Včera bylo fakt pěkně. Doma jsem se mrknul na mapu a rozhodl se, že odletím z Javorového na Lysou, tam si dám čaj nebo pivčo a poletím dále na Radhošť. Z parkoviště pod lanovkou někoho chytnu, kdo pojede nazpět a udělám si tak prima Velikonoce. Hlásili kolem 8m/s v nárazech i více.
Na startu bylo rušno. Nezvykle na tu kosu co byla ve vzduchu. Ale byl volný den, tak co s ním. Z auta jsem vystoupil v kraťáskách a raději hned na přelet zapomenul. Vytáhnul jsem nový AKRO padák a šel se zapnout do silného větru. No ale to by na startu nemohli být "provokatéři" Sváťa Gandera a Peťa Bič. Byl jsem zviklán, přehodil jsem si výbavko a bylo to. Na Velký Javorový jsme s Peťou přeskakovali tak, že už nebylo návratu. Měl jsem 50 metrů nad kopcem a kdybych se nezvedl, tak jsem v rotoru nebo ve stromech. Bez speedu jsem stál na místě. Peťa to narychlil a otočil zpátky. Bylo mi ho líto, bylo jasné co za chvilku zažije. Ale nějak nebyl čas se tomu věnovat. Čapnul jsem jedničkový stoupák a nechal se zafouknout do údolí Řeky. Na zemi tam ležely dva padáky, Gutský vršek jim dnes nedal. Kluci si asi taky užili…
Až k Lysé to šlo celkem pěkně. Stoupáky měly i sílu a ten snos byl fantastický. Na jednu základnu z Velkého Lipového jsem přeskočil jak přehradu Morávku, tak Travný, na kterém je třeba se vždycky odpíchnout. Prostě jsem to napálil přímo do svahu Lysé hory. Říkám napálil, protože rychlost tam fakt byla – GPS v tu chvíli ukazovalo od 65-75 km/hodinu, a to jsem do toho vůbec nešlapal. Ale na Lysé se proudění trochu změnilo, vítr se tam srovnal více od severu a to by mě to bylo hodilo hluboko do Beskyd. Špatná varianta. Až napočtvrté se mi podařilo nabrat alespoň 180 metrů nad Lysou, abych se ji v tom větru nebál přeskočit. Než se tak ale stalo, musel jsem použít většinu z rychlosti Avaxe RS. Prostě na pivo jsem rychle zapomněl a čaj, no ten bych si dal, ale kdo by do toho chtěl potom startovat…
Rotor za Lysou jsem jenom líznul, naštěstí mně potkal slabounký stoupák, který se urval někde z Butořanky a s ním jsem to došmudlil až na Smrk. Partička na výletu mi zamávala, já se vyšvihnul do 1800 metrové základny a s úsměvem jsem prolítnul jak Stolovou tak Nořičí horu a znova se zapíchnul do svahu – tentokráte Radhoště. 4m/s nahoru a dokluz až k Rožnovu. Už jsem toho měl ale tak akorát. Smál jsem se jako blázen, když se mi zimou roztřáslo celé tělo, s ním i sedačka a šňůry padáku. Tlemil jsem se do té zimy a cítil jsem se, jako bych letěl s motorem. Už jsem se začal vyhýbat jakékoliv možnosti stoupání. Viděl jsem autobusák v Rožnově a říkal si, že ten kilák klidně stočím dolu, hlavně ať už je teplo. Vário píplo a mi to nedalo. Dalšímu pokušení už jsem nedal šanci. Skočil jsem do stínu a v klidu jsem si to lehce couvajíce vyklesal na zem. Přistál jsem kousek před Valašským Meziříčím. Nejdříve to cinklo a pak zapraskalo. Deset minut jsem poskakoval jako tajtrlík a pak se teprve pokusil ohnout pusu alespoň do malého úsměvu. A říkal jsem si – to byl teda fofr.