Bylo to v severním Thajsku, v lese, poblíž nějaké vesnice. Asi bych to místo ale vesnicí nazývat neměl. Občas malý domek a hliněná cestička, dost pravidelně zasypávaná nepravidelných množstvím listí ze stromů, které nedávaly slunci šanci.
Na kamenné zídce před domkem seděl kocour a k němu se pomalu blížil had. Zastavil jsem se a zíral, co se bude dít. Vlastně mi chvilku trvalo, než jsem se rozhodnul, jaká bude moje role v tomhle příběhu. Kouknu kolem sebe, udělám pár kroků stranou, beru do ruky klacek a jdu zachránit kocoura.
Když přicházím zpátky na místo, had už ve vzpřímené poloze s hlavou dopředu prudkým výpadem útočí. Co to? Kocour stejně hbitě tělem uhýbá a nečekaně pro hada i pro mně přidává pravou tlapkou boční úder do hladovy vystrčené hlavy.
Klacek v mojí ruce pomalu klesá k zemi. Podivné divadlo. Překvapený kocourovou taktikou stojím opodál a čekám co bude dál.
Další hadův útok a další kocouří záklon a další rána do hadí hlavy. Hadovi to asi nedochází, že ten kocouří klid je jenom past. Znova útok a znova rána, pak další a další. Had vypadá že už má dost.
Zvedám klacek a jdu na kocoura zachránit hada. První krok k domku a dveře se otevírají. Já klacek v ruce, had v defenzívě, kocour na koni a chlapík ze dveří na mne řve, ať nechám toho kocoura, že mu hlídá dům před hady.
No, co dodat? Doba je složitá…
Mějte pěkné dny
Dalibor – toho času v Itálii na horách nedaleko Meduna 😉 je tu krásně a brzy naviděnou. Třeba v sobotu na Katushi 😉
Dalibore, pěkný příběh o kocourovi a hadovi, bylo by z toho pěkné video 🙂
A ukazuje to na přísloví – jiný kraj, jiný mrav 🙂
Ahoj!