Jsou už dlouhé dny, pomyslel jsem si při pohledu na šero, které dnes stejně jako včera a předevčírem končí den. Prší, stěrače čistí výhled a cesta na kterou si nejde rozumně posvítit pomalu ubíhá. Jedeme z kanceláře domů a mojí hlavě se zachtělo létat.
Ne, že bych si dělal naděje na večerní sklouznutí – počasí si teď diktuje podmínky. Ale chvilku jsem se ocitnul na Krymu. Jih Ukrajiny, vyhlášené ruské letovisko o kterém jsem od ruských pilotů už tolik slyšel. A jestli všechno půjde podle plánu, tak se tam také začátkem příštího měsíce ztratím. Začínám si vybavovat, jaké to tam bylo, když jsme s Lukášem přes Krym projížděli na ruských Uralech z Kyrgyzstánu domů. Babičky u cesty, pytlíky brambor, rajčat a okurek u nohou, pokřivené cesty a pohledy do dálky před sebe, někde směrem k našim hranicím. Spěchali jsme domů a motorky jsme jen tak tak udržovali při chodu.
Najednou jsem ve vzduchu, dotáčím s Erisem základnu a koukám pod sebe, jak se země ztrácí pod hladinou moře. Vůbec mi nevadí, že nikam neletím. Na tohle jsem zatím vůbec nepomyslel. Visím jen tak, bezprizorně a koukám. Klid ve vzduchu a jsem tu sám. V tom obrovském prostoru si připadám jako zalitý ve skle. Ten pohled dolů mně fascinuje a vlastně i uklidňuje.
Teď střih, někdo mi vyměnil padák i sedačku, pohled na spodní potah mého žlutého Atise acra a je jasné, že zevlování v bríze skončilo. A pokračuje to v místě, kde jsem loni v Turecku skončil. Roztočit se dolů, osu spirály postupně protlačit blíže k horizontální rovině a pak – chvilku před úvratí dotáhnou řidičku na max. Jeden průlet, druhý pozpátku už bez napnutých šňůr, divný pocit, šňůry se znova napínají a zmuchlaný padák už je zase nade mnou. Málo energie, chce to rychleji, tak znova…
Zahloubal jsem se do tumblingu tak důkladně, že jsem zapomenul na cestu, déšť a večerní šero, zapomenul jsem i na kancelář a práci, která v ní zůstala, nechal jsem to všechno hluboko pod sebou. Všimnul jsem si až přejezdu do druhého pruhu před kruháčem. Teprve teď jsem se objevil zpátky na cestě. Už dlouho jsem nezažil tak krásně nebezpečnou jízdu.
A všem to říkám, že ve vzduchu je daleko bezpečněji než na cestách!
