Už někdy v zimě jsme se dohodli, že letos pojedeme na kolech do Rumunska. Jen já (Lenka) a můj přítel Filip. Na jaře přislíbil účast i náš kamarád Pechy a těsně před odjezdem nepustili naší kamarádku do Anglie, takže radši než by byla doma, bude šlapat s námi.
Dne 9. Července 2002 byl sraz u babičky Filipa, Hradci Králové. Dopoledne jsme ještě běhali po městě a sháněli poslední náhradní díly a jídlo na cestu. V 18h jsme konečně vyrazili směr Borohrádek. Bylo vedro a tak jsme se stavili skoro ve všech hospodách (a že jich bylo dost), které jsme cestou potkali. Takže první den jsme ujeli 16 km, nesmíme se přepínat hned první den. Když jsme si ustlali pod širákem, Machovka nám prozradila, že to je její druhá noc v životě pod širákem.
Další dny jsme se polepšili, jezdili jsme kolem 90 km denně. Jeli směr Česká Třebová, Prostějov, Troubky, Holešov a Vizovice. Tam jsme si dali poslední večeři v české hospodě. Takže jsme se pěkně přežrali a špatně se nám pak jelo hledat místo na spaní. Pak dál přes Valašské Klobúky na Slovensko. Celníci nemohli rozhejbat, že chceme do Rumunska, „na kolech a do takový hnusný země, kde je samej cikán a hrozně se tam krade.“
Zatím máme neskutečný vedro, jsme zpocený a smrdíme, ale naštěstí jsou kolem potoky a řeky, takže se alespoň občas můžeme omýt. Nálada ve skupině zatím dobrá.
Tak a začalo pršet. A prší s přestávkama, při kterých zase praží sluníčko a je nesnesitelně, skoro 14 dní. Máme všechno mokrý nebo alespoň vlhký a zatuchlý. Ty lepší mají i plíseň. Pokračujeme směr Trenčianské Teplice, Banská Štiavnica, Dudince a hranice s Maďarskem Slovenské Ďarmoty. Máme odřený a osezený pr…. a jiné koncovky, taky dost smrdíme, moiry oblíkáme přes hlavu na nádech a z vlasů bysme mohli přispívat do friťáků. Na Slovensku pijem pořád pivo Corgoň, moc nám chutná a máme pořád hlad a jíme jenom 2x denně, v rámci šetření peněz i času, ale to pak sežereme úplně všechno. Naštěstí je pro nás příznivý kurz, takže se občas rozšoupneme v hospodě. Vaří dobře, ale úroveň slovenských služeb je opravdu špatná. Objednává se všechno dohromady, nedej Bože, když dopije každý jinak a ona musí pro pivo jít dvakrát. A platí všichni dohromady, s rozpočítáváním se nenamáhají.
Máme najeto 555 km a překračujeme hranice do Maďarska, prší. Nejede nám to, jsme vzteklí, unavený, zpocený a smrdíme. A do toho ten přiblblej déšť . Spíme u jezera Hatvan. Konečně se myjeme, pereme a zase žerem. A prší. Trávíme ve stanu noc a skoro celý den, pořád prší a už nemáme jídlo, ani maďarský forinty. Odpoledne balíme a jedeme do města. Banky měli do 16h, pošta do 15h a hotely ani restaurace nemění peníze. Vyšťourali jsme 1drobný Euro a Machovka za něj vyškemrala meloun. Kluk se cukal, chtěl za něj 260 forintů a Euro je 240, málem si pro ty necelý 4 Kč nechal vrtat koleno. Poškádlili jsme žaludky a jeli dál. Spíme v bahně a prší. Cegléd, konečně vyměňujeme peníze a zase se pěkně přecpáváme. Taky proběhla lehká výměna názorů, zkrátka už mě některý lidi ve výpravě s…., a nejen mě. Z Ceglédu do Szegedu jedeme vlakem, je to neskutečná rovina a prší. Stálo to na jednoho i s kolem 1 200 forintů (150 Kč) za 120 km. Ve vlaku jsme si řekli zbytečný pravdy do očí. Kdybych mluvila do stromu, možná by to pomohlo víc. Pak jsme prostě nekomunikovali. Na všechno jsme s Machovkou říkali „ano pane vedoucí“ a poslušně splnili rozkaz, protože lidi s vlastním názorem nebyli populární.
Jinak Maďaři jsou Tataři a umí jen maďarsky, takže komunikace s nima je opravdu špatná a celý Maďarsko je hrozná nudná placka a všude je kukuřice, alespoň máme co jíst.
V sobotu 20. Července 2002, 12. den naší cesty, po 800 km jsme dorazili do Rumunska. Hranice bez problémů, nechtěli žádný úplatky ani nic neprohlíželi. Nastala lehká změna. Na asfaltu samá vlnovka a díra, z prdelí trsátka a vesnice špinavý, neudržovaný, lidi špinavější a tak o dva stupně hnědší než Maďaři, takový jako naše céčka.
Jedeme směr Sinnicolau Mare, Timisoara a cpeme se kukuřicí. Z Timisoary chceme jet vlakem do Travity v 15.50. Lístky prodávají až 1h před odjezdem a kola se prý nacpou do uličky a za ty se platí až průvodčímu a záleží jen na něm, kolik si za ně řekne. Měli jsme tři hodiny čas, tak jsme chodili po hnusnym, špinavym městě, nakoupili zeleninu a jeli přes výstavní náměstí do parku. Zrovna šla skupina policajtů z oběda, tak nás zastavili a že nesmíme po pěší zóně jezdit, ani pomalu. Samozřejmě neuměli ani žbleptnout, tak nějakej rumunskej čouzek s tetováním překládal. Vzali si od nás pasy a chtěli pokutu 1,000,000 lei (35 Euro = 1000 kč) za jednoho. Říkali jsme, že tady nemají žádnou ceduli. Filip šel s jednim a ten mu jí ukázal, klasický zákaz vjezdu, ale ne v tý uličce, kterou jsme přijeli. Říkali, že možná v Čechách nebo v Americe tohle můžem, ale že v Rumunsku „zákon je zákon“. Měli jsme vztek, ale tohle nás rozesmálo. Ještě to na nás chvilku zkoušeli, pak nám nějaký dva rumunský kluci s kolama řekli, ať nic neplatíme, že s nima mají pořád problémy. Tak jsme neplatili, jestě chvilku jsme se s nima handrkovali, pak nám vrátili pasy a my jeli pryč. Trvalo to asi půl hodiny.
Kolem 15h jsme šli na nádraží. Tam jsme při pohledu na hodiny ztuhli, bylo 16.05. Zapomněli jsme, že se tu o hodinu posouvá čas. Takže vlak byl v pr…. Další jel až v noci, takže jsme pokračovali na kolech. Bylo hrozný vedro. Jeli jsme po silnici první třídy, ty jsou zvlněný a děravý, ale ty ostatní nejsou většinou ani vyasfaltovaný, takový naše polňačky, takže to byla nejlepší volba. V Rumunsku mají na rozdíl od Maďarska otevřeno všude a všechno. Hlady tu neumřeme. Pivo tady mají na naše kolem 10 Kč, když je na benzínce, tak za 13 Kč, paráda.
Jeli jsme směr Berzovia, Resita a česká vesnice Rovenska. Za Resitou stavujeme ve vesnici Carasova, nedaleko má být krasová jeskyně Comarnic. Mají tu černý pivo za 10 000 lei (10 Kč), takže jsme se trošku zmastili, protože po celodenní dřině nám stačí tři piva a jsme nacamraní, taky ho tady mají trošku silnější. Machovka má nakoupíno, dnešní trasa byla dost kopcovitá. Spíme na louce za vesnicí, kterou sdílíme s krávama a tisícem dalších zvířátek, z nichž nám nějaký šikovný sežralo poslední pytlíkové polívky a sušenky. Carasova je srbská vesnice, takže Filip s nějakýma dětma domluvil, že nás zítra dovedou do jeskyně. Ráno na nás místo dětí čekají jejich rodiče, asi chtěli okouknout, co jsme zač. Pak jsme u nich nechali kola a vyměnili za jejich tři děti, který nás dovedli k jeskyni. Normálně bychom to asi nenašli a vchod byl pár metrů nad zemí, takže jsme to měli i s lezením. Jeskyně byla dlouhá, vlhká a studená. Po návratu k rodině nám řekli, že je dlouhá asi 70 km a že se v ní nějaký turisti už ztratili. Ještě nás pozvali na kafe a pak na oběd a vůbec kolem nás pořád skákali. Tady se toho asi normálně moc neděje, takže jsme byli dobrý zpestření programu. Mají neuvěřitelně malí baráček. Jedna místnost na všechno + veranda, která má z jedné strany pouze pletivo, nevim, jak to dělají v zimě. Suchý záchod, všude slepice, hubená kočka a hubený vypelichaný pes.
Pokračujeme směr Anina, 16 km pořád do kopce. Máme hlad a začíná se zatahovat. Dále Bozovici (město hnusný, jako všechny, ale cesta vedla nádhernym údolím podél řeky), Dalboset a Ravensca. Posledních 14 km odbočka, konec asfaltu a pěkně cesta jenom z hlíny, kamení a pořád do kopce. U všech pěti baráků, který jsou cestou mají minimálně jednoho neuvázanýho vzteklýho psa, který na nás neustále dělají nájezdy. Začíná se stmívat, jsme unavený, máme žízeň a pro změnu zase hlad. Nadáváme jak špačci, jsme vzteklí a posledních pár kilometrů tlačíme.
Kolem 22 h dorážíme do vesnice. Je tu hospoda, točený pivo za 8,500 lei a všichni mluví česky, nádhera. Je tu taky parta turistů z Adventury. Místní si mysleli, že patříme k nim, když zjistili, že jsme jeli z Čech na kole jsou z toho trochu překvapený. Po třech pivech jsme namazaný a už ani nemáme hlad. Spíme přímo na návsi před hospodou i s místníma psama, který jsme uplatili chlebem a sýrem.
Dáváme si den pauzu, je hezky, tak se myjem u místních korýtek (vodovod tady neexistuje), perem smradlavý věci a léčíme se. Filip má zastydlí dutiny, já mám ze špíny skoro úplně všude vyrážku, Pechy má vlka a Machovka je prošitá jak deka.
Českých vesnic je tady v Banátkých horách šest. Přišli sem někdy kolem roku 1820 za prací. Neustále mluví česky, ale mají rumunské pasy. V létě makaj celý dny na polích, většinou s koňma, protože traktor by se tady na těch kopcích převrátil. Pár lidí tu má traktor, jeden kombajn a některý sekačku. V zimě jedi, pijou a starají se o zvířata. Voda je venku v několika studních rozmístěných po vesnici. Elektriku mají všude a většina i televizi a někteří satelit. Všude jsou jenom prašné cesty, v zimě asi pěkně rozbahněné. Doktor je asi 50 km daleko. Vesnice se pomalu vilidňují, mladí se stěhují do měst nebo zůstávají po studiích v Čechách. Pani, která vlastní hospodu, která funguje i jako krám (magazin mixt), přiběhne z pole, nakrmí zvířata a jde makat do hospody. Neměnili bysme.
Spíme za krchovem na kopečku. V noci začal pěknej slejvák, bez varování a my neměli postavený stany. Postavili jsme je neuvěřitelně rychle, ale stejně stihli některý věci, jako třeba spacáky, promoknout. Další den jsme chtěli jít pěšky do Gerniku a zpět (30 km), ale až do odpoledne pršelo, tak jsme spali, hráli karty a váleli se. Pořád máme hlad. Chleba je tu na objednávku jen dvakrát týdně a navíc nám dochází plyn i benzín ve vařičích. Vyrážky mizej a další den chceme vyrazit dolů k Dunaji. Pani v krámě jsme dali léky, který jsme měli s sebou a za ně jsme nafasovali 4 velký kusy domácího sýra (chutná jako balkán) a 10 vajíček.
18. den, pátek 26. Července 2002. Je mi hrozně blbě, těsně před poblitím a Pechymu taky. Filipa zase trochu bolí dutiny. Je pod mrakem a pěkná mlha. Ležíme až do 12 h, už je nám líp, tak vyrážíme směr Ljubcova, 20 km pořád z kopce po kamenitý stezce až k Dunaji na asfaltku. Potkali jsme cyklisty z Adventury, popsali nám, kde mají stany a autobus, tak tam jedem. Vesnice Kozle a za ní asi 2 km do lesa. Bylo jich tam jenom pár, zbytek byl na výletě nebo na kolech. Pak přijel autobus s pěšákama a večer dorazili cyklisti, dost upravený. Místní je pozvali na kořalku. Přivezli candáty, asi 6 kg, tak je udělali na ohni a rozdělili se se všema. Nám dali nejvíc, že prý to budem ještě potřebovat. Oni měli namířeno druhý den domů (autobusem), na rozdíl od nás.
Zase prší. Už máme najeto 1 062 km. Pokračujeme podél Dunaje, bývalou vládní cestou pro Cauceska, kterou nikdo jiný nesměl dřív používat, směr Orsova. Na druhý straně Dunaje je už Srbsko, takže je všude dost vojáků. Všichni nám mávají a troubějí, jsme tu opravdický exoti. Orsova je první docela pěkný město v Rumunsku. Asi to dřív bylo lázeňské centrum. Chtěli jsme přespat asi 2 km od Dunaje, v nějaké zátoce. Už jsme měli uvařeno a snědeno a chtěli si postavit stany, když přijelo policejní auto, z něho vyskákali vojáci a policajti v kuklách. Jeden šel k nám (bez kukly) a řekl, že tu nemůžeme spát, protože to je hraniční pásmo, a že kdyby to bylo na něm, nechal by nás tam, ale ostatní, že jsou proti. Pak přišel druhý, trošku moc aktivní a zkontroloval nám pasy a stejně nás vyhodili. Stáli a čekali celou dobu, než jsme sbalili a vypadli. Byla už tma a to se docela blbě hledá místo na spaní, ještě když na jedný straně je strž a na druhý hroznej kopec. Vrátili jsme se na hlavní. Na druhý straně slepýho ramene, kde jsme chtěli spát svítil nějakej hotel. Jeli jsme tam, byl to nóbl penzion, tak jsme se zeptali, jestli si můžem venku postavit stany. Slečna z penzionu zavolala pána z kolesovýho parníku, který byl na vodě a ten že nás tam ubytuje za 150 000 lei (150 Kč) za kajutu pro dvě osoby. Nic jinýho nám nezbylo, tak jsme to vzali. Všude pavouci, trošku zchátralý, záchod a sprcha nic moc, ale byla to naše první a poslední sprcha za celou naší cestu, tak jsme si to užili. Byla tu partička mladých lidí z Timisoary. Jezdí sem skoro každý víkend. Dali jsme si s nimia pivo a pak jejich domácí slivovici. Skončili jsme ve tři ráno smontovaný jak merkur. Většina jich uměla anglicky, takže jsme dobře pokecali. V noci zase pršelo. Podařilo se mi Filipa pod vlivem přemluvit, aby se konečně po 19-ti dnech umyl. Nechtěl si smýt svojí „ochrannou vrstvu“. Ráno nás ještě partička pozvala na snídani, rajčata ze zahrádky a ostatní se konečně dočkali salámu. Já jsem vegoš a ostatní jenom příležitostně, protože salámy tu mají dost drahý. Před polednem jsme vyrazili, trošku nás bolely hlavy, asi tý slivovice bylo dost. Stále podél Dunaje na Železný vrata, největší hydroelektrárna v Evropě, opravdický kolos. Když jí postavili, stoupla voda o 33 m.
Směr Tirgu Jiu. Slejvák jako prase, čekáme na benzínce až to přejde. Pechymu je blbě. Ve vesnicích, kde kupujeme jídlo jsme opravdová senzace-atrakce. Vždycky způsobíme shromáždění a všichni se nás na něco ptají a my jim nerozumíme.
Večer, vždycky když večeříme chleba s máslem a zeleninou si povídáme o tom, co bysme si dali a co si všechno dáme, až dojedeme domu. Prší.
Jedeme na Tasmanský klášter, nejstarší v Rumunsku (postavený ve 14. st), prší. Není to zase tak nic impozantního. Jedeme v pláštěnkách, jsme zatuchlý, mokrý a Pechymu se v Rumunsku evidentně nelíbí a nejradši by se viděl asi doma na kanapi, Machovka už ani nemluví. Zřejmě se tu líbí jenom mě a Filipovi. Mam déšť radši než hnusný vedro.
Od nějakejch hodnejch lidí jsme chtěli koupit vajíčka, dali nám jich 10, ZADARMO, pak ještě flašku vodky, a protože pršelo pozvali nás dovnitř do krámku. Pořád nám něco dávali, haldu paprik a rajčat, sušenky, pití, bonbony. Když už jsme byli na odchodu ještě nám dali 4 mega brambory.
Jeli jsme hledat místo na spaní. Jeden nejmenovaný člen byl proti místu, který jsme vybrali. Nastala výměna názorů a následné nafouknutí onoho člena. Takže bylo husto, ale už jsme byli zvyklí, takže jsme to přešli a prostě nemluvili. Filipovy se v noci za úplný tmy konečně podařilo zprovoznit jeho zázračnej benzínovej vařič za asi 3 500 Kč a uvařili jsme si výbornou, domácí polívku, ve který opravdu stála lžíce. Sežrali jsme většinu jídla, co nám dali ty lidi.
Všude myši, nakoušou co můžou. Zase prší nebo je pod mrakem.
V městečku Plosany jsme potkali dva Holanďany na kolech, Edward a Ariana. Jsou v Rumunsku už tři neděle a před sebou mají poslední týden a jsou z toho úplně nadšený. Pokračujeme s nimi na Obarsia-Closani, 15 km pořád do docela drsného kopce. Na vrcholu jíme 2 z našich 3 chlebů. Pak nádhernej sjezd. Všude zeleno, skály a řeka. Machovce se tu začíná líbit. I počasí je docela dobrý, neprší. Spíme v údolí u řeky a mě se podařilo Filipa přemluvit aby se umyl, už podruhé tenhle měsíc.. Holanďáci jsou pěkně vybavený, těžkej stan, flísky, nepromokavý brašny, skoro celá kuchyně. Filckův zázračněj vařič zase nechce nastartovat, tak jsme si půjčili od Holanďáků.
Mají moc rychlé starty, takže vyráží brzo ráno a my až později, směr Baile Herculaine (Herculovi lázně), druhý docela pěkný rumunský město. Dotyčný nejmenovaný člen je protivnej jak činže a chce jet domu vlakem. Zbytek je pro pokračovat dál na kolech, co doma, tam to známe.
Ve vesnici Mohadica náš pozvali nějaký lidi na panáka. Pak nám udělali nějakou hmotu, zřejmě kukuřičnou kaši, bez chuti, která se jedla se slaným sýrem. Byla to proti polívkám a chlebu s máslem příjemná změna. To jsme statečně proplachovali slivovicí, kterou měli naloženou v ohromnym sudu. Samozřejmě neuměli jinak než rumunsky, ale to po pár panácích nevadilo. Měli vcelku velkej barák (asi místní honorace), malej dvorek a na něm nacpaný koně, prasata, slepice, suchej záchod, narvanej až těsně pod prkýnko a u toho všeho studnu, z který jsme samozřejmě pili. Do finále nás pozvali na noc. Podstoupili nám asi svojí ložnici. Postel byla plná blech a Pechyho, který spal na zemi jsme ráno našli na křesle, že prý po něm lezli šváby a pěkně velký a spousty, tak si sedl do křesla a čekal, až bude ráno. S větráním se asi taky moc nezbývají, žijí pořád venku, tak proč taky. Mají uklizeno, ale všechno takový zatuchlý. Ráno jsme samozřejmě chlapíkovi řekli, že jsme se vyspali úplně parádně. Udělali nám k snídani kafe – smrťáka, jeli jsme asi 10 km za vesnici, tam rozhodili karimatky a dali asi 2 hodiny spánku, bez blech a švábu, zato s mouchama a komárama.
Pak to přišlo, následky studny v blízkosti zvířátek a záchodu. Trošku jsem si učendila a měla bláto na hřišti. Všichni se mi smáli, ale pak se taky pos….., ale na rozdíl ode mě si stihli sundat textil. Jedeme po strašný prašný a kamenitý cestě, asfalt nikde v dohledu. Praskl mi plášť a samozřejmě i duše. Všechno měníme, jdeme si ulevit a pokračujem. Je mi blbě, navíc je hrozný vedro a vůbec neprší, mam pocit, že každých pět minut chcípnu. Město Caransebese, nádraží, totálně jsem jim p….a záchod. Vlak jede až za dvě hodiny. Jdeme do hospody, jediná moje podmínka je, aby tam měli záchod, to tady totiž není samozřejmostí. Všichni pijou pivo, já vodu a každých deset až patnáct minut musim. Naštěstí tu mají spoustu toaletního papíru.
Kola jsme narvali do prostoru ke dveřím a průvodčího uplatili 50 000 lei (50 Kč) za všechny čtyři kola. Sedím, piju, je mi blbě a pořád chodím na záchod. Aby to nebylo blbý, střídám ty dva ve vagónu a pak už chodím do druhého, do I. třídy, kde je to trochu čistší.
V Timisoara čekáme 1,5 h na spoj do Aradu. Všichni žerou a já …….. Cpeme se s kolama do první třídy, II. třída má blbý vagóny a nevejdou se tam kola. Průvodčí hrozně prudí, chce za jedno kolo 60 000 lei (60 Kč), když za osobu jsme platili 25 000 lei. Nějaká slečna umí anglicky, tak překládá. Filcka to řeší a už i dokonce zvyšuje hlas. Pechy a Machovka u toho asistujou, já sedim a jsem ráda, že jsem ještě nechcípla. Pak slevil, že teda JENOM 150 000 lei za všechny čtyři kola, samozřejmě všechno je bez dokladu, že jsou tam tři a musí se podělit. To je vrchol drzosti, když nám to ještě takhle řekne. Do finále mu dali 140 000 lei, odešel a už se neukázal.
Do Aradu jsme dorazili asi 0,5 h po půlnoci. Asi 20 lidí nám ochotně radilo jak na Maďarsko, ale každý ukazoval jiný směr. Zvítězil ten, který uměl anglicky. Šlapali jsme v úplný tmě asi 15 km a hledali místo na spaní, pěkná pakárna. Samozřejmě každý místo bylo blbý a kluci by nejradši šlapali až do rána. Bylo mi zle a pořád jsem jenom s… a chtěla spát. Nakonej jsme postavili stany někde na poli.
Vzbudilo nás vedro a dva mladý policajti. Jenom zkontrolovali pasy, zeptali se, jestli nevezeme heroin, řekli, že jsme v celní zóně a odešli. Už je mi trochu líp, ale pořád slaboučko a ještě ke všemi je hrozný vedro.
Potřebuju pauzu, ale nějak to nejsou schopný pochopit, až když zpomalím na 12 km za hodinu, dojde jim, ze mi opravdu není dobře. Je pauza a výměna názorů. Potkali jsme maďarskýho Slováka, veterináře. Kecali jsme a pak nás ještě dojel autem a dal nám džus a nějakou vodu na pití, to se docela hodilo.
Pořád vedro, šlapeme do Bekescseby a odtud vlakem do Budapešti. Maďarsko je nudná placka, tak se nám to nechce šlapat. V Budapešti dáváme okružní jízdu městem, ale při tom provozu na kolech je to peklo. Pak vlakem dál na Gyor. Z Gyoru po špatně značený cyklostezce. Byli tam dvě holky na koních, tak se Filip šel zeptat na cestu. Holčina na koni přijela a Filip se postavil před ně. Jakmile rozevřel mapu, kůň skočil, udělal obrátku, kopnul Filipa do stehna, holčina vylítla koni přes hlavu, statečně se držela otěží a kůň jí kousek táhl po zemi. Filipovi upadla mapa z rukou a pak se skácel i on. Byl zelenej, šedivej, bílej. Pak se mu udělalo blbě a šel se z toho p….t. Pak ležel a dost ho to bolelo. Asi po hodince došlapal jednou nohou přes hranice na Slovenko do Čalova. Odtud vlakem do Dunajské Stredy, pak do Bratislavy a odtud rychlíkem do Kút. Pokladny po 18h nefungují, ani v Bratislavě. Takže jsme se dohodli s průvodčím, dali mu dvě stovky za všechno, bez dokladu, Normální cena by byla 360 Sk. Slovensko – Českou hranici jsme přejeli na kolech do Břeclavi a odtud zase vlakem domu.
Takže takovymhle pěknym kopancem jsme zakončili náš výlet do Rumunska. Celkem jsme najeli na kolech 1 870 km. Trvalo nám to něco přes měsíc. Celý výlet i s vlakama nás přišel na necelé 3 000 Kč na jednu osobu. Jeli jsme na horských kolech s hladšíma a užšíma pláštěma. Nikdo nám nic neukradl, lidi se o nás starali jak o vlastní. Rumunsko je nádherný, u nás by to byl národní park jak vyšitej, všechny ty jejich hory. Mohli jsme si tam dělat v podstatě co jsme chtěli, stanovat kdekoli, koupat se, chodit mimo cesty. Akorát mají všude nepořádek, na popelnice moc nehrajou a snad každý místo bylo někdy použitý jako záchod. Takže to je tak zhruba všechno.
