Je Zima, Vánoce 2016, a já se procházím Muzeem současného umění v polském Krakově. Asi po hodině se dostávám k bílé kouli, která jen tak bez ničeho leží na zemi. Ale tady nic není jen tak. Všechno má svůj důvod, svůj příběh. Chvilku nad tím přemýšlím a to už se rozjíždí projekce nabílené mužské tváře s černými kruhy kolem očí.
Divný chlap, dělá divné ksichty, na té kouli vypadá že byl stvořen jen proto, aby se živě pitvořil. Ta krabice s dataprojektorem je kousek vedle, obraz svítí přes kruhový otvor v krabici přesně tak, aby světlo dopadlo jen na tu bílou kouli na podlaze. Jednoduché, přesvědčivé. Jak záleží, na co člověk obraz promítne.
A se slovy je to taky tak. Taky záleží do jakého prostředí dopadají. Komu a v jaké situaci jsou určeny. Vytrhnout je z kontextu jejich příčin a osobnosti, které jsou určeny – to je blbě. Jako bys tu divnou hlavu promítl na vlnitý plech místo koule. Stejný motiv, ale jiný obraz.
Ještě jsem si to celé nedopřemýšlel a už na mně něco křaplavým hlasem pokřikuje: “DO IT, DO IT BABY, DO IT!”. Kouknu nahoru a tam na větvi havran. Tmavé kalhoty, černý fráček, černá havraní hlava, zobák se otevírá, nožkou pohupuje – jako živý. A za chvíli zas: “DO IT, DO IT BABY, DO IT!”.
Ten vychytralý provokativní havran se mi zaryl do paměti. A ještě pořád mě baví. Když nad něčím přemýšlím a věřím tomu, tak je to třeba udělat. To je jasné.
Ale mi už dávno nestačí jen popostrčit. Chci dělat věci s radostí, nenarážet na hlupáky, chci se prací bavit. Chci, aby moje myšlenky doputovaly k těm správným lidem, a abych dokázal být taky stále otevřený a připravený i na vaše myšlenky.
Protože záleží, na co se obraz promítá, do jakého prostředí slova dopadají. Chcete to taky? DO IT, DO IT BABY, DO IT! :o)))
Užijte si Vánoc, oslavte konec roku a ať se vám daří kdykoliv, nejen v tom dalším roce…
Dalibor
(Photo: Pshchoen Felder via Getty Images)