Chtěl jsem letět podobně jako rok předtím s Ďurem Klejou v jižním Himálaji. Tedy nalehko, několik dní, a hlavně s úplnou volností. Kyrgyzstán a jeho možnosti už znám docela dobře a popravdě řečeno, čekal jsem jenom na to, až v něm budu moci letět s někým, koho takový způsob poznávání hor a lidí bude bavit stejně jako mně. A to se mi splnilo. S Karlem Vrbenským, Janíkem Filipkem a Martinem Komárkem jsme vyrazili z Prahy letadlem do Almaty a zbývajících 200 kilometrů z Almaty do Biškeku jsme dokončili v pronajatém taxíku.
Ve městě jsme se zastavili na jídlo a pak hned vyrazili na kopec. Byla sobota, krásný den na létání. První týden jsme chtěli létat poblíž Biškeku, Martin se měl potom vydat na cestu domů a my tři zbývající jsme měli odjet na větší bivaque přelet. Konkrétní vzdálenost nehrála nijakou zvláštní roli, ale samozřejmě čím více, tím lépe. Kořením měl být let v nové, pro létání nepoznané přírodě.
Je mi to líto, ale k žádnému senzačnímu sportovnímu výkonu na téhle akci nedošlo. To neznamená, že bychom nelétali, nebo že se nám do ničeho většího nechtělo. Jaro se prostě protáhlo a dávalo nám pořádně zabrat. Skoro každý večer, když to jen trochu šlo, jsme obětovávali přírodě to nejdražší, co jsme v tu chvíli měli – svoje zdraví. Pravda, prostřednictvím alkoholu, ale každopádně cílevědomě a s hlasitými přípitky na povzbuzení letového počasí. Nejdříve jsme si mysleli, že za to všechno může Martin.
Kdykoliv dříve vyjel z Prahy za námi do Beskyd, aby si konečně zalétal, tak bylo tři dny neletovo. A v momentě, kdy opustil náš region, přišlo to správné počasí. A proto byl on samozřejmě hlavním viníkem i tady. Ale ani jeho odjezd s přírodou nijak nepohnul. Začali jsme propadat panice a s nevolí zjišťovat, že kam se vrtneme, tam je škaredě. Jako by se to za námi táhlo a nechtělo se nás to opustit. Tento fakt způsobil i posuny v našem lišáckém myšlení, když jsem se celé dopoledne snažili počasí převést hlasitou diskusí o tom, kam z Čon-Taše poletíme a přitom jsem v autě mířili do Susamyrské doliny, která je od Čon-Taše na dvě stě kilometrů daleko. Ani to nepomohlo.
A tak náš běžný den vypadal asi takto: ráno jsme se vzbudili a v kocovině koukali jednak po tom, čím by se dala zalít ta Sahara v těle a taky po tom, co jsme večer vyváděli. Musím podotknout, že toto nebyl výsledek nějakého alkoholismu, ale hluboké deprese vznikající jen a jen z pravidelně nadějného dopoledního a tragického odpoledního počasí. Byla to spolehlivá procedura jak na tento fakt alespoň částečně zapomenout. Pak jsme se tedy koukli na modrou oblohu a silně se zaradovali nad tím, že naše motlitby byly konečně vyslyšeny. Rychle jsme do sebe hodili kus uzeného sýru, zbytek večerních salátů a kýbl vody, naskákali do auta našeho kamaráda Kalibeka a vyjeli na nově objevenou a pojmenovanou letovou horu Tatina (Asi 30 kilometrů od města Karabalta).
Stále modré nebe se zdálo býti balzámem na bolavou hlavu. I přes objektivní potíže jsme se na sebe usmívali jak jelimani a věřili, že den D právě nastal. Pod kopcem jsme osedlali místní Šemíky a za pajcku si nechali vyvést batohy na vrcholek. Sami jsme v rámci dealkoholizace šlapali po svých. V momentě dosažení vrcholu se už objevovaly první mráčky. Kdybychom si tento scénář neslepovali ze včerejších střípků v paměti, mysleli bychom, že nic lepšího nás nemohlo potkat.
Zapnutý s plnou polní se rozbíhám – za chvíli uhnívám u sto metrů níže. Kluci poučeni mým nezdarem vyčkávají. Rychle všechno balím, hodím to na záda, a téměř běžím do kopce, abych stihnul včas odstartovat a nebrzdil ostatní. Z hor se začíná valit hustá černava a mně se lepí batoh nasáklý koňským potem na mé holé záda. Smrdím jako kůň, funím jako kůň a zcela se ztotožňuji s koňskou podstatou. Doběhnu nahoru, kouknu na Karla a Janíka, kteří podobně jako já hoblují místa, která za normálních okolností prostě musí dávat a za chvíli přistávají. Je jasné, že máme tak deset minut do deště, a tak za doprovodu startovních výstřelů pravidelné bouřky slétávám dolů, balíme všechno do auta a odjíždíme zpět do Karabalty, do Kalibekova domu, našeho azylu. Večer zhodnotíme den jako vydařený pokus, bohužel znova se špatným koncem, skousneme několik šašliků a vypijeme o něco více piv. Samozřejmě to vše jen a jen za lepší počasí a lepší příležitost k dlouhému letu.
Je asi jasné, že přežít tyto opakované situace vyžaduje skutečně pevné nervy a v tomto smyslu bych tuhle akci rozhodně hodnotil jako vydařenou. Tedy že jsme z toho nezcvokli a zachovali si alespoň trochu energie na závěrečnou část, která přinesla zásadní zvrat.
Začali jsme se více upínat na onu Susamyrskou dolinu, která byla na druhé straně Kyrgyzského hřebene, dostupná novým tunelem ve výšce 3000 metrů. Sázeli jsme na mikroklima, které tam podle všeho muselo udržovat to správné počasí. Vlastně to začalo tak, že po jednom výše popsaném dni na Tatině jsme se rozhodli pro rychlý přejezd do Susamyru. Bylo šest večer a já poprvé startoval do místa, kde ještě nikdy nikdo nelétal. Za mnou Karel a Janík.
Obrovská trojúhelníková plošina obehnaná krásnými hřebeny. Rozměry jsou přímo erotické cca 80/60/80 kilometrů. Chvilku jsme šmudlali nulku a najednou, jak už to tak bývá, když je člověk trpělivý, přišlo i nějaké to lepší stoupání a moje nepopsatelná radost. My utekli z deště a tady, takhle pozdě, dotáčím výšku kolem 3500 metrů. To je fantazie. Slunce už nejde ani pořádně vidět a tady to ještě takhle nosí. No to jsem zvědav co to bude dělat, až se do toho slunce pořádně opře. To bude nářez!
Druhý den přijíždíme s Kalibekem a jedním reportérem s kamerou, abychom pro potřeby karabaltské televize zopakovali historicky první let v Susamyrské dolině. Dobrý nápad. Dlouhý rozhovor na téma bivaque flying jsme zakončili krátkým letem v hustém dešti. Před vjezdem do tunelu se z toho navíc vyklubalo husté sněžení. Jestli to do televize pustili, tak se všem slušným pilotům s politováním upřímně omlouvám. Nevím kdo teď těm divákům bude vysvětlovat, že paragliding není vodní sport.
I když se to na první pohled nezdálo, další dny mělo být už jen lépe a lépe. Nenechali jsme se zaskočit, doplnili jsme zásoby a zašli na pivo. Ano, je možné, že jsem to zase trošku protáhli, více to nechci komentovat. Ještě ve 12:30 spal Karel s Janíkem na cestě u startovačky. Netušili, co je čeká.
Za půl hodiny na to jsme viseli ve výšce kolem 4000 metrů a mávali na sebe, že letíme dále. Stoupáni všude dokola a my to hrnuli proti větru z jednoho zasněženého sedla na druhé. Neskutečné létání. Největší práci dalo vylétávání z mraků.
Rychlost stoupání převyšovala schopnosti varia. To jenom tence pištělo a neukazovalo nic víc, než rychle se měnící číslice výškoměru. Bylo to jedno. Do tak silně stoupajícího a rotujícího proudu je vario úplně nepotřebné. Slušnou rychlostí jsem se nechtěně dostal do hustého mlíka vířícího mraku. Nic lepšího než velké uši, plný speed, a utažená spirála najednou mně nenapadlo. Jenom jsem sledoval šňůry, co to s nimi bude dělat.
Kousek za mnou z toho vypadnul i Janík, Karel letěl jinou stopu. Byla to ale krása. Zasněžené hory se nám ukazovaly ve své kráse, vysoké kumuly naskakovaly jeden za druhým a my letěli rovnou za nosem. Když jsem ten den usínal na vršku jednoho z kopců, přemýšlel jsem o stopách, které jsme ve vzduchu zanechali. Něco jako první stopy v písečné pláži neznámého ostrova. Museli jsme je tam zanechat, něco se změnilo, cítil jsem to.
Další den jsme pokračovali. Silný vítr nás ale pustil jen za několik dalších žeber. Mezi dvě poslední se Janíkovi podařilo přistát. Z pohledu na něj se mi potily ruce. Bylo jasné, že se musíme vrátit, rozdělit se by nebyl dobrý nápad. Spanilá jízda byla u konce.
S Karlem jsme se ještě podívali kousek dopředu a pak jsme to otočili po větru zpátky. Zvedat se ze silných rotorů, ta vám byla zábava. Nikdy předtím jsem tak zajímavé stoupání nepotkal. Do jednoho z nich jsem se dostal až napotřetí. Ty dva předešlé pokusy skončily tak, že mně silný proud vzduchu jednoduše vyvrátil do spirály s opačným směrem, než s jakým jsem do něho vlétal. I Karel se v něm vyřádil. Tenhle typ stoupáku dostal jméno Výstřel z děla.
Po větru jsme se na startoviště vrátili za necelé dvě hodiny. Šlo o to sednout u auta a zajet pro Janíka. Ten ale mezitím statečně vyběhnul na ono žebro a v mizerných výškách se doplazil až k cestě pod start. Bylo to velké překvapení a smáli jsme se ještě hodně dlouho.
Smáli jsme se, mluvili o všem možném, myslím, že můžu za všechny říct, že jsme v tu chvíli byli šťastni. Pro tohle jsme přijeli. Dramatických situací bylo na téhle akci víc než dost, ani se mi o všech nechce psát. Dlouho jsme museli čekat, než nám kyrgyzské hory něco více dovolily. Objevili jsme jedno z krásných míst vhodných k létání. Jedno z mnoha ještě neobjevených.
A na závěr nelze říct nic jiného, než že právě tato místa jsou do budoucna obrovskou výzvou.
Expedici jsem letěl na padáku SKY paragliders – prototyp ARES, Karel na padáku MAC Paratechnology – FEELING (GRANT) a Janík na padáku od firmy GRADIENT – AVAX.
To koukám, že jste to dočetli až tady :o)
Dalibor
