Už loni, jsem si slíbil, že se letos na ligu v Beskydech přihlásím. To jsme zrovna byli Karlem a Janíkem v Biškeku a četli jsme si reportáž o perfektním počasí a vydařených závodech. V Biškeku se v té době teprve probouzela letecká sezóna.
No a tak se stalo, že jsem v neděli dopoledne svezl dva pasažéry na tandemu a ve dvanáct hodin už si piplal nos opalovacím krémem a sledoval jak se slušně rozfoukává a jak se žádnému závodníkovi moc do vzduchu nechce. Jednoduše to nosilo docela mizerně. Organizátor Kamil Konečný z VŠB vyhlásil trať dlouhou 72 km Javorový – Vizovice. Krásná záležitost. Se silným severovýchodním větrem poměrně reálná. Dlouho se nic nedělo, závodníci vyčkávali a davy těch, kteří si přišli v neděli jenom tak zalétat se proháněly z jedné strany kopce na druhou.
Byl jsem přesvědčený, že termické počasí ten den nebude mít dlouhé trvání a tak se zvednul, že jdu letět. Chvíli přede mnou ještě vystartoval Pavel Dohnálek a já byl rád, že v tom nejsem sám. Pavel asi taky. Když jsme dobrali první základnu v 18ti stech metrech, bylo vidět, že se i na startu něco konečně děje. No super, ještě jsem se vrátil zpět do kilometrové startovací kružnice, abych si zapsal lepší čas odletu a vyrazili jsme. Je fakt, že jsem udělal chybu hned na začátku. Nechtělo se mi čekat pod mrakem a nechávat se zafukovat směrem k Vizovicím. Skákat z kopce na kopec mi připadalo v tu chvíli jako rychlejší varianta. Jak říkám, chybička a bylo vymalováno. Nejenom, že jsem se nechytnul v údolí Řeky, ale ani v údolí Morávky. Prostě jsem vyhnil na roztomilé políčko, chvilku si zanadával a pak smutně koukal na padáky, které Morávku se solidní výškou přeskočili. Jenom jsem doufal, že se poletí hromada dalších kol, abych měl možnost ztrátu vyrovnat.
Na Javorový jsem dorazil ještě před čtvrtou a tak jsem mohl svézt ještě jednoho tandemového pasažéra – trochu jsem si zvedl náladu. Ten den do cíle dolétl Franta Pavloušek a Martin Vávra. Pikantní záležitost se přihodila Renči Kuhnové, když musela přistát přímo na Lysé hoře. Tu cestu dolů s padákem na zádech bych jí nezáviděl.
Další den se startovalo na slovenském Stráníku. Předpověď smrděla bouřkami a vítr spíše severní vál tak chabě, že byl problém vůbec odstartovat. Potřeboval jsem body a to znamenalo dolétnout do cíle a s dobrým časem. Uzavřená trať se dvěma otočnými body o celkové délce 36 kilometrů. Ze startovního sektoru jsem vylétnul až patnáct minut za první skupinkou. To aby bylo koho dohánět. Podle systému, kterým se počítají výsledky, je výhodnější vylétnout mezi prvníma. Je to prémie za odvahu. Věřil jsem ale, že více naženu dobrým časem.
Vlastně šlo o první otočný bod vzdálený asi 12 kilometrů. Doletět k němu a dobře se u něho zvednout, to bylo klíčové místo. Pak už jsem to mastil pod mraky a s dostatečnou výškovou rezervou otočil i druhý otočňák a pak také na plném speedu prolítnul cílovým sektorem. Přesně vím, kde jsem se zdržel. Loudal jsem se na prvním ramenu tohohle trojúhelníku a tak to dopadlo. Nejrychlejšího času dosáhnul Honza Kupka, za ním pak David Ohlídal a já byl třetí, minutu za ním.
Bohužel, třetí kolo, vyhlášené znova na Stráníku, nám pískli zrovna v momentě, kdy jsme s Frantou Pavlouškem překonali úvodní část tratě a začalo jít do tuhého. V blízkosti tratě se objevily bouřky a to je dost dobrý důvod. Takže klapnout uši a sypat do hospody na pivko.
No a tím nám ligové závody prakticky skončily. Počasí se už neumoudřilo a tak i vyhlašování výsledků probíhalo za čerstvého deště. Závody vyhrál David Ohlídal, druhý byl Tomáš Svoboda a třetí pak Honza Kupka. Ženskou kategorii vyhrála Renča Kuhnová.
Co dodat ? Už se těším na další ročník. Snad se počasí příští rok ukáže v lepší náladě.