Jsou čtyři hodiny ráno, tma jak v pytli, beru telefon a do jistoty volám Ďurovi, kdy přijede. Odpoledne odlétáme z Vídně do Islámábádu. Čeká nás cesta na letiště do Vídně, po trase ještě v tiskárně bereme reklamní potisky na padáky a pak snad sedneme do letadla, připijeme si na zdar akce, ať to přežijeme a ať to stojí za to. Všechno jinak. Začali jsme to ironicky nazývat – podle plánu.
Ako? Ty pro mňa něiděš?
Dyť jsme se včera domlouvali, že jedeš ty ke mně a pak valíme do Prostějova pro ty potisky…
Ďuro a jeho včerejší oslava. Reklamní potisky jsme sehnali, ale bylo to na nelepivém materiálu. Takže rychle znova. V autě pak řešíme – a co když bude nějaký průser? Když je někdo prohlášený za nezvěstného, než ho najdou, jsou zastaveny účty, platby, rodinné i firemní problémy následují – v Mikulově ještě rychle hledáme notáře, ať to sepíšeme a nastavíme, kdyby něco nedopadlo. A já mám ještě pas na velvyslanectví ve Vídni – vzpomněl si Ďuro. Volám kamarádovi, nabídnul se, teď sedá do auta a veze nás z Mikulova do Vídně na velvyslanectví a pak na letiště. To by bylo, ale…
V roce 2011 v Islámábádu zastřelili američtí vojáci Usámu bin Ládina. Věděli jsme, do jaké situace přijíždíme, ale určitě bychom ocenili více v klidu. Místo toho byly cítit nepokoje, z hotelu, kde jsme měli spát, se kouřilo, očouzené zdi a zmatek kolem nijak nepomáhal. Modrá zóna s vojáky, kontroly, divočina.
Taxikář, kterého jsme chytli na letišti, nás zavezl k malému hotýlku, odložili jsme tam padáky, foťák i kameru a vyrazili na tržiště se konečně najíst. V tom zmatku jsme si ale zapomněli vzít jmého a kontakt na to místo a zbytek dne jsme jezdili po Islámábádu a hledali a naštěstí nakonec i našli. Druhý den jsme se dostali k člověku, který organizoval akce pro skupiny pilotů, jedna noc u něho a akce pokračuje…
Do Gilgitu jsme se dostali v dodávce s řidičem, který vezl láhev kyslíku, co si objednali piloti organizovaní Red Bullem k natáčení zajímavých akrobatických záběrů z exotického prostředí Hunza Valley. Používání kyslíku při létání jsme vždy vnímali jako velmi kontroverzní téma, stejně jak je tomu u horolezectví. Použití kyslíku zcela degraduje sportovní výkon ve vyšších výškách. S ním to vypadá, že člověk létá s sedmi tisících, ale on prakticky letí ve čtyřech. Reálné výkony pilota s kyslíkem jsou oproti pilota bez něj v těchto výškách nesrovnávatelné. Možná i proto jsme tuto skupinku pilotů vnímali jako piloty, kteří se mají před sebou ne sportovní, ale spíše mediální výkon.
Po příjezdu jsme se s nimi na chvilku potkali, o svém plánu prvopřeletu ke K2 jsme se nezmínili. Měli tam spoustu stativů, kamer, mikrofonů, štáb lidí kolem sebe, točili rozhovory, vypadali soustředěně – prostě se to tam nehodilo.
Tom De Dorlodot, se kterým jsme se tam poprvé a vlastně i zatím naposled osobně setkali, nám alespoň nabídnul číslo na řidiče helikoptéry, kdybychom v Hunza Valley potřebovali pomoc. Poděkovali jsme a okomentovali, že to dost pravděpodobně potřebovat nebudeme.
Připravili jsme si něco většího, než XC polety v Hunza Valley…
Na kopci jsme si vybalili padáky, které nám na akci Ondra Dupal z firmy Gradient připravil. Z igelitových obalů vypadly s padáky i manuály, výrobní visačky, náhradní cvočky k řídíčkám – situace se vyvinula tak, že jsme měli letět na padácích, na kterých jsme do té doby neseděli. Tenhle fakt nás docela dlouho bavil a motivoval ke srandičkám.
Ale technicky vzato – skutečně nebyl čas na jejich proletění. Hlavně jsme byli rádi, že jsme nějaké padáky na akci vůbec zajistili. Při schůzkách před akcí s výrobci byl proválet ke K2 sice zajímavý plán, ale pro ně zároveň nepravděpodobný s příliš nejistým výsledkem a s rizikem, že bychom se z těch hor také nemuseli vrátit. Což by novým modelům asi na právě budovaném jménu zrovna nepřidalo. Byly nám nabídnuty sériové čtyř-řadé padáky, střední LOW EN C kategorie. Už v době letu spíše slabší řešení, ale tušili jsme, že výkony padáků naší limitou v tak vysokých horách nebudou.
Ultralehké kokonové sedačky se tehdy ještě standardně nevyráběly, museli jsme si upravit to, co bylo k dispozici. Dnes to vypadá asi trochu divoce, ale naše bivakové létání Himáláji bylo prostě takové.
Pokračování v dalším díle.
Dalibor
