Každý z nás teď v tomhle deštivém počasí vzpomíná na onen zlatý letecký týden. Jeden tento den jsem odjížděl na Ondřejník-Skalku, ale bohužel já, jako poslední, ještě neměl hotového Arese, tak jsem dostal CIMU. Po pohodovém výšlapu na start se ani jedna flera né a né zavlát. Posedávali, kecali a čekali na termiku, v tom se začalo třepat křoví pod startovačkou a termika začala parádně dýchat. Kluci na Aresech odstartovali jako první, místo toho aby pustili ty pomalejší napřed. Chytli ostřejší stoupák a během několika otoček byli v základně mraku. Než jsem odstartoval a ustředil svůj slabší stoupáček, po Aresech nebyla ani stopa. V klídečku jsem si dotočil základnu, a když se kolem začaly objevovat chmurky mraků, rozhodl jsem se pustit to na Lysou horu. Šlápl jsem plný speed, ale i tak trvalo přeletění Ostravice strašně dlouho. Na Lysé stoupáky dávaly úplně zadarmo, a v dáli jsem spatřil ztracené Aresy. Opět jsem dotočil základu a s přehledem přeletěl údolím Morávky a Řeky. V tom jsem si vzpomněl na své kamarády, kteří mi tak sprostě uletěli a s úsměvem zjistil, že už jsem o jedno údolí před nimi. Nad Javorovým jsem se asi půl hodinky kochal okolím a sledoval smutné piloty sedící na zastíněné startovačce. V tom mi přišla SMSka a po chvíli zazvonil telefon. Zrovna jsem měl plné ruce práce a zvonění musel ignoroval. Za sebou jsem zahlédl Radima jak dotáčí nad Morávkou, tak jsem si zalétl pokecat. Bohužel pak odletěl na Javorový a minuli jsme se v jiné letové výšce, takže mě ani nepoznal. Z mraků se dalo parádně číst kam letět, a bez problémů se přibližoval k Lysé, ale měl jen takových 100 metrů nad hřebenem. V tom mi opět začal zvonit telefon, začal jsem tedy bojovat jak s termikou tak s vylovením telefonu z kapsy a pak zmáčknutí zeleného tlačítka. Volal mi Radim, pokecali jsme kde kdo letí a co bude a já s oroseným čelem přeletěl obávaný hřeben. Tady už byl trošku problémek, nemohl jsem pořádně najít stoupák a navíc mě začala volat malá příroda. PO pár minutách usilovného boje jsem se ještě chvilku ukazoval turistům a pak si zase šrouboval nahoru. Při přeletu na Smrk jsem už začínal být kapánek natlakovaný, ale ještě se to dalo skousnout. Na Smrku už to nebylo tak zadarmo. Pod úrovní vrcholu kopce jsem už začal být opravdu nervózní, možná to bylo myšlenkou na záchod, a nemohl jsem se pořádně soustředit na dotáčení stoupáků. Nakonec se podařilo, ale po nastoupání asi tří set metrů, jsem byl nucen stoupák opustit s potřebou se vymočit. Už jsem slyšel historky, jak to někomu nešlo, ale nějak jsem si říkal, že když chceš, tak nic není nemožné. Podíval jsem se, jestli pode mnou někdo neletí, sundal si rukavice, v pohodě se předklonil a… zas tak dopodrobna to popisovat nebudu. Vyklonil jsem se a nic. Tak jsem pořádně zatlačil a zase nic. Vzdal jsem to a letěl zpátky na Skalku. Po dvou minutách v křečích jsem se hecnul, že to prostě musí jít. Opět stejná procedura a zase nic, ani kapka, tlačil jsem tak usilovně, že sem měl pocit, že opravdu vypouštím, ale prostě to nešlo. To už mi bylo všechno jedno, sedl jsem si do sedačky i za cenu že bych v ní měl mokro, ale hlavně abych si ještě polítal. Ale ani tak sem prostě nemohl uvolnit svaly, zkoušel jsem se tedy opět předklánět, tak dlouho, že jsem mezitím přeletěl celé golfové hřiště v Čeladné. Ale možná je dobře, že jsem to nepustil, protože představa, že se dole zrovna připravuje nějaký vysoce postavený úředník či ředitel významné firmy k odpalu, je dost komická. Hold nepodařilo se. Letěl jsem co na přistání jak jen to šlo, ale stát ve spředu nebylo nic jednoduchého, jak mě bolely svaly. Pak jsem musel nad přistávačkou rychle ve spiráce dolů. Ten den létalo spousta lidí a hodně se jich už balilo na přistávačce. Předpisově jsem přistál, extrémně rychle si odepnul komplet a rozběhl se k nejbližšímu stromu. V tom fofru jsem zapomněl na navléklé řidičky na rukou, tak jsem trošku škubnul s padáčkem, ale zdárně jsem doběhl sto metrů ke stromu a… však víte. Problém byl, že jsem měl po těch třech hodinách letu šíleně zmrzlé nohy, tudíž jsem zaujal docela zvláštní pozici při vykonávání potřeby. Možná se mi někdo smál, možná ne, ale v tu chvíli jsem byl ten nejšťastnější člověk v Beskydách, i když jsem v tu chvíli objímal strom. Jelikož jsem ještě neměl GPS, tak když jsem doma odhadem měřil vzdálenost, bylo to nějakých šedesát kilometrů a to už za tu dřinu stálo.
Závěrem: devět z deseti urologů doporučují: Trénujte pravidelné močení na prasečáku!!! Jednou se vám to bude hodit.
