Naučit se orientovat v oblačnosti je v podstatě jednoduché, pokud jde o rozlišování základních druhů oblaků. (Podobně jako technická čeština má svá specifika, např. hřídel je pro technika na rozdíl od jazykovědce vždy „ten“, tak v meteorologii je to vždy „ten oblak“, v mn. č. pak „ty oblaky“. Různé další termíny, jako třeba mraky, pak meteorologie oficiálně nezná. ) Pochopit jemnější finesy „mrakologie“ je pak záležitostí na celý život, ostatně podobně jako létání. Jeden oblak může mít označení, skládající se ze čtyřech či pěti latinských slov, do takovýchto detailů však zde zacházet nebudeme (doporučit však můžeme Atlas oblaků Petra Dvořáka, nakladatelství Svět křídel 2007, v nabídce Elova obchodu). Mezi námi – padáčkáři zhusta oblačnost stejně rozdělují pouze do dvou kategorií, totiž na kumuly a sr.č.y.
Tři patra oblačnosti
Dvě základní skupiny, do kterých můžeme oblačnost zařadit, je oblačnost vertikálního vývoje a dále oblačnost tří různých pater – podle výšky, ve které se nalézá. Někde mezi nimi se pak nalézá NIMBOSTRATUS, což je těžký dešťový mrak, který má základnu nízko nad povrchem země (nezřídka i na něm) a vrchol pak až patru vysokém.
V NÍZKÉM PATRU (do výšky oklo 2 km) se nalézají dva základní druhy oblačnosti: STRATUS (St) a STRATOCUMULUS (Sc). Straty jsou ležící ve vrstvě bez žádných příznaků vertikálního vývoje. Jejich základna může být v různé výšce, většinou bývá dost nízko nad zemí. Mlha je v podstatě též stratem, ovšem se základnou, ležící přímo na povrchu země. Stratocumuly jsou mraky, na kterých je vidět původ vertikálního vývoje, z důvodu vysoké vlhkosti vzduchu se však (na rozdíl od cumulů) nerozpadají a tvoří jednolitou vrstvu, ze které můžou vypadávat i srážky, nejčastěji ve formě přeháněk různé intenzity.
STŘEDNÍ PATRO oblačnosti se nalézá ve výškách mezi dvěmi až šesti kilometry a názvy oblaků začínají předponou alto-. ALTOSTRATY (As)tvoří jednolitou vrstvu, která však může mít určitou strukturu, mohou se vyskytovat například v pásech či ve tvaru šachovnice. Jestli jsou bílé a někde nad nimi cítíme slunce, nazývají se TRANSLUCIDUS, jestli šedé a pozici slunce nejsme schopni odhadnout ani přibližně, nazývají se OPACUS. Jestli se v jejich vrstvě nalézají díry, kterými je vidět modré nebe (nebo cirrovitá oblačnost nad nimi) používáme termín PERLUCIDUS. Jeden oblak tak může mít název např. Altostratus translucidus perlucidus radiatus, kde termín perlucidus radiatus znamená, že oblak je tvořen rovnoběžně ležícími pásy, mezi kterými je vidět modrá obloha. Právě ze tvaru a množství altostratů a z jejich přibývání nebo ubývání můžeme velmi dobře odhadnout vývoj počasí na několik nejbližších hodin. ALTOCUMULY (Ac) se nalézají též ve středním patru, na rozdíl od altostratů však netvoří jednolitou vrstvu a jedná se o jednotlivé izolované mraky. Nejčastěji vznikají vlivem turbulencí v určité hladině, např. Altocumulus lenticularis (známé „létající talíře“) patří určitě mezi nejhezčí mraky na obloze, znamená však, že je zle a vrchem silně fouká.
VYSOKÉ PATRO oblačnosti se nalézá ve výškách větších, než 6 km, oblaky mají názvy tvořené předponou cirro- a samy oblaky již nejsou tvořeny kapičkami vody, nýbrž krystalky ledu. Tato oblačnost má málokdy velkou vertikální mohutnost, většinou jsou silné jen několik desítek, výjimečně stovek metrů, avšak je-li jich více a začnou vytvářet jednolitější vrstvu, fungují jako zrcadlo, odrážejí část sluneční energie zpět do vesmíru a ačkoli pocitově to tak nevypadá, povrch země se neprohřívá dostatečně a termika přestává fungovat. Občas takovou vrtvu CIRROSTRATU (Cs) dokážou vytvořit i časté průlety dopravních letadel (a pak odkud pochází averze části bezmotorových pilotů vůči dopravním letadlům). Přes vrstu cirrostratu je sluneční kotouč jasně patrný a často je v kolem něj vidět tzv. halo, tedy jasnější kruh v úhlové vzdálenosti 23º (malé halo) nebo 46º (velké halo). V noci se pak halové jevy tvoří kolem měsíce. Tento úkaz, lidově zvaný „měsíc má studánku“ nás může upozornit na blížící se teplou nebo okluzní frontu a s tím související zhoršení počasí. CIRROCUMULY ( Cc) jsou drobné, bílé obláčky velikosti hrášků a vznikají za podmínek dynamických turbulencí na velkých výškách. Oblačnost typu CIRRUS (Ci)je pak tvořena jednotlivými pásky, háčky, či pouze téměř beztvarými „fleky“. Háčkovité cirry (cirrus uncinus) a „rybí kostry“ (cirrus vertebratus) jsou typicky „zimní“ tvary a pokud se objevují na obloze již v září, může to věštit dlouhou a tvrdou zimu. Cirry samy o sobě nemusí znamenat vůbec nic – může to být třeba pozůstatek bouřky, která už se dávno rozpadla, pokud jich však na obloze přibývá, znamená to, že se „něco“ žene (tím „něčím“ je nejčastěji teplá fronta či okluze).
Oblačnost vertikálního vývoje
Ty jsou pro naše létání asi nejdůležitější, protože vznikají vlivem konvekce (tedy vertikálních pohybů) v dolní části troposféry, tedy termiky. Každý kumul tak je vlastně jakýmsi zviditelněným vrcholem stoupavého proudu. Tak je oblačnost typu CUMULUS (Cu) tou nejoblíbenější mezi plachtaři, rogalisty i padáčkáři. Není však kumul jako kumul, jsou druhy vyloženě milé, ale i ty, které už vážně varují před nebezpečím. Cumulus humilis (Cu hum)je plochý oblak, jehož výška je výrazně nižší než šířka jeho základny. Tento „kumul pěkného počasí“ většinou nemívá dlouhý život a rozpadá se během desítek minut a jeho výskyt signalizuje ideální termické podmínky i pro začátečníky. Cumulus mediocris (Cu med) je oblak tvaru kvadratického, jeho výška tedy přibližně odpovídá šířce základny. I pod těmito oblaky se dá bezpečně létat. U oblačnosti Cumulus congestus (Cu con) výška výrazně dominuje nad šířkou a už nás varuje, že termika je silná a hlavně s vysokým dostupem, kdy v nejhorším případě může přerůstat do bouřek. Za těchto podmínek mohou létat pouze zkušení piloti, kteří dokonale ovládají sestupové manévry (samotné uši opravdu nestačí!) a kteří ví, kdy je potřeba je použít. Dalším nebezpečným jevem je pak vysoká, úzká věž, která se jmenuje castellatus a která dovede poměrně rychle vyrůst z oblačnosti typu Cumulus mediocris. Castellatus signalizuje, že termika je schopná prorazit výškovou teplotní inverzi, která tvoří zadržovací vrstvu a že tedy bouřka je takříkajíc na spadnutí. V tomto případě je lepší se důkladně zamyslet nad provedením letu a jsme-li už ve vzduchu, tak raději přistát.
Bouřky a jejich nebezpečí
Bouřkový mrak se jmenuje CUMULONIMBUS (Cb). Vertikálně je velmi mohutný, základna leží poměrně nízko nad zemí (řádově stovky metrů), zatímco vrcholy dosahují nezřídka výšky přes 10 km. Jejich vrcholy mohou být „ozdobeny“ kovadlinou (incus), jindy mohou být kulaté či ploché (calvus, capillatus). Pod cumulonimbem mohou stoupavé a klesavé proudy dosahovat rychlosti až 20 m/s, v něm pak i mnohem více (udává se až 50 m/s). Mezi stoupavými a klesavými proudy se pak nalézá oblast velmi silných turbulencí, které jsou schopné rozlámat i dopravní letadlo. Proto letadla mají na palubě meteorologické radary a jádrům bouřek se vyhýbají – a my bychom si z nich měli vzít příklad. Přívalové deště a kroupy, které nemají rádi zemědělci nejsou tím, co nás zvláště zajímá. Od bouřek je pro nás důležité držet se dále. Pokud nás totiž bouřka nasaje, tak i v případě, že nás netrefí blesk, budeme velmi rychle vytaženi do výšky okolo deseti kilometrů, kde si můžeme pouze vybrat zda bude příjemnější zmrznout nebo se udusit. Našich ostatků se pak ujmou turbulence, které je úhledně zabalí do vrchlíku jako bonbónek, aby je pak v klesácích vyexpedovaly zpět na zem jako mraženou rybu..
Bouřky jsou však nebezpečné již v okolí několika kilometrů od nich samých. Studený vzduch, padající v mocných klesavých proudech se rozlévá po zemském povrchu a způsobuje silný, nárazový vítr, zvaný húlava. Tento vítr současně pomáhá odtrhávat od země teplý vzduch v okolí bouřky a tak vzniká široká oblast stoupavých proudů, které komplikují možnost bezpečného a včasného přistání. Vyklesání by pak pravděpodobně proběhlo až do onoho pásma nárazového větru, a v něm je řízené přistání takřka nemožné.
