Měli jsme s sebou spacáky, kakrimatky, výbavu na přežití v horách, bylo třeba ji otestovat.
Plán byl hodně opatrný – na předním hřebenu popoletět asi 20 km, přistát na kopci nedaleko kempu, přespat, druhý den počkat na termiku a vrátit se do hotelu. Když se nezadaří, přistát pod hřebenem a vrátit se do hotelu po zemi. Hlavně to nehrotit, má to být první zkušenost, tak ať je pozitivní…
Někdo měl dokonce ještě opatrnější plán: “Doufám, že vyhniju a budu si moct zajít na jídlo a lehnout si do postele!” A povedlo se 🙂 Hlavně, ať si to každý užije po svém.
Syrové dobrodružství přežití na hřebenu Himálají překazila kempová kuchyně, kam jsme se stavili “jen” na kafe, jenže tam právě voněla příprava dalbátu na večeři a my si objednali taky porci. Museli jsme si sice pár hodin počkat, ale tak dobře a vydatně s mnoha přídavky jsme v Indii jedli málokde. Večerní venkovní ohýnek byl tím pádem už jen kulisou pro fotografie.
K přenocování jsme otestovali širokou škálu konfigurací – od prostého spacáku jen tak pod širákem, přes žďárák a nouzový žďárák vycpaný kluzákem místo spacáku až po luxus opravdového stanu – co kdo byl schopen a ochoten s sebou na padáku přivézt.
Snídani jsme zvládli z vlastních zdrojů a do kempu si zašli už opravdu jen na to kafe.
Parádní počasí a závodníci, kteří měli otočňák nad kempem, nám vymalovali snadnou cestu návratu.
