Dolomitenmann 2003

České vítězství

 Docela často se mně ptali „Jaké to je ten Dolomitenmann?“. A já míval trochu rozpaky jim říct co si o tom všem myslím. Nechtěl jsem ten závod shazovat, ani z něho dělat cosi neskutečného. Prostě jsem si nebyl úplně jistý jestli jsem tam byl spíše závodit a u toho se pobavit nebo se pobavit a u toho zazávodit . Když jsem začínal létat, byl to můj sen, dostat se s kamarády na Dolomita. Nikdy se mi ale nepodařilo dát do hromady kompletní tým. Loni jsem se dostal do jednoho z týmu organizovaného ČAES  (Česká asociace extrémních sportů). A hned napoprvé jsem zažil vítězství v amatérské kategorii. Ale kolem dokola byla cítit jakoby hořkost. Všichni čekali, že se konečně podaří Čechům zvítězit mezi profíky. A ono to nevyšlo. Být třetí je excelentní výsledek, ale být první je jistě lepší. Bylo slyšet několik připomínek na téma týmy hlavního sponzora závodu a organizace jako takové. Ale to „co by, kdyby…“ je úplně zbytečné řešit. To je třeba prostě udělat. 

Dolomitenmann je jedinečný ve své šílenosti a bláznivému tempu.Tedy přesněji, je to extrémní závod štafet, a neznám nikoho, kdo by při něm pro svůj tým neudělal maximum. To šílené nabuzení dokáže člověka na trati úplně zblbnout. Vlna týmového zápalu a nadšení ho prostě vezme s sebou. A jednotlivé výkony pak taky vypadají. Takový závod se nedá jen tak odletět. Když chcete být rychlí, musíte riskovat. Správně si zabalit padák, aby se rozbalil a nafouknul bez jakékoliv další kontroly. Musí to být hodně rychlé. Vědět kdy už sešlápnout plný speed na velkých uších a kdy raději vyklesávat ostrou spirálou. Tu spirálu zas podržet co nejníže a přistávat až ke kontrolní bráně. Taky správně a rychle smotat šňůry, aby se to při kilometrovém běhu do měnícího se svahu moc nezamotalo. Běh v téhle výšce je pro líného pilota hotovou vraždou. Chce to takticky zpomalit do prudšího kopce, aby zbyly alespoň nějaké síly pro běh v mírnější druhé části. Realita je potom ale docela jiná. Hlava se snaží, nohy se snaží, ale zrychlit se moc nedaří. Pak v totální dřevěnosti rozhodit uši od sebe a v běhu pozpátku, než se šňůry napnou, chytat áčka a pořádně škubnout. Každou sekundu, kterou se zastavíte musel běžec tvrdě vydřít. Dobře to víte a tak spěch je základní předpoklad. Čím víc se ale spěchá, tím více se chybuje. I to víte, ale stejně spěcháte. Křižákem se odpálíte z druhého startu a znovu hned agresivně šáhnete po speedu a ani uši se na padáku dlouho neudrží. Trefit se na malé hřišťátko obehnané vysokými stromy je povinnost. A dav lidí vás svým řevem doslova dotlačí do cíle létavé disciplíny. Kamery, foťáky a hlas moderátora se ztrácí za pocitem vysmáté eufotie.

Ne, tenhle závod, tedy jeho paraglidingová část, není o létání, jak ho znají závodníci cross-country. Tohle je sprint od začátku do konce, žádná vyčkávací taktika a žádné koukání po termice. Vítězí ten, kdo má nejrychlejší padák, nejrychlejší nohy, nejzručnější ruce a nejpevnější nervy. Co je vám tady určitě na nic, to je super klouzavost, pohodlná sedačka a vário.

Do Lienzu jsme přijeli už ve středu. Čtvrtek tréning, pátek natáčení s ČT a v sobotu závod – to byl jasný plán. Co bylo ale nejasné, to bylo počasí. Když jsme přijeli, bylo nádherně, ale postupně se to zhoršovalo, až to v sobotu ráno vypadalo, že se snad ani nepoletí. Nebylo totiž vidět na start. Ale i tak nás pořadatelé nahnali do malých terénních autobusů a vyvezli nás skoro až nahoru. Pilot vrtulníku, který vyvážel batohy však zahlásil, že je to mlíko fakt hodně husté a tak jsme zase jeli zpátky. Kolega sedící mezi mnou a Honzou si u toho trochu pozvracel a já jsem začal podezřívat Škrabku, že za to může on, neboť se mu  při posledním pátečním letu pozvracel pasažér, tedy člověk sedící také těsně vedle něho. A tak jsem si na Honzu raději začal dávat pozor.

Auta nás převezla na druhý, podstatně nižší kopeček. Na tom samém svahu bylo i ono mezipřistání a tak jsme skutečně neměli dlouho letět. Problém byl v tom, že až těsně před prvním běžcem nebylo jasné, jestli se vůbec poletí. Hned od startu totiž začínal seriózní mrak. A za mlhou, že by se dala krájet leželo mezipřistání a většina pilotů se mohla leda dohadovat o tom, kde to přesně je. Mrak se však jako zázrakem roztrhal na několik bezvýznamných chuchvalců a všichni si oddechli.

Taky běžci oddechovali docela hlasitě. Běh do kopce je skutečně šílené disciplína. Richard, běžec našeho týmů, přiběhnul úplně mrtvý. Ještě jsem zaslechl, jak se mi snaží omluvit nebo co – takový nesmysl, já byl rád, že to vyběhnul a to hodně rychle. Tak jsme si plácli a vystřelil jsem dopředu. Věděl jsem přesně jak mám co udělat, kde mám letět a jak na co si šetřit síly a řekl bych, že jsem to technicky ani moc nekazil. Jenom jsem myslel, že vydržím daleko déle běžet. Znovu jsem si sliboval, že se na to už příště fakt pořádně připravím. A jsem si jistý, že jsem nebyl jediný. Loni jsem po prvním výběhu v suťovisku padal na zem. Všechno se kolem točilo a těžce jsem bojoval s rovnováhou. Zavěsit se do padáku pro mě bylo úplným vysvobozením. Teď mě to samé potkalo v polovině druhého výběhu. Kdybych nebyl v týmu, určitě bych zastavil. V té dřině jsem tu hranici ale vůbec nenašel. Naštěstí to přešlo a mohl jsem spáchat i druhý rychloslet. Na hřišti jsem Alexovi předal plácnutí a upřímně jsem se rozesmál. Tak zase jsem to nějak přežil, kde je to pivo a kde jsou ostatní. Vidím Aleše Kočího, Škrabku a taky kamarády, kteří se přijeli podívat na závod, ale začali oslavovat už o něco dříve. Sedl jsem si a z plna hrdla se napil.

Postupně jsem se začal dovídat, jak se komu dařilo a jak to průběžně vypadá. Škrabka zvolil první běh s padákem v rukách a rychlý start se mu spolu s běžeckou přípravou hodně vyplatil. A Tomáš, kterému se na prvním startu vůbec nedařilo, když ztratil asi 4 minuty, byl naopak zklamaný, ale i to k tomu patří. Prostě pocity – kladné, záporné, ale hlavně intenzivní. Chvilku to trvalo, než jsem všechno pobalil a mohl se vydat do cíle. Postupně jsme se scházeli s jednotlivými závodníky a koukali se na to, jak s celým závodem poslední disciplína zamíchala.

A tak se stalo, že úsilí všech završené fantastickým výkonem Jureho Golcera dostalo tým Škoda Auto do cíle na prvním místě, a tak český tým vyhrál poprvé v historii Dolomitenmanna PROFI kategorii. Další z českých týmu Internet Billboard se umístil na krásném čtvrtém  místě a s týmem OPAVA NET jsme stejně jako loni obsadili první místo v kategorii AMATER. Prostě Češi zabodovali a to tak, jak v tomto závodě ještě nikdy.

Takže jaké to je ten Dolomitenmann ? Tenhle závod chápu z pohledu pilota jako setkání skvělých lidí a jedinečnou týmovou práci okořeněnou špičkovými výkony. Je to závod, kde si každý sám a dobrovolně hrábne na své dno, posune si své hranice a ještě má z toho ty nejsilnější pocity. A o ty pocity přece jde. Je to jiné než létat cross-country, je to jiná disciplína, ale rozhodně má své kouzlo.

A po sobotním očarování a následné oslavě jsem si  musel znova dávat pozor na Honzu, jelikož jsme celou cestu do Čech seděli vedle sebe. Nakonec to ale dobře dopadlo.

Výsledky Paragliding: