere ven – svět se asi zastavil. Takové ráno tady asi není jen náhodou.
V hlavě se vybavuje trochu zamlžená vzpomínka na jakýsi bubnující zvuk. To Lalí, vydlabaný kmen a jeho dřevěné paličky žádaly ještě před prvním sluncem o křesťanskou modlitbu. Ben, otec Inice, se pomodlil, poděkoval svému Bohu, a odešel do práce. Ostatní znovu usnuli.
V hlíně rozklouzaný chodníček je dětem vlastní. Hned ráno se prohnaly k nedaleké zátoce, jejíž hladina dýchá společně s proměnlivou hladinou korálového moře. Jsou rána, kdy je zátoka slanou vodou nalitá a čistý potok se v ní beznadějně ztrácí, zajat ve svém vlastním korytu. Voda je stále vlažná a není proč se v ní neosvěžit. To se hned hladové rybky snaží zakousnout do kůže, ale jsou tak malé, že se jim to stěží kdy povede.
A jindy byste se zase moře nedohledali. To je zrovna vylitá zátoka královstvím kroutícího se potoka. Sladká, čistá voda se vlní v mangrovách, až se dno propadá a propadá. Těžko říct, kde v tu chvíli leží hranice moře. Ale ať už zátoce vládne sladký potok, či slané moře, je hned jasné, kde děti tráví většinu volného času. V oněch brzkých ránech, v tichém stínu zelených stromů je občas slyšet i ozvěna jejich večerního skotačení. Jen je třeba se umět zaposlouchat.
Den má však pro děti pevný řád. To skleněné ráno se ty starší rozběhly, aby přinesly vše co se do chýše k snídání nosívá. Serafina, Benova žena, druhá matká Inice, zůstává stále doma a stará se o domácnost. Když se najde vhodná chvíle, tak loví ryby. Ale to už děti dávno poslouchají anglickou výuku ve své malé, vesnické škole.
Serafina domů nenosí žádné velké úlovky. Stačí pár menších rybek a je o oběd postaráno. V lehce osoleném kokosovém mléce uvařená ryba se jí s kasavou a zapíjí oním mlékem, ve kterém se topí alespoň jedna chilli paprička. Kasava je keř, jehož kořen je třeba vyrýt, oloupat a uvařit. Chutná jako zmoučnatělá brambora. Celé jídlo se jmenuje kokonda a domorodci je považují za skutečnou pochoutku. Takovou si ale dopřávají až na Vakasina levu, tedy na oběd nebo na vakaiakavi – na večeři. K snídani se ale více hodí tavioka se směsí baklažánu, kari a brambor. Ať už tavioku vykopete bílou, či žlutou, ochutnáte kořen hodně podobný kasavě. To vše se zapíjí čajem z angi angi. Její dlouhé úzké listy mají od citrónu daleko a přesto po vyluhování dají do čaje citrónovou příchuť.
Děti tedy odešly do školy a ti starší, už školou nepovinní se vydali na lov ke korálovým útesům. Někdo by si mohl myslet, že Nasony, Inicin bratr, který na moři tráví takřka každý den, jednoduše nastartuje motorový člun a vyjede. Drahý benzín je onou překážkou a důvodem pro daleko prostší řešení. Moře je mělké a tak postačí dlouhé dřevěné bidlo a pár silných paží. Nejlépe Nasoniho paží … To ale trvá celou hodinu, než se houpající loďka došine na okraj plochého mořského dna. Ta strmá stěna je poseta korály a za nimi se rozprostírá jen tmavá hlubina.
Dříve skupiny lovců plašily ryby a v kruhu je naháněli palmovými sítěmi na mělčinu. Dnes loví raději každý sám. Jen občas, jakoby ze slušnosti, si jdou toto umění připomenout a nalovit ryby společně pro celou vesnici. Ale většinou se spoléhají spíše na sebe a na svou harpunu. No, s malou dávkou představivosti se tomu tak dá říct.
Jde o železný, ale dostatečně pevný a rovný drát s tupou špicí, poháněný přetrženou gumu z harpuny. Na jedné straně takové gumy je přivázán kus pevné látky a na druhém je drátěné očko. Popruh z pevné pátky si nasadíte na palec ruky a drátěné očko zaháčíte za rozštěpený konec jednoduchého šípu. Ten si pak vložíte do ruky, za kterou máte zachycenou gumu. Už jen rychle a silně natáhnout a přesně zamířit. Jsou ryby, na které se vyplácí si počkat a na jiné je třeba střílet okamžitě.
Muréna patří zrovna k té první skupině. Dokud nemá hlavu vystrčenou daleko dopředu, je lépe nestřílet. Má velkou sílu a okamžitě se i se šípem v těle zapříčí do těch nejzadnějších částí korálových jeskyněk. A její lahodné maso ten den prostě neochutnáte. Lahodné maso v sobě nosí i krásné kareta. A ne jenom lahodné maso. Pro lovce je želví úlovek symbolem štěstí, které se později roznese i po jeho chýši.
Nasony a jeho přátelé tráví u korálových útesu vlastně celý den. A že ze samého lovení člověku vyhládne, přijde na řadu dříve uvařená kasava nebo tavioka, čerstvý banán a nebo taky naložené rybí maso. To se vezme několik velkých citrónů, cibule a vykuchaná Papouščí ryba. Její maso je tak měkké, že ho netřeba vařit ani péct. Stačí nakrájet, lehce nasolit a naložit ho na pár minut do silné citrónové šťávy spolu s nakrájenou cibulí. Lahůdka na počkání. Někdy to vypadá, že takovou lahůdkou by se mohl stát i sám člověk. A to pro žraloky, kteří se čas od času ke korálům zatoulají. Možná je přiláká krev z čerstvě prostřelených ryb. Možná jen zvědavost. Tady nejsou větší jak dva metry, ale strach z nich jde. Když jenom proplouvají kolem, cítíte se jako pozorovatel. Sice se bojíte, ale jste pozorovatel. To v momentě, kdy se na vás tahle ryba podívá oběma očima zároveň, přenese vás do pocitu loveného. Málo kdy se stane, že by žralok skutečně zaútočil. Ale stačí, když jen na malou chvilku zamíří čumákem k vám. Byla by hloupost po něm vystřelit. Přišli byste o tak cenný železný šíp. Je lepší nic nedělat, radí Nasony.
Jeho radou se rozhodně řídí i Tom. A ne jenom na moři. Nejraději by nedělal vůbec nic. Jeho život má jen dvě polohy – fotbal a spánek. Všechno ostatní je ne zrovna příjemně strávený čas. Ale má ženu – Inice. Ta má na něho dostatečný vliv a používá ho prakticky stále. Musela ho použít i ono nedělní ráno, když se celá rodina vydala do kostela.
Neděle je od ostatních dní rozdílná v tom, že i když brzo ráno zazní lalí, Ben se sice pomodlí, ale do práce neodejde. Děti se sice rozběhnou, ale rozhodně ne pro snídani, ale jenom tak, že se jim chce. Tom sice vstane poslední, jako každý den, ale s vědomím, že bude muset trávit čas asi „ne zrovna příjemně“. Děti se zanedlouho vracejí do chýše a těší se na snídani, která je přichystaná už od večera. Serafina je Benovi řádnou ženou, a ta se pozná tak, že se muž o takové věci prostě starat nemusí. Celá rodina se nají špenátového salátu s česnekem a rýží uvařené v kokosovým mléce a začnou přípravy na jistě nejdůležitější společenskou událost týdne – Nedělní mši.
Zářivě bílá košile a zelená sukně zdobí Bena. Serafina a Inice mají dlouhé rovné šaty jednoduchých vzorů. A nakonec i děti se už přestaly honit a jsou i ony navlečeny do čistého, nažehleného šatu. Tom a Nasoni jdou v kalhotách a tričku. Jiný uklouzaný chodníček vede celou rodinu k malé říčce, jejíž břehy spojuje jen ochozený kmen. Pod ním dva metry a bláto. Rychle přeběhnout a podívat se, co ostatní. Bláto pokračuje i za provizorní lávkou a občas se k němu připlete i nějaké to kraví lejno. Není však překážky pro naší skupinu. Po půl hodině chůze se spolu s ní můžete dostat před brány sousední vesnice.
Jako poutníci máte povinnost ohlásit vaší návštěvu Čífovi. Číf je náčelník a ten spolu s radou vesnice rozhodne o vašich dalších krocích na jejich území. Všichni společně se sejdete v náčelníkově chýši a připravíte se na malý obřad. Na návštěvu se chodí s dárkem. A tady je takovým dárkem nejlépe sušená kava – kořen jedné z odrůdy polynéského pepře. Z ní se hned může uvařit nápoj, který se za obřadu popíjí. Tak dlouho, dokud se celý nevypije. Škoda, že z kavy nikdy neuvaříte nic jiného, než vodu připomínající polní kaluž v silném dešti. Na rozdíl od deště však tento vývar neosvěží, naopak docela zpomalí. Je to lehce halucinogení, chuťově nezajímavá žbrynda, která vám na malou chvíli zdřevnatí jazyk. Možná proto si domorodci zvykli po pronesených motlitbách jen pomalu tleskat na znamení souhlasu. Kdo ví. Ale pokud i vy nebudete tleskat, koledujete si o problém. Samozřejmě by vás nečekalo divadlo, sledované z vařící vody uvnitř obrovského kotle. Ne, domorodci jsou si už dávno odvykli na své kanibalistické choutky. Ale je lepší být s nimi zadobře. Kolem dokola totiž není mnoho jiných vesnic, ve kterých by se dalo přespat. Proto rozhodně tleskat. Takovému obřadu byste se ale mohli vyhnout, pokud byste do vesnice vůbec nevkročili a zamířili, tak jako celá Benova rodina, přímo ke kostelu.
Je nedělní poledne a slunce se do toho pořádně opřelo. Uvnitř jednoduchého, ale dostatečně velkého stavení jsou židle zaplněny jen z třetiny, druhá třetina lidí posedává okolo kostela pod záminkou lepšího stínu a poslední třetina židlí zůstává permanentně prázdná. Páter Willy vede plamenný projev, občas bouchne do kazatelny a zabodne ostrý pohled do sedících posluchačů. „Musel bych by tady dát hromadu jídla, aby přišli všichni“, rozčiluje se Willy. Taková věta domorodce docela pobaví a rozesměje. Vzpomenou si na ty, kterým se do kostela nechtělo a jak se teď přejezeni válí v odpočinku.
Celá mše je prokládána hudbou a zpěvem. Ben hraje na kytaru, Nasoni na klávesy a celý kostel jim k tomu ve stoje tleská a lehkými houpavými pohyby odrážejí rytmus stejně houpavé melodie. Tři kusy a jde se znova kázat. Je znát, že to páter Willy s domorodci nemá jednoduché. Jednoduchý způsob obživy a vlídné klimatické podmínky se na domorodcích podepsalo. Ve většině vesnic se kava už dávno nepije jenom při obřadech, ale jenom tak, pro zábavu. Faktem je, že při takovýchto zábavách se toho se zatuhlým jazykem mnoho nenamluví a spíše se piani oddávají své zdivočelé fantazii. Tak vznikla i vesnička o pěti domcích se jménem Saioni.
Není to tak dávno, co některé domorodce, vracející se za tmy z kavových večírků do své chýše začaly, přepadat strašidelné představy a to opakovaně na jednom a tomtéž místě. Začalo se mluvit o ďáblovi, proměněného v kus země a jeho temná síla začala na lidi zanedlouho působit i ve dne. Lidé se báli přes tuto zem procházet i za pravého poledne, natož v noci. A právě v tento okamžik se do toho vložil páter Willy a přesvědčil tři skalně věřící rodiny, aby se na toto místo přestěhovali a dokázali tak ostatním sílu víry v Boha. Dobrá věc se podařila a ďáblův hlas byl zahnán hluboko pod zem. Chýše už tam ale zůstaly a s nimi i ony statečné rodiny.
Po dvou hodinách kázání byla mše ukončena a lidé se rozešli do svých domovů. Nastal čas druhé největší události týdne – nedělního oběda.
Nedělní oběd se od ostatních liší hned na první pohled. A to jak množstvím druhů jídla, tak množstvím jedlíků. Na nedělní oběd se prostě musí sejít celá rodina. Je to tak a jistě to má své důvody. Serafina má všechno pod kontrolou a ostatní si pomalu sedají k talířům. Teda nedá se říct, že by se stoly prohýbaly, ale může-li se prohýbat podlaha Benovy chýše, tak bylo tomuto rčení určitě učiněno za dost. Těsně před jídlem je čas pro Benovo krátké poděkování Bohu a pak se může začít jíst. Rybí polévka s kapustou, vepřový vývar s nudlema, kasava, taro, vařená ryba, špenát s česnekem a jedinečné placičky z kukuřičné mouky a kokosového mléka, tím vším je třeba se v nedělní oběd přecpat. Pak jen si vytáhnout velké, z listí spletené rohože, lehnout si do příjemného stínu stromů a odpočívat…
Je neděle a na práci se musí zapomenout. A s plným břichem se leží tak příjemně, že by se jednomu zachtělo i spát. Ještě pár hltů kokosového mléka a už se do žaludku skutečně více nevejde. Ptáci příjemně cvrlikají a v dálce bublá potok. Chvilkama se zdá, jako by si i listí stromů chtělo trochu zašumět. Že by alespoň něco narušilo teplý, až nezvykle vlhký vzduch. Ale ono je to vlastně jedno. Teď stačí jen zlehka vydechnout, pomalu se uvolnit a odpočívat. Přivřít oči a nechat vůni Fiji působit…
