Už ve středu odpoledne jsme s Tomášem Ledníkem sedli do mé Astry a vyrazili do Rakous. Česká asociace extrémních sportů nás zařadila do svých reprezentačních týmů a tak je úplně jasné co jsme tam jeli dělat. Fakt je, že už tak před šesti lety, kdy jsem si myslel, jak mi to létání už docela jde, jsem si přál se tohoto závodu zúčastnit. Tehdy mi bylo jedno za jaký tým a v jaké kategorii. Prostě jsem chtěl letět. Závod se mi ale nějak vyhýbal, až bych na něj býval málem zapomněl. Teprve letos přišla zajímavá nabídka, jak si tento sen splnit, a tak jsem ani chvilku neváhal. A teď už vím, jaká zkušenost na mně tak dlouho čekala.
RED BULL Dolomiten Mann 2002 je finále mistrovství světa v extrémním závodu štafet. Zní to docela dlouze, ale každé slovo tam má svůj velký význam. Co je trochu smutné, ale v dnešním světě bohužel nezbytné, onen hlavní význam má název sponzora. Bez něho by se závod nekonal, lidé by se nepotkali a zážitků by nenabyli. Leda by doma uvažovali, jaké by to bylo fajn, mít nějaký takový závod. Velký význam pak mají v názvu ony Dolomity. Kdo je zná, nemusím mu nic vysvětlovat. Překrásná příroda, zelené louky, vysoké vrcholy a skalnaté hřebeny. Už 500 metrů nad úrovní civilizace odpočívají vůbec ne fialové krávy, dřevěné domky a klidná voda v malých jezírkách. Jestli se má někde podobný závod konat, tak určitě tady. Za těmito názvy trochu pokulhává ono finále mistrovství světa. Má-li to být známka kvality – prosím. Ale mně samotnému to připadá trochu nemístné. To ale určitě neplatí pro sportovce, kteří se na tento druh závodů specializují. Já osobně v tom mám zatím hokej. Mně jsou z celého názvu nejsympatičtější slova extrémní a štafeta. Extrémní, to mně vždycky bavilo. Cokoliv, co tímhle slovem jen trochu zasmrdí se pro mně zanedlouho stává výzvou. A konečně na krásu slova štafeta jsem začal přicházet teprve nedávno, při závodech Adrenalin Capu. Kvalitní týmová práce, spojená se společným zápalem pro věc, to je lahůdka, která výborně chutná a dlouho vydrží. Asi proto jsem se na tento závod tak dlouho nepodíval. Prostě to musí přijít samo.
Pro neznalé věci jen připomenu, že se jedná o čtyřčlennou štafetu, kde první běžec musí na trati dlouhé 12.5 km zdolat šílené převýšení 1420 metrů (start 680, cíl 2100m.n.m.) a to v čase kolem jedné a půl hodiny. Druhý padáčkář se musí vrhnout z prudkého kamenitého srázu dolů, to ještě se sbaleným padákem na zádech, pak se pustit do kvalitního stoupání kamennou sutí, aby se s dřevěnýma nohama a s plícemi na jazyku rozběhl k rychlému letu podél skalnatých hřebenů Dolomit, pak vyfotil otočný bod, na plném speedu přeletět hluboké údolí a přistát na dojezdu vzdálené sjezdovky. Potom se znova opakuje akce dřevěné nohy a plíce na jazyku – na další sjezdovce je třeba rozmotat, co se zamotalo, odstartovat a co nejrychleji doletět na malé hřiště. Ty vysoké stromy stojící dokola tam ale rozhodně nejsou náhodou. Pak už jen dosednout, nepřizabít při tom nikoho z hromady diváků a upalovat do brány. Tam už čeká třetí vodák, aby se popral se svou lodí, šíleným šestimetrovým skokem a divokou vodou. V té je třeba projet dvaceti brankami a taky předvést eskymáka. Na konci jeho trati už čeká poslední ze čtveřice závodníků. Cyklista má před sebou podobné převýšení, jako běžec, ale trať je rozložena do třinácti kilometrů stoupání a stejně dlouhého klesání. To se dá bez obav přirovnat k lyžařské trati na závodech světového poháru žen.
Lidem, kteří se sportu moc nevěnují, se musí zdát, že tihle závodníci asi nemohli mít pěkné dětství. Z jejich pohledu to vypadá, jako by se tihle šílenci chtěli fyzicky totálně zničit, se zlomeninami a krvavými ranami počítaje. Naštěstí jde ve většině případů o mazáky, kteří vědí do čeho jdou a kteří znají své možnosti. To malé procento ostatních to pak buďto prostě přežije nebo se dotluče. Taková je realita.
Celý závod jsem nemohl sledovat s větším přehledem, neboť jsem se musel a chtěl věnovat hlavně své disciplíně – tedy paraglidingu. Hned druhý den ráno po našem nočním příjezdu jsme nabalili tandemáky a dali jsme se do vožení členů realizačního týmu ČAES. S tandemama jsme se vyblbli jak se patří, svezl jsem i jednoho kameramana, před kterým Tomáš vyříznul Sata na novém Atisu (DHV 1-2) a bylo to. Dolétáno, najezeno a zapito několikaterým pivem, uložili jsme se k zaslouženému spánku. Bylo třeba se dobře vyspat – pátek byl totiž vyhlášen jako oficiální tréningový den. Tak honosně to znělo…
> Vše spočívalo v tom, že nás auta vyvezla do půlky cesty a druhou jsme měli zdolat po svých. Teda hodina a půl rychlé chůze do slušného kopce. Tréningový den je tréningový den, uklidňoval jsem se. V potu tváře a s rozdýchanými plícemi jsme se přehoupli přes ten správně vysoký hřeben, abychom zjistili kde je start, kam až se má běžet, tedy odkud přesně startovat, kde je otočný bod a hlavně z jakého sektoru ho vyfotit. Pořadatel se ale rozhodl, že bude mlčet. Pár nejasných informací o startovním sektoru jsme sice vykomunikovali od jednoho ze závodníků Redbull teamu, ale to bylo tak asi všechno. Aleš Kočí začínal vřít minimálně stejně rychle, jako termika v poledních hodinách, a ostatní k tomu taky neměli daleko. A že se nejlépe zklidňuje ve vzduchu, kde na pitomé myšlenky čas prostě není, letěli jsme pryč. Podél ostrých štítů jsme si sklouzli dolů a bylo po tréningovém dni. Na večerním breafingu pak ředitel závodu slavnostně oznámil místo otočného bodu a my jsme na malé obrazovce videokamery koukali, kde že to vlastně je. Ale s jakou výškou tam doletíme – jestli šlápnout do speedu nebo výšku raději šetřit, to byla otázka. Co ředitel závodu znova zapomněl oznámit, to bylo ono místo startu. Chtěli jsme věřit, že informace jsou pro všechny závodníky stejné. No, jak říkám, víra je důležitá.
Závodní den začal docela brzo. V půl sedmé jsme už pádili na snídani, v sedm jsme odjížděli do centra Lienzu. O čtvrt na osm jsme už seděli v autu na vývoz a za půl hodinky nato jsme potili trenky. To se opakoval stejný výšlap, jako včera, akorát tempo jsme prozíravě zpomalili. Jenom co jsme se přehoupli přes hřeben do druhého údolí a obešli malou skalku, bylo jasné, kde ten start vlastně je. Zanedlouho se ozvaly i nadávky Aleše, který to právě zjistil. Šlo o docela dlouhý běh suťoviskem nahoru, který ho tak rozčílil. Naštěstí podmínky jsou pro všechny stejné.
Několikrát nad námi zahřmělo redbullácké motorová rogalo, aby natočilo ten mumraj na startu. Odlehčené komplety, připnutá čísla na nohou, přilby tenké jako skořápka a jeden padáčkář, který to nevydržel a zapálil si. Kamery a foťáky se kroutili na stativech a benzínový generátor živil motorek vhánějící vzduch do reklamní brány Redbullu. Aha, někteří závodníci už mají na sobě sedačku. Malá změna v pravidlech na poslední chvíli. Nemyslím si, že by jim to tak moc pomohlo. Na mojí a Tomášové sedačce jsme ustřihli nožní popruhy a tak se dala zapnout jen dvojitým cvaknutím na břichu. To zas taková ztráta není. Během toho, co sleduji, s jak malou záložkou se dá skutečně létat, se už první běžci objevují na klikaté pěšince. Rozhodně jim nezávidím.
Poslední úsek – to už rozhodně není běh. Hrabou nohama, rukama, zastavují se zmateně hledají směr cestičky, skloní hlavu a zase hrabou. Někomu se z prudkého svahu rozkutálel baťoh a vysílený běžec stihnul jen tak tak uskočit. Na startu ještě pořád není poznat, kdo se to tlačí na prvním místě. Začínají se mi potit dlaně a je mi už úplně jasné, ve kterém místě mi dojdou síly. Ale adrenalin stoupá a o to tady přece jde. Jenom kdyby ta helikoptéra tak neotravovala. Málo, co je tady zima, ještě do toho fouká vrtulí.
Teď už to je ráz na ráz. První, druhý, pátý a šestého ruka si to zamířila na mé rameno. Málem bych ho ani nepoznal. Rozkulil jsem to z kopce dolů a jenom si říkám, jestli mně náhodou neplácl někdo cizí. Ale myšlenka se ztratila, jako když jeden vlítne do mraků. A může za to šílený svah, chrochtající kamenná suť a pokoušené kotníky. Teď náběh na úzkou pěšinku a fofrem do kopce. Nesnáším ten pocit, když cítím v puse krev. Vždycky uvažuji nad tím, jestli to teče z dásní, nebo je to jenom nějaký chuťový úlet jazyka. Nějaký šílený běžec pode mnou vběhl do suťoviska a po vrstevnici si to namířil přímo k startovní pásce. Do prčic, asi jsem si to nadběhl zbytečně moc. A Tomáš už startuje.
Přibíhám k pásce a nějak mi uklouzla noha. Postavím se a noha jako ze dřeva mi uhla znova. Je to nějaké divné. Postavím se a s roztočenou hlavou jsem se znova opřel o svah. Rychle do vzduchu, tam bude klid. Ani vlastně nevím, jak rychle jsem to rozbalil. Zapínám si onu jedinou přezku, chytám řidičky, áčka a rozbíhám se dolů. Už si říkám, že jsou ty šňůry nějak dlouhé, jestli jsem vůbec zapnutý a najednou škub, padák nad hlavou, nohy ve vzduchu a já letím.
Tak to teda vyšlo. Hrazdu na nohu a plnou parou vpřed. To jsem chtěl já. Padák si potřeboval lehce uklapnout. Prosím, jak je libo. Tak teď jsem zvědavý, jestli najdu ten tajný otočný bod. Foťáček na jedno použití. Jindy se usmívám, na co ho asi tak lidé kupují. Teď ho, zapocený držím v ruce a fotím kus trávy v suťovisku. Jestli to neklapne, celá štafeta je v háji. Ještě třikrát to cvakám a doufám… Ale panáček kousek přede mnou asi doufat nemusí, jelikož se nad otočňák ani nepodíval. No to jsem zvědavý co to teda fotil.
Mezipřistání probíhá celkem dobře. Bojím se, aby se mi zase nezatočilo v šišce a tak se trochu šetřím. Dech je už lepší, ale nohy nějak tuhnou. Ten stoupák k bílé pásce mně dorazil. Musím odstartovat napoprvé – to jediné vím jistě. Uši na stranu a pozpátku dolů. Toho uzlíku jsem si všimnul na poslední chvíli. Takže znova pozpátku dolů a vítej ve vzduchu, povídám si sám pro sebe. Zároveň se mnou odstartoval i Škrabka. Velké uši a speed mi připadají akurátní. Na malé hřiště pouštím Škrabku prvního. Lidí jak opic a čekají co bude. Dokluz k zemi, padák za ucho a bomby do cíle. Přišel kajakářův čas.
Začal jsem se smát. Už pro tuhle eufórii to za to stálo. Ty bláho, to je záležitost. Padák zamotaný, jak špagety na talíři, a harddisk totálně vyčištěný. Další a další padáky se snášejí k zemi a na to se dobře kouká. Ale jeden pitomec se nějak rozhoupal, nepřibrzdil a v plné rychlosti to se zbořenou náběžkou napálil do davu. Teď v bezvědomí a s polámaným tělem leží na zemi, lidé se taky jen stěží zvedají a i komentátor utichnul. Je mi z toho nanic. Ostatní taky nevědí, co si o sportu mají myslet a raději jdeme pryč. Nemusím vidět všechno.
S naším týmem jsme dnes vyhráli kategorii Amatér. V celkovém pořadí jsme byli sedmí. Oslava proběhla, jak se sluší a patří. A stejně tak, jako na tento závod, budu vzpomínat i na ten další den, který jsme s Tomášem v Dolomitech prolétali. Co k tomu ještě dodat ? Už nic. Sami si udělejte závěr.
Ostatní fotografie ze závodu, tedy ne jenom ty moje, najdete brzy ve fotokronice.